Pro Tan - Vzpurně

24. prosince 2014 v 13:28 | Nhoriel |  Povídky
První stránka se nechtěla naplnit, pak se to nechtělo ukončit. Vzpírala se mi tahle potvůrka povídková celkem dlouho. A podle toho taky vypadá...
Pardon, že jsem Ti (zase) podělala Tvého miláčka :D

Veškeré postavy a místa v tomto příběhu jsou majetkem Bernharda Hennena. Nečiním si na ně žádná práva.



"Elfí pakáži!" ozvalo se napříč celým nádvořím. Rytíř v bílém plášti s povzdechnutím zarazil v kroku. Omluvně pohlédl na svého druha a pak se otočil vzad. Ve dveřích do paláce stála osamělá postava. Rudé vousy a vlasy jí povlávaly ve větru.

"Mandrede, nemám čas na tvoje nesmysly," křikl válečník nazpět a nato mu opět ukázal záda. V Arkádii už zase panovaly nepokoje. Mnozí si dokonce šeptali o tom, že by mohly vyvrcholit v občanskou válku. Tamější vládci odjakživa pohrdali královninou mocí, a tak se čas od času se stávalo, že když pohár přetekl, došlo k několika větším povstáním. Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát Ollowaina, mistra šermíře královny Emerelle, políval strach při myšlence, že by se měl do těch koutů vydat.

Královnin rozkaz ale zněl jasně. Vyrazit s nejschopnějšími válečníky elfího národa do srdce všeho toho zla a zbavit se hrozby u kořenů. Ollowainovým úkolem bylo popravit arkádijskou kněžnu a knížete.

"Neotáčej se ke mně zády, ty budižkničemu! Chci si s tebou zasoutěžit o to, kdo sní víc křečků na medovině!"

Rytíř jeho slova už ani nevnímal. Za těch několik let, které lidský syn strávil u dvora jakožto královnin společník, se barbara naučil celkem zdárně ignorovat.

"Byl by nesmysl táhnout na hrad pouze vojenskou silou," pokračoval válečník ve své předchozí úvaze. Aughrim, jeho pravá ruka, souhlasně přikývl.

"Arkádie je pověstná svými lukostřelci a samostříly. Co zaútočit a pak předstírat útěk?"

"Nejsou hlupáci, Aughrime, nenechají se zlákat. To spíš oni samotní vytáhnou proti královně…"

"Ollowaine! Ollowaine!"

Jmenovaný poraženecky vydechl. Ta mu tu ještě scházela… Nasadil kamennou tvář mistra. "Tanito," pokývl jedenáctileté elfce, kterou vyučoval šermu. Jako malé se jí ujala královna, po tom, co dívka prchla ze svého domova, kdy se ji vlastní matka pokusila zabít.

"Řekli mi, že odjíždíš," vydechla a sjela ho pronikavýma očima, jejichž barva připomínala maurawanské lesy na úpatí Albí hory, její původní domovinu.

"Vskutku," přitakal a opět vykročil.

"Kam? Proč? Chci jet s tebou!"

Nebral její slova na vědomí a místo toho přemítal, jak vyřešit celou tu delikátní záležitost. Nemohl přeci do Arkádie táhnout s armádou! Celé by to vyvrcholilo pouze zbytečným krveprolitím, z nějž by neměla prospěch ani jedna strana. Ale kdyby vzal skutečně jen pár válečníků, mohli by se třeba v převlečení do města dostat. Potulní rytíři byli vítáni snad v každém hostinci…

"Ollowaine, vezmeš mě s sebou?"

"Zůstaneš tady. Tohle není výprava pro malé elfky," opáčil nepřítomně.

"Ale já nejsem malá!"

Rytíř protočil oči. "Ne. Poslední slovo. Budeš tu během mé nepřítomnosti strážit královnu," dodal, když si všiml jejího trucovitého výrazu. Děti. Co kdy komu udělal, že musel vždy někomu dělat chůvu? Začalo to synem lidského barbara a až doposud to stále pokračovalo…

"Ale… já chci jet s tebou!"

"Už se o tom nebudeme bavit. Zůstáváš tady." Sjel ji mrazivým pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky. Elfka sklopila zrak. I přesto ale už teď rytíř věděl, že se pokusí k jeho výpravě přidat.

***

Vyjížděli pod rouškou tmy. Bylo dost možné, že arkádijští již vyslali špehy, kteří měli situaci kolem královnina hradu sledovat a popřípadě je varovat. A k tomu nesmělo dojít. Všichni v tmavých pláštích a kožené zbroji na ryzích hřebcích vyrazili z hradu.

K Ollowainovu překvapení se Tanita nikde nezjevila. To jí nebylo podobné. Přesto šlo o fakt. Ať se rozhlížel sebevíc, nebylo po ní ani památky. Možná už začala dospívat?

Překročili Shalyn Falah a zamířili k albské hvězdě složené ze tří stezek. Královna mu zaručila, že ačkoli bude brána nejistá a nesnadno otevíratelná, zavede je přímo do Arkádie. Zlatá brána jim tak zkrátí cestu nejméně o několik týdnů.

Eyleen, jediná kouzelnice, která se cesty s nimi účastnila, se sklonila k zemi a začala odříkávat prastaré formule. Ze země začala vyvstávat trojice tří zlatých hádků, kteří postupně rostli a spojovali se do jediného velkého portálu. Zlatá stezka vedla do temných zákoutí nicoty.

"Můžeme?" zeptal se rytíř. Kouzelnice pouze přikývla.

***

Strážní je bez řečí nechali vstoupit mezi městské hradby. Pětice jezdců nikomu nepřišla podezřelá. Zvláště pak v tuto dobu. Na první pohled se vše zdálo být normální. Ve městě panoval všeobecný hlahol, způsobený trhy, jež se konaly na náměstí. Elfky a elfové nakupovali, koboldi procházeli ulicemi mnohdy, jak se zdálo, zcela beze smyslu. Děti pobíhaly všude kolem… Jen někdo skutečně velmi pozorný dokázal v tomto zmatku spatřit pevný řád. Dospělí za chůze bedlivě pozorovali své okolí a při sebemenší známce nejistoty už spěchali za strážemi. A děti? Děti po kapsách nosily pečlivě skryté dopisy a vzkazy, které předávaly pouze několika vyvoleným.

Ollowain si poupravil kus látky, který mu zakrýval tvář a zároveň ho odděloval od pachů ulice. Co proti královně vymysleli tentokrát?

"Ollowaine," vyrušil jej Aughrim a ukázal na hostinec, který se před nimi objevil. U Drtiče lebek. Nezdálo se, že by šlo o nějak podřadný pajzl. Svou omítkou vyčníval mezi ostatními domy v ulici. Rytíř přikývl a navedl svého koně tím směrem.

***

Spolu se čtyřmi společníky se usadili do kouta a poručili si vodu. Hostinský na ně chvíli hleděl s protáhlým obličejem, ale nakonec přikývl a odešel.

"Takže co teď?" zeptal se Sven, hnědovlasý elf, který se svým vzezřením podobal spíše medvědovi.

"Počkáme na tmu," řekl Ollowain bez diskuzí. Cesta zlatou branou je okradla o půl dne a proto, když se objevili na jejím druhém konci, zrovna svítalo. Do města pak šli dalších pár hodin po svých. Koně šetřili na večer, na úprk z pevnosti. "Předtím ovšem Eyleen a Aughrim obhlédnou cesty do paláce. Nemůžeme si dovolit jedinou chybu."

Oba jmenovaní přikývli. Ollowain zhluboka vydechl. I když už byl na místě, nedovedl si ani zdaleka představit to, co budou dělat večer. A to ho děsilo…

***

S přicházejícím soumrakem se do hostince nahrnulo ještě víc návštěvníků. Rytíř byl rád za to, že zůstali v rohu. Měl odtud skvělý výhled na ostatní a zároveň i jisté soukromí… Vytasil meč a začal jej brousit.

"Rundu pro mě a mé přátele!" rozlehlo se náhle hostincem. Ollowain překvapeně zvedl zrak, když mu došlo, jak mladý ten hlas je. Zrak mu padl na malou elfku, která nemohla být starší než Tanita. S bujarým úsměvem seděla obkročmo na židli u pultu a culila se na hostinského.

"Jistě, mladá paní, hned to bude!" uculil se muž od pípy.

Ollowaina okamžitě upoutala bohatě zdobená dýka u jejího pasu, jejíž jilec byl konstruován do vlčí hlavy. Vykulil oči. To přece nemohla být pravda! Knížecí dcera v tomto hostinci? Chování a oděv by tomu rozhodně odpovídaly… I ten dobře krytý, leč přesto přítomný, arogantní výraz ve tváři. Jednoznačně muselo jít o ni! Tohle měnilo veškeré jeho plány. Urozený rukojmí bude daleko cennější než mrtví vládci. Pozůstalí po nich by se mstili. Ovšem takto, prostřednictvím dcery, bude královna schopná konečně ovládnout arkádijské!

Rytíř se vzápětí zarazil. Srdce mu vynechalo několik úderů. Po elfčině boku spatřil tu nejnepravděpodobnější osobu, která by tam mohla objevit. Tanita! Tanita ho sem skutečně následovala! Jeho žačka si všimla jeho pohledu a zářivě se na něj usmála.

***

"Co to má znamenat? Dal jsem ti snad jasný rozkaz!" zasyšel na ni Ollowain. Elfka se po nějaké době vytratila z hostince ven a on ji jen mlčky následoval. Teď ji ovšem tiskl ke kamenné stěně hradu a v zelených očích mu plála zlost.

"A já snad někdy předtím uposlechla?" opáčila elfka přiškrceně.

Rytíř měl sto chutí jí jednu vrazit. Samozřejmě, že počítal s tím, že se za ním Tanita vydá. Měla za ním ale vyrazit už v srdci říše, kde ji mohl pokárat a poslat zpátky na hrad. Vše by tím bylo vyřízeno. Jenže tohle… "Jsi jen nezodpovědná a lehkomyslná holka," prskl po ní. Nestávalo se, že by jej kdo kdy vyvedl z rovnováhy. Jí se to podařilo. "Mohlo se ti něco stát!"

"Nestalo."

"Mohli tě zabít!"

"Nezabili."

"Přestaň s tím!" Frustrovaně na ni hleděl a divoce oddechoval. Co s ní teď měl dělat?! Pokusil se uklidnit. "Ta elfka u baru…" začal roztřeseným tónem.

"Earne," upřesnila Tanita.

Takže skutečně šlo o knížecí dceru. Rytíř si nepatrně oddechl. "Potřebuju, abys mi ji pomohla chytit."

"Chytit?"

"Pro královnu. Toto je naše mise. Přivést tu elfku na hrad."

"Proč?"

"Královna jí chce pomoct, stejně jako pomohla kdysi tobě." Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.

"Proč?"

Nešťastně vydechl. Na tohle neměli čas! "Copak sis nevšimla těch nepokojů tady?"

Tanita váhavě přikývla. To by dávalo smysl.

"Co tedy chceš dělat?"

***

Vyčkával ve tmavé postranní uličce, meč tasený. Jeho společníci se odebrali ke koním a připravili je na cestu. Jakmile k tomu dojde, nebude času nazbyt. Budou muset uhánět co nejrychleji pryč z města. Vše už teď záviselo jen na jeho žačce a jejím hereckém výkonu.

Uslyšel hlasy. Mimoděk sevřel jilec pevněji, až kůže zapraskala. Zaposlouchal se. Skutečně. Rozeznal mezi nimi ten Tanitin. Zhluboka se nadechl. Bude se mnou mít knížecí dcera ochranku? Půjde pouze s přáteli? Má se připravit na lítý boj?

Spatřil stíny, jak se skupinka blížila k jeho úkrytu. Nezdálo se, že by se mezi dětskými hlasy vyskytoval někdo dospělý. Zdání ale mohlo klamat. Mimoděk políbil čepel svého meče. Nesmí chybit! Stáhl si kápi hlouběji do čela a ujistil se, že šátek zakrývá tvář.

Vyrazil z uličky ve chvíli, kdy procházeli kolem, a rozmáchl se mečem. Ozval se křik…

***

Tanita nepřítomně klopýtala za svým mistrem. Takového ho ještě nikdy nezažila! Tak… chladnokrevného. Vrhl se mezi její společníky a tupou stranou meče udeřil Earne do spánku. Ta se mu okamžitě složila k nohám. Ostatní se rozutekli, zatímco on jen přehodil bezvládné tělo přes své rameno a přiměl Tanitu, aby se dala do pohybu.

Bude taky jednou taková? Nedokázala si představit, že by někdy měla srazit někoho k zemi tímto způsobem. Kam se poděla ta čest, o níž jí její mistr vždy básnil?

Doklusali k ulici před branami města, kde už netrpělivě postávala čtveřice jezdců. "No konečně," ulevil si Gliceon, poslední z celé výpravy. Mezi jeho chloubu patřil boj s oštěpem.

Ollowain před něj do sedla vyhodil mladou elfku. "Postarej se o ni. Ty pojedeš se mnou, Tanito."

"Mám tady vlastního -" začala jeho žačka, ale byla rázem umlčena.

"Nemáme čas." Ollowain ji vzal kolem pasu a vysadil ji do sedla. Nato se sám vyhoupl za ni.

"Ale…" Tanitiny protesty umlčel tím, že přiměl koně k pohybu. Skupina divě vyrazila k městským branám. Jakmile stráže zřely, že se někdo chystá ven z města a ke všemu v takovém tempu, okamžitě svými těly a napřaženými kopími zahradily východ. Ollowain ale zasadil koni ostruhy. Zvíře se šílenstvím v očích vyrazilo vpřed.

"Stůjte!"

Ozvalo se cinknutí tětiv. Válečníci na hradbách po nich vystřelili. Ollowain zaštítil Tanitu vlastním tělem. Kolem hlavy mu proletěl šíp. Strážní na poslední chvíli uskočili z cesty jeho koni. Ozval se táhlý řev. Rytíř se otočil, jen aby spatřil, že jedno z kopí přetrvalo. Naběhl na něj Svenův kůň. Zbytek jeho společníků se dostal z hradu nezraněn. Ollowain spatřil záblesk taseného meče, ale když viděl, kolik se kolem Svena seběhlo vojáků, věděl, že elf nemá bez jejich pomoci šanci. Jeho povinností bylo dostat do Albenu tu malou elfku. A Tanitu.

Teprve nyní si vzpomněl na elfku před sebou. "V pořádku?"

Přikývla, ačkoli se jí po paži táhl krvavý šrám.

"Nestalo se vám nic?" obrátil se na ostatní.

"Ne, ale…"

"Není čas, musíme jet. Sven by to tak jistě chtěl."

Z hradu už vyrazili ozbrojenci na koních. Jeho vlastní společníci na něj šokovaně hleděli. "To přece nemůžeš myslet vážně, Ollowaine!"

"Musíme jet!" vykřikl a pobídl zvíře do cvalu.

***

Přítomnost kouzelnice a královnina kouzelná mísa jim zachránila život.

"Vedla sis dnes dobře," prolomil rytíř ticho.

Tanita k němu nejistě vzhlédla. Ten elf tam zemřel… Skutečně zemřel… A oni mohli zemřít také… "Proč tohle všechno…?"

"Někdy je lepší se neptat…"

Do místnosti se vpotácel Mandred. "Nechcete ochutnat mojí novou medovinu, špičatouchý?"

Ollowain zaváhal. "Chci," pravil posléze a dokonale tím všechny zaskočil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tan Tan | 24. prosince 2014 v 22:47 | Reagovat

Hrozně moc moc moc ti děkuji! :) Tohle je vůbec ten nejkrásnější vánoční dárek! :))Přečetla jsem to hrozně rychle! :)) Je to neuvěřitelně čtivý! A ten nápad je dokonalý! :D Když mi došlo, v jaké "době" to píšeš, musela jsem se smát :D Ollího jsi dokonale vystihla, opět :D A ten konec mne také rozesmál, Mandred je prostě jedinečnej! :) Nemluvě o Earne :D (Promiň, ale pod touhle postavou už si prostě živě představuji tebe, u toho pultu s pivem :D ) Opravdu ti moc děkuji, Ježíšku :DD

2 Nhoriel Nhoriel | Web | 24. prosince 2014 v 23:06 | Reagovat

[1]: Nemáš za co :-) Tak tohle bych si netroufala tvrdit, ale jsem ráda, že se Ti líbil :-) Ehm... ono to má nápad? xD Ta doba se tam vecpala úplně sama, já jsem v tom zcela nevinně!!! :-D No nevím, přijde mi spíš, že by mě Hennen přetáhl něčím po hlavě kdyby to četl (tak fajn, teď fakt doufám, že si to nepřečtete, Herr Hennen...:-D) Mandrý už je klasika, nemohl tam chybět :-D A Earne... ta taky nevím, proč se do toho vnucovala! Všichni se proti mě vzbouřili a takhle to dopadlo! :-D (No dovol, já jsem nezletilá - alkohol ještě pít nemůžu :-P )
Fakt není za co... ehm... dítě? xD

3 Tan Tan | 24. prosince 2014 v 23:13 | Reagovat

Mam! :) Opravdu moc :)) Jop :D No jistééé :D Hennen nás klidně může kdykoliv a OPRÁVNĚNĚ zabít, ale nad tímhle by plesal :)) (,,Dast ist ajne šnitzel-murder!") :DD To je pravda :D Ta tam byla fakt ale skvělá! :D (To vykládej někomu jinému, ano? xD :DDD)
To teda je!! :DD

4 Nhoriel Nhoriel | Web | 26. prosince 2014 v 14:34 | Reagovat

[3]: Vážně ne :-) Nn :-D No fakt! :-D No to fakt ne, máme to spočítaný xD (Wow, co to znamená? xD):-D No hrozně! xD (:-P)
Nn :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama