6. kapitola - 1. část

31. října 2014 v 23:59 | Nhoriel |  Kalich krve
Many that live deserve death. And some that die deserve life.
- J. R. R. Tolkien

Pro všechny, kteří kráčeli spolu s tímto příběhem. Půjdete ještě jednou? Naposledy?




"Smrt nebo sláva," děl Jitřní synáček do všudypřítomného ticha. Byl oděn do zářného pancíře a na hlavě se mu blyštila skvostná přilbice se širokými lícnicemi. Těžko říct, kde získal takové super věci. Černočerná křídla měl rozpřáhnutá do stran a v ruce svíral ohnivé kopí. Po boku mu stál Drákula, jeho děti a nejvyšší šlechtici. Všichni oděni v kožených zbrojích.

"Smrt nebo sláva!" Celá upíří komunita zopakovala ta slova jako jeden muž.

"Smrt nebo sláva…" zamumlala jsem tiše, aniž bych chápala význam toho, co říkám. V ruce se mi sám od sebe objevil nepřejmenovaný Excalibur. Jako by se i zbraň těšila na to, co mělo přijít…

***

"Vezmi si tohle." Gabriel mi podal kožené kalhoty, bundu a vysoké boty do terénu. Radostně jsem z nohou dostala boty na podpatku. Přes šaty jsem natáhla jak kalhoty, tak i bundu a dopnula si ji až ke krku. Vše mi padlo jako na míru. Vlastně… ani by mi už nepřišlo divné, kdyby tomu tak skutečně bylo…

"Díky…"

"Dávej tam na sebe pozor. Kdyby se něco dělo, zavolej, uslyším tě."

"Ehm… opět - díky." Fakt miluju takovéhle trapné okamžiky, kdy nemám páru, co říct!

***

"Vyskoč mi na záda." Gabriel musel i se svými bratry a sestrami k Luciferovi a řekl mi, že se mám držet po boku svého nejlepšího přítele. Tudíž jsem zůstala u Bernarda. U Bernarda, který se mi právě pokoušel vnutit nový styl cestování.

"Prosím?"

"Musíme se nějak dostat k medvědům. A tenhle způsob bude ten nejvhodnější."

"Chceš běžet?"

"Ovšem. Všichni poběžíme. Vedení naším praotcem…"

Nadzvedla jsem obočí. "Lucifer poběží?" Pohledem jsem vyhledala vyzáblého anděla a představila si ho, jak s obrovskými křídli na zádech a dlouhým kopím v ruce kluše v čele upířího vojska. Je normální, že člověk v takovýchto situacích myslí na tak nehorázné kraviny?

Bernard jen rezignovaně vydechl. "Mohla bys mi laskavě vlézt na ty záda?"

"Nebrala jsem si kinedril, takže je dost možný, že budeš mít šavli v zádech."

"No to si zkus," obrátil se na mě a v očích se mu varovně zablesklo. Dlaní odkryl svůj kožený kyrys a odhalil tak bílou košili. "To je Armani."

Zašklebila jsem se a s rozběhem se na něj vrhla. "Tvoje smůla, tlející mozečku!" Omotala jsem mu ruce kolem krku a nohama mu sevřela boky. Vážně přirozený způsob cestování. Kam se na to hrabe jízda na koni nebo krávě…

Mezi řadami upírů procházel Norbert, který ostatním rozdával zbraně. "Nové vedení si žádá nové metody! Nešetřete ty zrůdy a palte do nich!" Vojenské zbraně! On jim rozdával vojenské zbraně! Ze své bohaté znalosti těchto armádních hraček jsem poznala akorát tak samopaly.

"Bernarde…?" naklonila jsem se k upírově tváři.

"Jak jsem říkal. Zničen bude každý medvěd."

"Ale takhle? Vždyť… to bude čistka!"

"Kdybys viděla, jak se oni zachovali k nám… Krom toho mají přesilu…" Nepoznávala jsem ho. Takhle chladnokrevného jsem ho ještě nikdy nezažila. "Oko za oko."

Norbert mezitím všem dodal zbraně a narychlo je seznámil s jejich obsluhou.

"Kam se poděla čest, na kterou jsi vždy kladl takový důraz?"

"Zemřela s posledním rytířem. Věk hrdinů je pryč a nastal čas lží a lsti. Musíme jít s dobou. Myslím, že bys pro to měla mít pochopení. Princ se mi zmínil, že ti pověděl o Artušovi."

Zaťala jsem čelisti, když narazil na mého předka. "Co se to s tebou stalo?"

Neodpověděl.

***

"Anet? Už se můžeš pustit."

Drtila jsem upíra křečovitým sevřením a odmítala otevřít oči. Když se rozeběhl, byl to… prostě luxus. Vítr skučící ve vlasech a krajina prozářená svítáním všude kolem, co vytvářela matnou skvrnu v zorném poli. Něco neuvěřitelného! Vzduch přímo bodal do otevřených očí, takže jsem je za jeho běhu musela přivřít, přesto jsem nehodlala promeškat něco takového jejich úplným zavřením. Zázrak. Do doby než se Bernardovi pod nohy připletl kořen…

"Anet, už jsme na místě…" upír se zavrtěl ve snaze se mě zbavit.

Nastal krkolomný pád, během kterého jsem se v té kdoví kolikasetkilometrové rychlosti tváří přiblížila rozbité skleněné lahvi, co se válela na zemi. Jen pár okamžiků… Na místo té rekapitulace života, o které každý blábolí, když se náhodou vrátí mezi živé, jsem viděla jen ten ostrý kus skla a obří ropuchu, co si to trůnila hned pod ním. A aby toho nebylo málo, ta malá odpornost v domnění, že jsem přerostlý komár, vystřelila svůj jazyk! Bernard samozřejmě snadno opět chytil balanc a vyhodil mě zpátky na svá záda. V nevyslovenou omluvu o něco zmírnil tempo, takže už jsme nebyli mezi prvními běžícími. Ale šok z prťavé obludy přetrval.

"Anet…"

"Ž… žába!"

"Prosím?" naklonil upír nechápavě hlavu.

"Žába!" Už jsem ani necítila prsty, které jsem upírovi zarývala do ramenou.

"Co je s ní?" všimla si nás nějaká upírka s dlouhými kaštanovými vlasy, svázanými v přísném drdolu.

"Je nepoužitelná," opáčil Bernard a znovu se otřásl. "Notak, Anet, pusť se!"

"Žába!"

"V takovýchto situacích lidem často pomáhá cukr," poznamenala upírka.

"Pardubice!" zaznělo nad hlaholem kolem. "Město už není daleko. Neváhejte a začleňte se do davu! Nebojte se na sebe upozornit! O nic jiného nám v tuto chvíli ani nejde. Odveďte práci na úrovni, stejně jako vaše sestry a bratři v Praze, v Brně a v dalších městech. Vzbuďte pozornost lovců, vyburcujte medvědy! Naberte sílu z lidské krve!"

Stěží jsem zaznamenala, že někdo mluví. Před očima jsem stále měla bradavičnatého tvora.

"Anet…" ozval se upír monotónně.

Nasucho jsem polkla. Vystřelila po mně jazykem!

Bernard si rozmrzele povzdechl. "Namísto toho, abych působil rozruch, ti budu shánět perník. Tohle byl odjakživa můj sen…"
***

Zdálo se, že jsem nebyla jediná, komu se něco takového přihodilo. Spolu s dalšími upíry takto cestovaly Drákulovy čarodějky a těm zase nevyhovovala rychlost, se kterou tvorové noci po celou cestu letěli. Spolu s pěti dalšími ženami jsem se sešla v jedné cukrárně. Bílé a zelené tváře mluvily za vše. Napila jsem se horké čokolády.

"Vy… vy víte, jak to tady bude teď probíhat?" prohodila jsem nejistě jejich směrem. Bernard spolu s dalšími se vypařili. Doufala jsem, že budou umět česky…

Christina, nejživěji vypadající čarodějka z těch všech s podivným přízvukem váhavě kývla. "Tobě o tom nic neřekli?"

"Mě nikdo moc neseznamuje s nějakými plány. Tudíž z mé strany jde vždy hlavně o improvizaci. Což myslím, že v tomhle případě nebude fungovat…" pousmála jsem se chabě.

Christina váhavě kývla. A vyjevila mi celý plán.

***

"Hlavně se nepřestávej soustředit, ano?" Bernard mi otcovsky hleděl do očí a mě to jen dostávalo do rozpaků. "Tvoje moc tam nebude nijak zvlášť důležitá, takže nebude vadit, když kouzlo pokazíš, ale přesto se snaž ze všech sil. S čarodějkami budeš v daleko větším bezpečí než na bitevním poli."

"Ale já chci jít proti medvědům!" namítla jsem. "S tím, co provedli mému rodu a s tím mečem…!"

"Takhle nesmýšlej," napomenul mě a já jen tázavě nadzvedla obočí. Nebyl to on, kdo se mi snažil připomenout Gabrielova slova? "Ty ne. Půjdeš proti medvědům tím, že pomůžeš čarodějkám. Jinou možnost si nepřipouštěj."

"Ale Bernarde…!"

"Co je nejdůležitějším pojítkem vojska?"

"Důvěra?"

"Ne."

"Přátelství?"

"Disciplína," pronesl Bernard, když viděl, že se nemám ke správné odpovědi.

"No jo, jenže…"

"Přestaň, Anet," přerušil mě vážně. "Čím dřív začnete, tím dřív to skončí." Vzal mě za ramena. "Tak do toho. Vytvořte ji. Vytvořte ji a nechte nás konat."

Vrhla jsem se mu do náruče. "Dáš na sebe bacha, že jo?"

Zasmál se. "Ovšem. A zítra večer ti vysvětlím tu fyziku."

S úšklebkem jsem k němu vzhlédla. "To se ti nepovede, komárku."

"To se budeš divit, princezno."

Praštila jsem ho do boku. "Nehraj si na Norberta! Víš, že tohle oslovení nesnáším!"

"Tenhle titul ti teď přináleží," sevřel mě v pevném objetí. "A myslím to vážně," zašeptal, "náš princ v tobě nachází zalíbení, tak si to nepokaz, má budoucí paní."

Šokovaně jsem k němu vzhlédla. No to snad ne!

Culil se od ucha k uchu. "Nepřestávej se soustředit, ano?" zopakoval ještě jednou. Dostala jsem na tvář úsměv. Bernard mi vtiskl krátkou pusu na čelo.

***

"Už jsi někdy dělala společné kouzlo?"

"Ne-é."

"Není se čeho bát. Jen nech svou mysl volně plynout a až narazí na ty naše, přiměj ji, aby se přidala k tomu, co budou dělat. Předtím pořád opakuj formuli 'interelae magni spera'. Slova pomáhají soustředit se na to, co děláme."

"Co ta slova znamenají?"

"Jde o již nepoužívaný jazyk těch, co vládnou magií. Překládají se jako 'Nenech projít nepřítele'."

Nasadila jsem váhavý úsměv.

"Připravená?"

Kývla jsem na Christinu a zavřela oči.

"Interelae magni spera," pronesla pětice unisono. Prohnal se kolem nás silný vichr a na mě poprvé od včerejška dolehla tíha neprospání dnešní noci. Zhluboka jsem se nadechla a ruce nechala volně podél boků. Nenech projít nepřítele…

"Interelae magni spera," zopakovala jsem podruhé s nimi. Na těch slovech vlastně nebylo nic těžkého… Nenech projít nepřítele… V dlaních zvednutých směrem vzhůru jsem pocítila přítomnost… čehosi. Nedbala jsem toho. "Interelae magni spera. Interelae magni spera. Interelae magni spera…"

Cítila jsem, jak kolem nás pomalu stoupá moc a splétá se do složité sítě. Držela jsem její sílu v rukou a se zavřenýma očima si představovala to, co vzniká. Nenech projít nepřítele…

"Interelae magni spera…"

Bariéra praskala mocí, kterou jsme do ní vkládaly. Roztahovala se do dálky i šířky a připravovala se na střet se svými oběťmi. Nenech projít nepřítele… Tělem mi projelo škubnutí, jak sítí projela dvojnásobná síla. Překvapeně jsem vytřeštila oči.

To nic, poznala jsem Christinin hlas, ale přesto jsem se neubránila dalšímu cuknutí. K mé mysli měl doteď přístup jen Gabriel… Síť se spojila se sítí sester ze západní strany. Zbývá napojení na tu východní.

My nejsme jediné, co to kouzlo provádí? podivila jsem se.

Ovšem, že ne. Bylo by to šílenství nejvyšší možné úrovně kouzlit z jediného místa. Kdyby někdo zaútočil, a všiml si nás, k přerušení celého rituálu by došlo snadno a mělo by to katastrofické následky. Ale když jsme takto rozprostřené…

Bariéra se propojila i s východní. Téměř není možné ji přerušit.

Přesně tak.

Takže co teď?

Zavoláme upíry. A jdeme ji stáhnout.

***

Skončila jsem na zádech mně dosud neznámé krvesajky. A přesto, že nutkání držet se jilce Excaliburu, bylo neskutečné, musela jsem meč nechat na zádech a místo toho se plně soustředila na magickou sílu. Zcela mě pohltila… Mé první velké vydařené kouzlo… Zázrak! Zázrak, který se nesměl pokazit.

Aniž jsem si to uvědomila, upírka a její druzi, na kterých seděla Christina spolu s ostatními čarodějkami, se dali do pohybu. A s nimi i celá bariéra. Její síla se nám doslova vlívala zpátky do žil, jak jsme se pomalu ale jistě blížily k sobě s dalšími čarodějkami, které kouzlo prováděly v jiných městech. Bylo jasně patrné, že do sítě už se zachytávají oběti. Oběti, jejichž tíha rychle odpadala, jak se jich upíří válečníci zbavovali.

Vraceli jsme se zpátky do středních Čech. Spolu s nepřáteli uchycenými v síti.

***

Karlštejn už byl na dohled. A všude kolem něj zuřil lítý boj. Vzduch naplňoval ocelový pach krve a syrového masa. Nesl se jím i medvědí řev a lidský ryk. Cesta, po níž nás upíři teď už krokem nesli, byla zbarvená prolitou životodárnou tekutinou. Všude kolem se válely kusy lidských a medvědích těl. Co na to řekne normální svět? Brutalita, se kterou upíři odpravovali, byla šokující. Upírka se vyhnula vyhřezlým střevům a následně se zarazila. "Zde vás zanecháme."

Christina na její slova kývla a já jí seskočila ze zad.

"Hlavně udržte bariéru," blýskla po nás ještě upírka očima.

Čarodějka jí cosi opáčila rumunsky a obě se tomu pobaveně zasmály. Naše eskorta se poté vydala do boje. Osaměly jsme a držely smrtící bariéru kolem toho kouzelného hradu…

Otevřela jsem oči, jak mě blížící se funění vytrhlo z koncentrace. Medvěd… Jediná myšlenka, a pouto s ostatními se přetrhlo. V dlani se mi zjevil Excalibur. Zbraň zapěla ódu radosti, když vycítila blížícího se nepřítele. "Musíte se ukrýt," sykla jsem po čarodějkách a zasunula meč zpátky do pochvy na zádech. Větší obstrukce jsem ještě nezažila! To, jak se sám od sebe objevoval v ruce, bylo víc než divné… Christině hovory spolu s kouzlením očividně problémy nedělaly, ale zbytku:

"Kam?"

"Stromy," vyhrkla jsem ihned s pohledem na vysoké kmeny stromů.

Zvíře se na mýtině objevilo ve stejné chvíli, kdy se poslední z pětice dostala do honosné koruny zeleného velikánu. Vzplála ve mně nenávist, když jsem obřího medvěda spatřila. Vrah… vrah mého předka… Všimla jsem si, že na jeho hřbetě někdo sedí. "Medvěd a jeho jezdec," prohodila jsem nezávazně. Meč mi i přes kožený obal do žil vlíval nepokořitelnou jistotu úspěšné pomsty.

"Anet?" El se zdála být víc než jen překvapená. "Co tady…?"

"Dělám?" nadzvedla jsem obočí. Její medvěd zastavil a výhružně zafuněl. Z křoví za nimi se vyvalili další chlupáčové. Zdálo se, že mnozí z nich mě poznávají. Uculila jsem se.

"Jdi nám z cesty, šarlatánko," zavrčel George a v tu chvíli jako by se ještě zvětšil. Jeho druhové se k němu souhlasně nahrnuli.

"Nebo co?" Nedaleko jsem rozpoznala Gabrielovu mysl. Mám tu několik medvědů, kteří nevědí o čarodějkách, které jsou tu ukryté na stromech. Přesto by se ale pomoc hodila.

Hned tam budeme.

George udělal krok vpřed, snad ve snaze mě přimět k ústupu. Být to já, uhnula bych. Co uhnula, zdrhala bych jako o život, ale Excalibur mě v tu chvíli plnil hněvem všech těch, kdo jeho mocí vládli přede mnou a který velel nohám stát pevně na zemi. V hlavě jsem opět slyšela příběh Artušovy smrti. Napřáhla jsem před sebe ruku. "Ještě krok a pocítíš mou moc, medvěde." Ironie je, že žádné z kouzel ještě neovládám…

"Takhle to přeci nemusí končit," vložila se do toho rychle El. "Promluvme si. Já za medvědy a ty za upíry."

Posměšně jsem se uculila. "Jestli chceš sama sebe nazývat zvířetem, tak budiž, ale já nemám za hrdou upíří komunitu co říct. Pokud chceš vyjednávat, jednej s nimi. Ne se mnou." Přimhouřila jsem oči. "Já dnes zastupuji někoho zcela jiného." Udělala jsem krátkou odmlku. "S tebou žádný spor nemám, jezdkyně," záměrně jsem si dala pozor na oslovení, "ty můžeš ve své cestě pokračovat. Oni ne," kývla jsem ke zvířatům.

El na mě zaraženě hleděla a poté svůj pohled stočila k Georgovi. Cosi jí zamumlal nazpět. "Jsem medvěd, zůstanu."

Nadzvedla jsem obočí. Jestli jsi ty medvěd, pak ze mě je malá mořská víla… "Tvoje věc. Pak padneš s nimi."

Snad poprvé se v Georgových očích objevilo překvapení. Ostatní medvědi se ale dali do pohybu.

Vzduch naplnila moc, jak Excalibur opět skočil do mé dlaně. Předklonila jsem se a rozkročila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama