5. kapitola - 2. část

31. října 2014 v 12:01 | Nhoriel |  Kalich krve
"Smím prosit?"

"Bernarde to snad ne…" Kriticky jsem pohlédla na jeho napřaženou ruku. "Víš přece, jak to nesnáším…"

"A to je přesně ten důvod, proč chci, aby sis tanec zamilovala!" Sám se chopil mojí dlaně a než jsem se stačila nadát, už jsme se ocitli mezi tanečními páry. Valčík, ozvalo se mi v hlavě okamžitě. Raz, dva, tři, raz, dva tři… Nohy se konečně daly do disciplinovaného pohybu.


"Kdo by to čekal… už nejsi takové poleno…"

"Od tebe to sedí," zašklebila jsem se.

Zasmál se. "Myslím to vážně. Před rokem to s tebou prostě nešlo…"

Pokusila jsem se mu za tu drzou poznámku dupnout na nohu, ale bez problémů se vyhnul. "Vsadím se, že před rokem za to mohly ty šaty. Jejich límec mi držel hlavu nahoře jak nějaké nafrněné kněžně a znemožňoval mi soustředit se na přenádherné tóny všude kolem."

"To určitě," zašklebil se.

"Nezapomeň, že jsem tě taky mohla nechat jít samotného."

V odpověď na to nasadil vážnou tvář: "Nezapomenu. To mi věř."

"Z čeho mají ty nástroje?" pohodila jsem hlavou k hudebníkům. "Ještě nikdy jsem něco takového neslyšela…"

"Převážně kostěné., Jako struny jim slouží pečlivě vybírané šlachy. Na mnohých se ale dají nalézt i vlasy nebo kůže obětí… Vše, na co dnes hrají, pochází z Drákulovy osobní sbírky. Myslím, že dokonce ani nikdo z našich neslyšel tyto tóny už po staletí…"

Zašklebila jsem se v otočce, kterou na konci písně provedl. "Jsou vážně úžasní." Celé to mocným hlasem doprovázela jedna upírka, která dokázala vyzpívat neuvěřitelné výšky i klesnout do hlubokých propastí.

Jen se pousmál a vysekl mi krátkou úklonu vděku. Dalším tancem byl wals.

"Co je v té rakvi, kterou přivezli?" nadhodila jsem po krátké odmlce. Zrovna jsme tančili skrze kostěný altán, ve kterém byla uložena. Museli ji sem přenést někdy během toho, co jsme s Gabrielem byli u Drákuly. Sám Bernard trávil čas raději venku, ačkoli také patřil mezi šlechtice. Opodstatňoval to tím, že se nerad povyšuje a sám sobě jako nějaký šlechtic ani nepřipadá.

"To ví jen samotný hrabě… Ale podle toho dřeva… půjde o někoho hodně starého…"

"Co si mám představit pod upířím pojetím 'hodně starý'?"

"Tisíciletí. Přinejmenším."

Uchechtla jsem se. "Něco takového přece rakev nemůže vydržet."

"Naše ano."

"Ale… tisíciletí… vždyť… to je strašně moc…"

Bernard se jen zazubil. "A na to jsi přišla jak? My odvádíme svou práci kvalitně na rozdíl od lidí."

"Drzoune!"

Další tanec skončil. Kupodivu mi ani nevadilo, že stále setrváváme mezi ostatními. Sice se na nádvoří netančilo zrovna nejlépe, ale s upíří oporou se to dalo zvládnout.

"Mohu poprosit o tanec?"

Překvapeně jsem se otočila za hlasem. Alexander… No výborně! Nebýt těch Gabrielových lekcí, prskla bych po něm, že ne. Ale takhle… Odmítnutí znamenalo to nejvyšší možné ponížení… Což by si také zasloužil, prohlásil hlásek v hlavě. Omluvně jsem na Bernarda pohlédla a pohledem mu slíbila, že ho pak ještě vyhledám. Postavila jsem se k druhému upírovi čelem. Měl podobné sevření jako Gabriel. Nabízel v něm ale míň volnosti. Otočila jsem povýšeně hlavu vlevo a nedbala toho, že mu tak odhaluju krk.

Další valčík…

Mezi taneční páry na nádvoří se zamíchal i Drákula s Florentií.

"Takže," nadhodil upír nezávazně. Očekával, že se nějak uchytím. Mýlil se. "Nezačali jsme zrovna nejlépe, že?" dodal chvilku nato, aby to nevypadalo tak divně.

"Vskutku? Myslím, že jsme začali, jak nejlépe jsme mohli. Proč se vám zdá, že ne?"

Ucítila jsem, jak jeho mysl opět drápe na tu mou. Střelila jsem po ní obranný šíp. Překvapeně sebou cuknul. "To jsi vždy taková?"

"Nevšimla jsem si, že bychom si potykali," prohlásila jsem klidně. Tohle povýšené já se mi líbilo… "A ano, jsem taková. Máte snad něco proti, Alexandere?"

"Podle toho, co jsem slyšel od El, jsem si vás představoval jinak."

Bylo to ulítlý, aby mi někdo vykal, ale v tomhle případě mi to dokonce i vyhovovalo. "El? Máte na mysli medvědí jezdkyni?" Na mysli mi okamžitě vyvstala Norbertova slova. Nepříteli nepřísluší taková oslovení.

"Ovšem."

Pokrčila jsem nad tím rameny. "Slyšela jsem, že se vám ji podařilo oklamat…"

"Podařilo se mi oklamat spoustu lidí…"

"Gabriel měl za to, že jste zemřel."

"Lsti a triky. Nic víc."

"Jak jste se pak tedy navrátil zpátky k jezdkyni?"

"Řekl jsem jí, že mám srdce na pravém místě."

"Tak to musela být dojatá, že potkala upíra… s city…" zašklebila jsem se ironicky.

"Myslím to vážně," pousmál se. "Opodstatnil jsem to tím, že jsem se narodil jako člověk. A s otevřeným hrudníkem."

Překvapeně jsem k němu otočila hlavu. "Ona vám uvěřila něco takového?" Větší kravinu jsem v životě neslyšela!

Nepatrně přitakal.

Uculila jsem se. "Vždyť to je absurdnost! I kdybyste se tak narodil, ve vaší době by to nikdo nedokázal…"

"I mě samotného překvapilo, že se spokojila s tímto vysvětlením… Dokonce ani nekladla otázky…"

"Zvláštní…" zašklebila jsem se.

"Ale vůbec ne. Spousta pubertálních slečen nedokáže odolat mému šarmu." Cítila jsem pronikavý pohled jeho modrých očí.

"Uznávám, že holky mají v dnešní době zvláštní vkus. Otočí se za kdejakým odpadem…"

Zarazil se a ve stejné chvíli hudba umlkla. Chceš i nadále tančit s bratrem? ozvalo se mi v hlavě.

Gabrieli, prosím, jen to ne! Ulehčeně jsem vydechla. Záchrana!

"Dovolíš?" ozval se mi za zády hlas, než jsem se stačila nadát. Drákulův prvorozený mhouřil oči ve výrazu nadřazenosti. Všiml si toho, jak Alexander nepatrně cení zuby. "Být tebou, dával bych spíš pozor na svou vlastní družku. Zdá se, že má o Lydii zájem spousta jiných…"

Jeho bratr mi chtěl něco říct. Chtěl mě potrestat za to, že jsem ho vědomě nazvala tak, jak jsem ho nazvala. Ale před bratrem si to netroufal. Zvláštní… Konečně povolil své sevření. "Ale samozřejmě!" Spěšně zamířil pryč.

Díky… usmála jsem se na Gaba a okamžitě zaplula do jeho náruče. Další tanec bylo tango. A sakra. Při něm se mi vždycky pletly nohy!

Co to mělo být to s Alexem?

Ehm… já… prostě ho nemusím…

A proto ho srovnáváš s odpadem? zněl posměšně.

Máš něco proti?

Zašklebil se a začal do svých pohybů klást větší důraz. Aniž bych si to uvědomovala, napodobila jsem ho. Všichni se nám klidili z cesty a tázavě za námi hleděli. V tu chvíli jsem nemyslela. Ani nevládla svému tělu. Byl jen tanec…

***

Dostala jsem žízeň. Gabriel musel mezitím něco jít prořešit s otcem. A tak jsem do síně s hostinou vyrazila sama. Slova nedokážou popsat ten šok, když jsem zjistila, že jediné nabízené drinky jsou krev, krev, krev a… mozkomíšní mok! Obsluha nad mým protáhlým obličejem jen nesouhlasně potřásla hlavou. Výborně, takže nic jako voda se dnes nevede.

"Krev by tě nezabila," ozval se mi za hlavou skřípavý hlas. "Naopak, posiluje."

Strnula jsem, když mi došlo, kdo za mnou stojí. "Hraběnko," otočila jsem se k ní s rozpačitou úklonou. Něco jiného bylo stát proti ní po boku upíra, ale teď, když jsme tu byly téměř samy… Ta mě sežere ještě za minulý rok! proletělo mi okamžitě hlavou.

Jen pokývla hlavou a do mého zorného pole podala číši s krví. No to si snad dělá prdel! Nejistě jsem skleničku uchopila. Hraběnka si přiťukla. "Na smrt!"

"Na smrt…" zahuhlala jsem a neochotně cinkla do její sklenice. Ta ženská umí fakt povzbudit! Jakmile se mi chladná hutná tekutina dostala na jazyk, zašklebila jsem se. Chutnala tak… kovově. Ale přesto sladce. Váhavě jsem ji polkla, což už bylo o poznání složitější. Zježily se mi z toho vlasy v zátylku.

"Nic moc…" zakroutila nad skleničkou Florentie kriticky hlavou. "Kousky ze čtrnáctého století jsou daleko chutnější…"

Pokusila jsem se o úsměv, ale ten mi při jejím pohledu ztuhl na rtech.

"Chci jen říct, že ta záležitost před rokem… mrzí mě to." Bylo vidět, jak se musí ovládat, aby zachovala klidnou tvář. Měly jsme to podobně. Nechápala jsem, co to právě říká.

"Byla to moje chyba…" opáčila jsem kostrbatě. Co jiného na to jen říct?

Upírka jen pokrčila rameny a otočila se ke mně zády. S těmi slovy mě zanechala v sále téměř samotnou. Tak to bylo hodně divný!

***

Gabriel se rozhodl, že mi ukáže zbytek hradu. Místa nepřístupná běžným pozorovatelům, o kterých věděl prakticky jen on sám. Skryté dveře, zapomenuté sklepy, katakomby… nic, co bych tady čekala. Nadšeně jsem tahle místa objevovala a věděla přitom, že jsem patrně jediná, kdo je kdy uvidí. Upír mi mezitím vyprávěl o všem možném. Od svého dětství až po současnost. Vždy se objevilo něco, co mi v Británii neřekl. Naše objevná výprava skončila na malém balkónku, ke kterému vedly krátké schody. Nabízel se z něj perfektní pohled na druhé nádvoří, kde se teď mísila spousta upířích těl.

"Výhled odtud je ten nejkrásnější…" Po levé ruce jsme měli cimbuří a svah dolů. Mohli jsme dokonce spatřit městečko dole, které taktéž žilo jako hrad. Všimla jsem si mlhy, co se k nám pomalu plazila.

"To je Poutník…" zamumlal Gabriel tiše, když si všiml, kam hledím. "Chce, abychom o něm věděli, protože moc dobře ví, že se proti němu jen stěží můžeme bránit. Je odporný, to ano, ale zároveň i překvapivě vynalézavý. Každý jeho krok je jedinečný…"

Vzpomněla jsem si na své jediné setkání s tím mužem, když se pokoušel Gabriela zabít. "Mohla bych ho zkusit zastřelit," zamyslela jsem se.

"Nemělo by to cenu. Ani minule se to nepodařilo. A ačkoli jsi teď silnější než předtím… ne. Nebudeme si ho všímat."

Ozvalo se táhlé zatroubení třikrát po sobě. Nadskočila jsem z něj. "Co to…?"

"Blíží se půlnoc," osvětlil to upír, ale když troubení pokračovalo, znejistěl. "Otec a šlechta svolávají upíry na hrad… Něco se děje…"

"Sestry! Bratři!" rozlehl se zdmi jasný Drákulův hlas. Na jeho věk až překvapivě jasný.

"Musíme k němu. Hned," rozhodl Gabriel. Prakticky mě snesl ze schodů a začal se cpát skrz dav. Ostatní upíři mu jen uctivě ustupovali z cesty a klonili přitom ještě hlavy. Dospěli jsme až ke kostěnému altánu. V němž už postával hrabě a další vysoce postavení upíři. Zahlédla jsem mezi nimi i Tanit s Norbertem.

Drákula stál s rozpřáhnutýma rukama nad rakví. "Děti mé krve!" V očích mu plál jakýsi fanatismus… "Už stovky let utekly od doby, kdy došlo k poslednímu velkému střetu nás a medvědů! Stovky dlouhých let, během kterých na každého z nás dolehl zub času nebo ostří jiného nepřítele!" Vypadal v tu chvíli velkolepě. A každý ho poslouchal.

"Ale tomu je konec! Již dost naší krve bylo prolito, spousta obětí padla! Nastal čas učinit tomu přítrž! Nastal čas probudit -"

Z nebe se snesla vrána, která se ještě za letu proměnila v černou páru a poté v ženu. Ta, co vyklovla Norbertovi oči! poznala jsem ji okamžitě. "Dost už řečí, starče, nechceš je přece unudit k smrti." Rukou se dotkla rakve…

Bedna se rozletěla na kusy.

Gabriel mě v okamžiku popadl a zaštítil vlastním tělem před letícími třískami. "Co to…?" vyjekla jsem. Ostatní upíři bez víry hleděli kamsi za nás. Obrátila jsem se a… jakási nevyslovená bázeň mě donutila zůstat na zemi v kleku a uctivě klopit zrak k zemi. Stačil jediný pohled…

Žena-vrána, která sletěla z nebes, už nikde nebyla. Na jejím místě stál muž. Hotový obr s kůží bělejší než sníh, plnou růžových jizev. Temně hnědé vlasy mu spadaly na ramena a dvě černé tůně v podobě očí bez bělma si všechny měřily pohledem plným moci. Zářivá přilba nevýslovné nádhery se i po době v rakvi blyštěla jako tisíce paprsků a zakrývala mu vysoko posazené lícní kosti. Byl oděn v rozpadajícím se pohřebním rouchu, proděravělém moli. A přesto vzbuzoval nevýslovný dojem.

Kdo to…?

Gabriel zůstal uctivě klečet. To je Praotec. Stvořitel! První! Jitřenka!

Jitřenka?

Syn Jitra! Znáš ho možná pod jménem Lucifer…

Vykulila jsem oči. Satan? Hmm… peklo na zemi…? Tak to tu ještě nebylo…

Nikoli! zhrozil se. Nejmocnější anděl, Bohem nejmilovanější…

Anděl?!

Padlý anděl. Vzepřel se Bohu a ten jej za tu opovážlivost potrestal…

Než jsem se zmohla na odpověď, ozvalo se zašumění. Nadzvedla jsem zrak, jak mě do tváře udeřil silný poryv větru. Křídla! Ten muž měl ebenová a poněkud chudě opeřená křídla! Ale měl křídla, sakra! Co se stane teď? Přijede sem Hélios se svým slunečním vozem?!

Dalším máchnutím rozvířil vzduch a zhluboka jej nasál. "Zrádce…" Jitřenkův hlas řezal. Ozýval se mi jak v uších, tak v hlavě a zabodával se hluboko do duše. "Ukaž se, náš nečestný bratře! Ukaž se!" Řadami proběhlo tiché zašumění. "Pojď ke svému otci!"

Zděšeně jsem klopila zrak k zemi. Sakra to se musí na každé slavnosti něco takhle posrat?! A musí se to vždycky stočit k tomu, že při popisování takových věcí začnu být sprostá?! Zatraceně!

"Odmítáš…?" Zdál se být pobavený.

Ozvalo se zavřeštění. Anděl popadl Alexandera, dlouhé prsty omotané kolem jeho krku a křídla rozpřáhnutá do stran. "Zrádce rodu…" Jako by si tu chvíli vychutnával. "Vážně sis myslel, že tvá lest zůstane neprohlédnuta?"

Drákula na něj vystrašeně hleděl. "Můj pane!" zvolal. "Je to můj syn!" I Florentie vypadala zcela vyvedená z míry. Vystrašeně kulila své albínské oči na Stvořitele, který držel její první dítě. Gabriel vedle mě se napnul.

Lucifer hleděl Alexanderovi do očí. "Je to ohavnost, můj drahý Drákulo. Ohavnost, která nemůže být tvým dítětem. Touží po té, co kráčí s medvědy, našimi bývalými bratry. Více než touží," naklonil hlavu na stranu. Nechápala jsem, jak něco takového může vědět, ale on nezávazně pokračoval. "Dokonce jí nabídl místo po svém boku. Byla to součást vaší lsti, ale on v tu chvíli mluvil vážně. Byl ochoten odstranit z cesty svého otce i staršího bratra, aby se dostal k moci a mohl s ní vládnout…"

Drákula se třásl. Nechtěl věřit andělským slovům, ale věděl, že Stvořitel nelže. Proč taky?

Alexander se kroutil v jeho sevření, ale k ničemu mu to nebylo. Dokonce ani jeho upíří síla a rychlost nebyly Praotci překážkou. "Zasloužíš si jediné, pokřivenče." Anděl odhalil rty, za kterými se mu zuby proměnily ve špičáky. Zarazil zuby do upírova hrdla. Florentie vykřikla a Gabriel ostře nasál vzduch. Alexander vřeštěl. Pokusil se Luciferovi vydloubnout oči, ale marně. Netrvalo dlouho a tělo druhého Drákulova syna začalo ztrácet na síle. Florentie se pokusila po Praotci skočit, ale Drákula jí v tom zabránil.

Konečně anděl povolil své sevření a na zem dopadlo upírovo tělo.

"Žije," pronesl Jitřenka, když Florentie padla ke svému synovi. "Bylo by příliš vznešené nechat ho zemřít takto. Připravte hranici!" Upírka k němu zvedla pohled plný nevýslovné hrůzy.

Lucifer už si jí nevšímal. "Cítím tu další trojici, která se na zradě podílela. Vystupte děti, a já vám slibuji, že budu milosrdný." Nyní mluvil sametově. Jako milující rodič, který chce udělit lekci svým potomkům. Po nekonečné chvíli se kdosi postavil. Andělův pohled zaletěl tím směrem a než se stačil kdokoli nadát, vzduchem zasvištělo ohnivé kopí, které se mu z ničeho nic objevilo v dlani. Zabodlo se upírovi doprostřed hrudi a rána ho odhodila o několik kroků vzad.

"Beru si zpět tvůj dar," pravil Jitřenka a v tu samou chvíli se z upírových prsou vysunula zlatá záře, která skončila v kopí. Upíra pohltily plameny. "Zbývají dva."

Jmenovaní se bez váhání dali na úprk. Ebenová křídla jako by se ani nepohnula. Ale přesto byl anděl náhle pryč. Ozvalo se vřeštění a praskot. Z toho všeho se mi nahrnuly slzy do očí. Rychle jsem je rozmrkala a přikázala si to nějak přejít. Třásla jsem se po celém těle. Z nebe před nás dopadly dvě pokřivené karikatury a po nich ladně dosedl Praotec. "Spalíme je spolu s tímhle," přikázal ostatním Lucifer a špičkou bosé nohy strčil do Alexandera na zemi.

Několik upírů se zvedlo.

"Ne. Ještě ne. Přesto, že jsou zrádci, zaslouží si hořet ve správný okamžik," zadržel je Stvořitel.

Ale… vždyť nejsou zraněni jasanem… mihlo se mi hlavou.

Jitřenka nám dal dar. A on jako jediný ho také může vzít zpět. V tomhle případě není žádná rána nutná…

Cože?

To on z nás udělal upíry. A upírství nám může také kdykoli odejmout. Gabriel se musel ovládat, aby po mě při odpovědích neštěkal.

"Lidé," pronesl náhle Lucifer zamyšleně. "Cítím potomky svého otce…" Očima černějšíma než noční nebe projel dav. "Co vy, taková vybraná společnost, děláte na upíří slavnosti?"

Věděl, o koho se jedná. Bylo mi to jasné. Stejně jako věděl o zrádcích… Napjatě jsem zůstávala klečet. Stačilo mi vidět, co udělal svým potomkům, proto, že ho zradili. Gabe…? Tolik jsem se nebála ani před rokem, když jsem s jistotou věděla, že na mě dopadne hraběnčin hněv. Co teď? Prchat nemělo cenu, vše by to jen mnohonásobně zhoršilo…

Zachovej klid.

Jak?!

Odpověz -

"Slavíme," ozval se hlas, ve kterém se objevovalo opovržení. Tan! Povstala mezi zbytkem klečících upírů a tyčila se nad nimi jako bohyně pomsty. "Užíváme si Samhainské slavnosti, jak se sluší a patří."

V andělových očích zaplály ohně. Než se kdokoli stačil nadát, stál Lucifer naproti ní a omotal jí prsty kolem hrdla stejně jako předtím Alexanderovi. Zděšeně jsem vykulila oči, ale Gabriel mi zabránil, abych se postavila. Norbertovi se ve tvář objevil úděs, ale nezasáhl. Stvořitel nadzvedl Tan tak, aby měli oči ve stejné rovině. "Skutečně? Na čí pozvání?"

Tan nemohla odpovědět, jak ji Praotec dusil. Nezdálo se ale, že za jiné situace by mu něco řekla. Většina lidí by v tuhle chvíli odpověď alespoň vyhledávala očima, ale ona ne. Klidně mu pohled oplácela a neuhýbala jím.

"Pane, je na naší straně," zašeptal sotva slyšitelně Norbert, ale anděl si jeho slov nevšímal.

"Kde je ten druhý člověk?" tázal se. Tan tvrdohlavě mlčela.

Gabrielovo sevření povolilo. Přesto ale trvalo věčnost, než jsem přiměla nohy k pohybu. Luciferův zrak se stočil mým směrem. Ty dvě propasti mě přikovaly na místě. Nedalo se v nich nic spatřit. Žádná emoce, žádný náznak myšlenek… Nic. Stálo mě veškeré sebeovládání zůstat na nohou.

"Pendragonova krev," prohlásil ihned. "Myslel jsem, že ta linie skončila Artušovým a Mordredovým pádem…"

Tan už začínala modrat. "Nejste jediný…" Hlas se mi třásl. Musela jsem před andělem sklopit zrak k zemi. Jeho pohled se nedal vydržet. Byl ještě horší než Drákulův. Jitřenka naklonil hlavu na stranu a ve stejnou chvíli povolil své sevření. Bříška prstů měl rudá od krve. Tan v pádu zachytil Norbert a starostlivě se k ní sklonil. Zaťala jsem ruce v pěsti, aby nebylo tak vidět, jak se třesu.

"Pomocnice Smrti, která mi pomohla se navrátit zpátky a členka rodu, který má být už přes tisíc let vyhynulý. Zvláštní kombinace…" Stáhnul křídla a ta se mu se zašuměním zasunula do zad. Ani jsem si nevšimla krátkého mihnutí, během kterého jsem se dostala vedle Tan. Norbert byl hrubě odstrčen. V krku se mi ozvala ostrá bolest. Ne, znovu ne… Ihned se mi vybavila minulá slavnost. To to vždycky musí končit takhle?!

Magie! Gabriel…

Ani jsem nevěděla, co dělám. Už jen pouhá Gabrielova slova jako by anděla zahnala. Odtrhl se. Bolest zmizela, ale krev z rány prýštila i nadále. Ozvalo se zavrčení, jak si jí všimli další. Uslyšela jsem, jak nad kousnutím vyjekla Tan. Náhle sebou ale cukl Lucifer, když se mu její dýka objevila v rameni. Zasyčel a z rány, která se téměř v tom samém okamžiku zacelila, se ale přesto vyvalilo několik kapek zlaté krve.

Jitřenka o krok odstoupil. "Pěkné mít na své straně někoho takového…"

Zaskočil tím snad všechny.

***

Bernard mi krk omyl vodou a začal ho otírat dezinfekcí. Zasyčela jsem, když se ozvalo nepříjemné pálení a div si rukou kousnutí nezačala drápat. Měla jsem sto chutí upíra praštit, když to ještě jednou zopakoval. "Nech už toho," zavrčela jsem nešťastně.

"Tak sebou tak nemel." Potřel kousnutí jednou ze svých "osvědčených mastí", co smrděla ještě hůř než ta poslední a odkudsi vytáhl šálu. To od něj budu mít každý rok novou… Lucifer mezitím na nádvoří žehnal všem upírům. Jeho dotyk je udělal imunními vůči slunečním paprskům. Podle Gabrielových slov. Mohli se díky němu pohybovat nezávazně na počasí kdekoli, aniž by se museli obávat svitu jitra.

Ještě předtím byl Praotec tak šlechetný, že zbořil zdi kolem mé mysli a prolezl mi hlavu, aby věděl, kde bude nejlepší se utkat s medvědy. Snad jako bych mu na to já mohla dát odpověď! Přesto se ale zdál se zjištěním spokojený…

"Tak jsem holt zvyklá si stěžovat. No a co?" Šála se dokonale hodila k šatům. "Co se bude dít teď?"

Gabriel byl společně s otcem, Florentií a ostatními sourozenci u Alexanderova těla. Anděl jej vysál téměř dosucha, přesto v něm stále zůstávala upíří jiskra, které ho pomalu navracela zpátky mezi živé. Jikra, kterou chtěl Lucifer uhasit…

"Poslední tažení proti medvědům, které ty mluvící trosky vyhladí do jednoho," opáčil Bernard ponuře.

Po zádech mi přejel mráz. "A El?"

"El?" Jeho tvář byla vážná. Vážnější než kdy předtím. "Zničen bude každý medvěd."

Z nádvoří se ozvalo ječení a škemrání. Vymrštila jsem se na nohy a doběhla k oknu. Po nádvoří kráčela Tan po boku Norberta a v ruce držela oslnivě žlutý balónek, který se napínal k prasknutí. "Pusť mě! Nech mě jít, ty ubohá karikaturo vrány!" Hlas byl zkreslený. Snad jako by mluvil z toho balónku…

"No to jsi uhodl, smraďochu…" prohodila nazpět Tan a bez ustání se ušklíbala.

"Co to nesou?" Nechápavě jsem se otočila k Bernardovi, který se zdál stejně překvapený jako já.

"Nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být…"

Tan spolu s Norbertem došla až k Drákulovi. Zdálo se, že i on je zaskočen darem, který mu přinesli. Nádvořím se nato rozlehl jeho silný hlas: "Poutník je lapen!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Halconn Halconn | 31. října 2014 v 14:43 | Reagovat

Nemám slova! Tohle je fakt síla! :O

2 nhoriel nhoriel | Web | 1. listopadu 2014 v 12:05 | Reagovat

[1]: Uznávám, asi už mi malinko přeskočilo. Ale co, šílenství, to je nádherná věc, věř mi! :-D

3 Elis Elis | Web | 6. listopadu 2014 v 7:30 | Reagovat

Píšeš skvěle, tvůj styl se mně líbí, musím tě pochválit, i když upíři není můj oblíbený žánr, tak mě to zaujalo ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama