5. kapitola - 1. část

31. října 2014 v 12:00 | Nhoriel |  Kalich krve
Alea iacta est!
- Julius Caesar

Tentokrát na dvě části...




Karlštejn. Zaparkovali jsme pod hradem. Městečko bylo liduprázdné. Kupodivu. Zato se to tady doslova hemžilo upíry. Už jen v podhradí jich bylo daleko víc než na minulé slavnosti. A to ti "důležití" měli teprve dorazit! Z tolika krvesajů pohromadě mi přeběhl mráz po zádech. Všichni ve společenských oblecích nebo honosných šatech. A všichni, jak jsem si pamatovala z minula, hladoví, netrpělivě čekající na první slavnostní přípitek… Jsem vůl a měla jsem Bernarda přece jen poprosit o další šaty s megalímečkem. No co, bude aspoň sranda.

Upír v autě si všiml mého neklidu. "Děje se něco?"

Připadalo mi, jako bych tenhle okamžik už někdy zažila. "Ne, vůbec." Málem jsem jásala na celé auto nad mečem z Británie. Málem. Gabriel otevřel a dveře se zvedly.

Drž si ve tváři povýšený výraz, usmívej se, ale klop oči k zemi, vyslal ke mně myšlenku a nabídl mi rámě. Vystupuj jako princezna. Protože tou také tohoto večera máš být.

Kašlu ti na princeznu. Nehodlám tady hrát nějaké divadýlko… Už jen to, že jsem se kvůli tomu musela ověsit tímhle vším, podívala jsem se mu do očí a vystoupila. Žádného přetvařování z mojí strany se nedočkáš. Upíři kolem už zbystřili. Poznali v Gabrielovi svého prince. Vmžiku se to kolem hemžilo tlejícími mozky všemožných barev, tváří a pohlaví, co chtěli následníkovi Drákulova odkazu vzdát hold. Všichni se klaněli a nadšeně si s ním potřásali rukou.

Krátce po nás dorazila i rudá Audina, ze které vystoupil Bernard s Ofélií. Bez víry jsem se vymanila z davu upírů, kteří si mě nedůvěřivě měřili, a zamířila si to ke svému nejlepšímu kamarádovi. "Tohle je Norbertovo auto?" vyjekla jsem nad černým ferrari, co zaparkovalo hned vedle a v jeho řidiči jsem poznala plavovlasého šlechtice. "Ty volus…" Svojí károu mi doslova vzal slova. Měla jsem ho za toho, co ujíždí na motorkách.

"Vskutku," přitakal Bernard. "Nejnovější model. Další pokus, jak zapůsobit na tvou kamarádku."

Norbert vylezl z vozu a vmžiku byl na druhé straně, aby pomohl ven…

"Tan?!" zvolala jsem bez víry, když jsem v té dámě před sebou poznala kamarádku. "Co tady děláš?!"

"No zkus hádat," zašklebila se.

Tak tohle bude ještě hustý!

***

"Podívej," zamumlal Bernard s pohledem upřeným na nebe. Vzhlédla jsem. Ze šedivé oblohy plné dešťových mraků z několika letounů vyskákaly osoby. Padali rychle, sotva postřehnutelně. Byly jich nejméně dva tucty. Přinejmenším polovina z nich se seskupila kolem padající bedny. Fascinovaně jsem na to valila oči. Kus nad zemí otevřeli padáky a ladně se ve vzduchu zhoupli.

"To jsou…"

"Otcův předvoj…" zamumlal Gabriel, který se mi znenadání zjevil za zády, až jsem nadskočila. "Musí prohlédnout a zabezpečit místo před jeho příjezdem. Pro jistotu."

"Rumunští rytíři?" obrátila jsem se k němu se vzpomínkou na to, jak nás několik z nich doprovázelo. Nejlepší válečníci z upířího světa vždy ve dvojicích matka-syn, otec-dcera. Bojovali po svém boku urputněji než kdokoli jiný. Dokonalí příslušníci hraběcí gardy.

"Jen hrstka," ozval se opět Bernard. Zněl poněkud zasmušile. Purpurovýma očima sledoval Tanit s Norbertem. "Nepoznávám ho…" zašeptal tiše. "Od doby, co jí začal nadbíhat, se změnil od základů…"

"Už to není ten starší bráška, co si hraje na pána světa?"

Bernard jen s nuceným úsměvem potřásl hlavou. "To tedy není."

Bedna z nebes přistála s hlasitým ducnutím. Než jsem stačila Bernardovi něco odpovědět, opět se mě zdvořile chopil můj společník a zamířili jsme společně k hradu.

***

"Už jsou na cestě," pronesl Gabriel ponuře s pohledem upřeným do stále houstnoucí tmy. Ačkoli foukal silný vítr, obloha byla skryta za baldachýnem mraků, takže jsme nemohli očekávat žádné světlo z nebes. Čas utíkal rychle a večer přišel až překvapivě brzy… Jako jediný zdroj mdlé záře nám na cimbuřích sloužily louče z kostí, uřknuté čarodějkami k tomu, aby za žádných okolností neskomíraly. Na dvou žerdích plápolaly černá a šedá vlajka.

Z upírových slov se mi rozbušilo srdce. Tak je to tu… "Jak dlouho?"

"Několik minut. Musí jet pomalu, zdravit poddané…" Drákulův prvorozený se odvrátil od tmy, oči mu nepatrně zářily a medvědí lebka zakrývala přes polovinu tváře. Z pohledu na pečlivě vybělené kosti se mi ve tváři objevil úšklebek. Aby toho nebylo málo, upíří předvoj celý hrad, kde se slavnost konala, řádně vyzdobil. Mezi jednotlivými stupni cimbuří byla magickými formulemi připevněna kopí, na nichž se vyjímaly časem sešlé i prakticky nové medvědí hlavy. Vprostřed prvního nádvoří pak postavili i altán z jejich kostí!

Sevřela jsem Gabrielovu ruku o to pevněji, když jsme zamířili po neschůdných schodech do audienční síně, kde jsme měli hraběte i s jeho chotí a doprovodem vítat. Jak nebylo na cestu pořádně vidět, podpatky se mě bez ustání snažily poslat k zemi. Což se ale nikdy nestalo, protože upírovo ocelové sevření by spíš urvalo ruce, než aby dovolilo někomu padat.

Upíři, kterými se hrad hemžil, nám uctivě ustupovali z cesty. I přes všechnu tu nervozitu se mi ve tváři dařilo držet "panovačný výraz princezny", o kterém jsem tvrdila, že ho nebudu používat. Ti ze mě museli mít jen srandu…

"Gabrieli!" Cestu nám zastoupil plavovlasý upír s chladnýma očima a jeho černovlasá choť se snědou pletí. Měla jsem pocit, že už jsem ho někde viděla.

"Alexander…" Znělo to jako by si Gabriel to jméno vychutnával na jazyku. "Doneslo se ke mně, že jsi zemřel po boku jezdkyně."

Upírka se zachichotala, zatímco její společník dostal na tvář spokojený úsměv. "Umění přesvědčivé smrti patří k mým přednostem. Jak je vidno, lidé mi stále důvěřují, když na to přijde. Zvláště pak naivní pubertální slečny, co mají dosti bujnou fantazii, uvěří všem nesmyslnostem, které jim s přesvědčivým výrazem vypovím, a při tom se mylně domnívají, že o ně projevuji zájem…"

"Rád tě po takové době zase vidím," pousmál se Gabriel, ale z jeho mysli na mě přecházel mráz upřímné lži. Chtěl už být v síni. "A tvá přítelkyně…?"

"Jsem to ale nezdvořák," potřásl Alexander hlavou, ale lítost, se kterou to sehrál, by mu uvěřil leda tak slepec. "Dovol mi, abych ti představil Lydii, svou snoubenku." Jeho chladné oči zabrousily mým směrem. Klidně jsem mu pohled oplatila, ačkoli byl o dost vyšší než já. Ostatně jako všichni tady… Ale co. Já tu byla ve společnosti upířího prince a vyšší pozici zde měl už leda tak hrabě Drákula a jeho žena, kteří stále nedorazili. Ukazovat slabost před tímhle arogantním vejtahou tudíž nepřipadalo v úvahu. Ucítila jsem dotyk jeho mysli a ihned po ní vedla úder. Překvapeně zamrkal.

"Jsem Anet z rodu Pendragonů," napřáhla jsem k němu ruku s neupřímným úsměvem, ve kterém se skrýval pouze jed. "Ráda vás poznávám."

Moc dobře věděl, že lžu. Všichni v okolí to věděli. Přesto mi ruku stiskl. "Alexander. Pro přátele Alex. Gabrielův mladší a nevlastní bratr." Přišlo mi, že předposlední slovo až přehnaně zdůraznil.

"Hrozně ráda bych si s vámi i nadále povídala, vážený Alexandere," doufala jsem, že při tom oslovení pochopí, že se mezi jeho přátele řadit nehodlám, "ale spolu s vaším princem jsme právě na cestě do audienčního sálu a jsem si jista, že by váš otec nebyl zrovna nadšený z toho, kdybychom tam přišli pozdě." Nevím, kde se ve mně v tu chvíli odvaha něco takového říct brala, ale očividně nezaskočila jen mě samotnou. Teď už ale bylo pozdě na to brát cokoli zpátky a tak jsem se jen znovu pousmála. "Takže když dovolíte…" Gabriel vycítil mé myšlenky a společně jsme vykročili. Oba se nám klidili z cesty.

Co to mělo znamenat? podivil se upír a ve tváři zachovával hrdý výraz.

Zkoušela jsem, jestli jsou ve mně nějaké vládcovské geny. Před pohledy ostatních upírů jsem princeznovsky sklopila zrak k zemi. Takže na to přetvařování přece jen došlo…

***

Konečně to zaznamenaly i mé prosté lidské smysly. Pravidelné údery kopyt na kámen. No výborně, takže Drákula přijede na koni! Nebo na krávě… Gabriel po mně vrhl pohled bez víry, ve tváři si mu však hrál pobavený úsměv. Nevinně jsem se zašklebila. Tu jsem zaslechla i kodrcavé zvuky kočáru. Florentie… došlo mi okamžitě. Kdo jiný by využil takový dopravní prostředek?

"Pojď, ještě se zastaví na prvním nádvoří," vyzval mě Gabriel a zavedl mě na balkónek, který byl ze síně, ve které jsme se nacházeli, přístupný. Naskytl se nám výhled do tmy. Tradičně. Do tmy dole prozářené ohni, planoucími podél cimbuří, aby tak osvětlovaly medvědí hlavy. Z té podívané zatrnulo. Kolik medvědů zabili jen kvůli výzdobě hradu? Když vezmu v potaz ještě to, že každý ze shromážděných upírů a upírek měl na tváři masku opět převážně vzezření podobného celé výzdobě hradu… Tělem se mi rozlilo podivné teplo spokojenosti. Způsobili smrt mého předka, jak mi celou tu historii Gabriel vylíčil, nezasloužili si nic lepšího. Ba naopak. Takovéto využití jejich hlav bylo víc než poctou!

"Nemám to tu rád…" prolomil Gabriel houstnoucí ticho. Ve tváři měl zase ten svůj nedostupný výraz.

"Je to jen jedna noc…"

Nesouhlasně potřásl hlavou a přivřel zářící oči. Nad horním rtem měl nepatrný knírek. Taky se mohl oholit! "Patří mi to tu. Tenhle hrad je můj."

"Karlštejn patří tobě?!"

"Vskutku. Téměř nikdo o tom ale neví. Proč taky? Nemám ten hrad rád, stejně jako nemám rád tuhle zemi. Vždyť ani nejde o skutečnou upíří stavbu! Întuneric… ten je hrdostí našeho lidu. Ne takovéto letní sídlo…" Stále upíral pohled před sebe.

Zaskočeně jsem na něj hleděla. Fajn, tak co se ještě nedozvím? "Zítra už bude po všem. Pak se budeš moct vrátit domů… Místní kastelán se tady o to postará." Snaha o povzbudivý tón se celkem vyvedla.

"Kéž by…" pousmál se melancholicky a než jsem stačila cokoli opáčit, zjevil se nám za zády Norbert. Překvapeně jsem sebou trhla. Další pitomec, co si libuje ve způsobování infarktů!

"Hrabě je na nádvoří, pane," prohlásil plavovlasý upír. Bylo nezvyklé vidět ho takhle ustrojeného… Gabriel se na něj otočil a ve tváři Bernardova bratra se objevil neklid. Došlo mi, že to bude mít co dělat s tím, jak na Întuneric přivedl Tan. To, že byl tady, tedy muselo znamenat… Zaštítila jsem mysl před Gabrielovým vrčením mířeným nad jeho poddaného a místo toho se vrátila do audienční síně. Síň, osvětlena září ze svící uchycených v lebkách visících po stěnách, hostila už spoustu dalších upírů. Upířích šlechticů, opravila jsem se honem a pohledem vyhledala kamarádku, která se zrovna bavila s nějakou upírkou. Zamávala jsem jí.

Bylo slyšet, že průvod už vjíždí na druhé nádvoří. Tu se mi po boku zjevil Bernard, i on se zvířecí lebkou na tváři. "Nervózní?" nadzvedl obočí nad tím, jak mi drkotaly zuby. Snažila jsem se to nějak skousnout, ale očividně neúspěšně.

"Možná. Větší podíl na tom ale bude mít fakt, že je tady zima jak prase…" zašklebila jsem se. Dokud se chodilo, dalo se to nějak přehlížet, ale teď už to nešlo. Dokonce i ten zatracený meč na zádech mě zrazoval. Proklínala jsem Gabriela za krátké flandičky co mi nechal ušít. "Dokonce bych v tuhle chvíli brala i hábit z minulé slavnosti. Byly to sice příšerné šaty, ale aspoň jsem v nich nemrzla."

"Myslel jsem, že ti princ na Întuneric dal ten kožich…" zašklebil se a už si sundával sako.

"No jo!" vykulila jsem oči. Když jsem na Moravě sedla do auta a Gabriel zatopil, hodila jsem kožich na zadní sedačku a tady ho už nějak neřešila, protože když jsme zaparkovali pod hradem, celé město se hemžilo hladovými upíry a tak na zázračný pláštík nějak nepadla myšlenka. Prioritou pro mě bylo mít na zádech bezejmenný meč alá Excalibur. Hodila jsem po Bernardovi psím pohledem. "Neskočíš mi pro něj prosím?"

"Hrabě už je tady," nasadil nesouhlasnou tvář.

"Berní, oba moc dobře víme, jakou rychlostí normálně lítáš, tak mi neříkej, že bys to nedokázal…"

"Mám to brát tak, že ti mé sako není dost dobré?" nadzvedl obočí.

"Ale notak, komárku… přece tu nebudeš chodit bez saka…"

Bernard rezignovaně vydechl a než jsem stačila zaznamenat ten pohyb, už byl pryč. Lehký vítr, vyvolaný jeho pohybem, si pohrál s mými šaty. Zvedla jsem od nich zrak právě ve chvíli, kdy se vrátil a přehodil mi plášť přes ramena. "Máš štěstí, že princ nezamyká."

"Já vím," zasmála jsem se a drcla do něj přátelsky loktem. "Díky." Zachumlala jsem se do kožichu a ani ne úder srdce nato už jsem vedle sebe měla Gabriela.

"Otec je zde." Řekl to zachmuřeně. Skoro jako by ho tu neviděl rád. Jeden z rumunských rytířů mu otevřel dveře na schody. Jakožto jeho doprovod jsem ho nejistě následovala. Téměř jsem vyjekla, když jsem viděla, na čem Drákula s chotí přijeli. Dvě oživlé kostry koní pofrkávali pod schodištěm a od pomyslných nozder jim stoupala pára! Libovka! Tak takovéhle démonické bestie jsem ještě neviděla!

"Prosté kouzlo, které drží kosti pohromadě," poznamenal Gabriel jako by to mělo vše vysvětlit.

Další s rytířů teď vyndávali zavazadlo z kočáru, který dorazil s hrabětem. V obrovském útvaru z tmavého dřeva jsem poznala rakev. Zatrnulo mi. Chtějí nás s Tan zamordovat a narvat do jediné mega dřevěné schránky!

Gabriel se nepatrně zašklebil, ale ihned se zase ovládl a nasadil kamenný výraz. Bělovlasý hrabě dole nabídl rámě Florentii a poté zamířili vzhůru po stísněných schodech, následováni půltuctem rytířů, kteří na svých ramenou nesli rakev. Drákula si tentokrát oblékl staromódní, ale zato honosný hábit z krvavě rudé látky, který zvýrazňoval jeho stejnobarevné duhovky. S dlouhým pláštěm, který za ním povlával ve větru, vypadal jako skutečný vládce. Bílé vlasy mu volně spadaly na ramena. Hraběnka si vzala dlouhé splývavé šaty, které byly podobného odstínu jako manželův oděv a dokonale vystihovaly její vyzáblé tělo. Za ten rok jako by zestárla o několik století… Vlasy měla vyčesané do vysokého složitého účesu. Na hrdle se jí vyjímal obrovský rubín. Tvář jí zakrývala stejně jako manželovi lidská lebka.

Zachovej klid, poručil Gabriel a nasadil zářivý úsměv. "Otče, paní! Vítejte!" Poklekl před upírem a přikázal mi udělat to samé. Neochotně jsem ho napodobila. Klečet v šatech, kdo o tom sakra kdy slyšel?!

Hrabě se pro něj sklonil a pomohl mu zpátky na nohy. Ano, byla jsem opět vzduch. Postavila jsem se sama, zrovna když Gabriel otci předával láhev krve. Florentie mě provrtávala nenávistným pohledem. Hrabě naznačil hlavou své díky a všichni jsme pak společně zamířili do samotné síně přeplněné šlechtici.

***

V rytířském sále stály v obou částech, půlených vysokými dřevěnými sloupy, dva dlouhé stoly. Ten třetí byl orientován napříč v místě před oltářem. Veškeré svaté relikvie z něj zmizely a nahradila je upíří výzdoba, sestávající z jediné obrovské sochy neurčitého tvaru, vytvořené z očí obětí. Na stolech byly rozestavené skleněné číše, kterým jako stání sloužila kostěná základna. Ve většině případů se jednalo o kosti lidské ruky, která v dlani svírala ono sklo. Mezi nimi byly rozestaveny svícny a lebkové karafy prolívané krví. Na nablýskaných talířích se pak pyšnila čerstvá srdce.

Bylo mi z té podívané špatně. Zdálo se ale, že ostatní jsou nadšeni.

Drákula se v rytířském sále zdržel jen na chvíli. Od ostatních převzal dary a pronesl přípitek: "Kéž naši padlí žijí navždy!" Ozvalo se souhlasné zajásání a všichni přítomní připili. Děkovala jsem Gabrielovi za to, že mě vzal k oknu, kam jsem mohla obsah kalichu vylít. Kéž by tohle byl konec…

Naše cesta ale pokračovala ještě mezi tu nejvyšší šlechtu.

Prošli jsme přes další nádvoří skrze několik pokojů až do hodovní síně. Nešlo o nějak velkou místnost. Naopak, byla menší, než by kdokoli přepokládal. A právě proto se nejvyšší šlechta sešla tady. Nebyl jich velký počet. Hrabě, jeho další tři děti, které s Gabrielem neměli žádnou společnou podobu, Norbert s Tan a několik dalších upírů a upírek, které jsem doposud osobně nepoznala.

Drákula se usadil do křesla naproti krbu, zatímco Florentie zamířila ke stolu, kde se pustila do jídla. Někteří upíři ji napodobili, jiní zatím jen uhasili žízeň. Norbert mezitím Tanitě něco nadšeně vykládal. Vážně se změnil. Kam se poděl ten chladnokrevný vrah?

"Celá ta situace je horší a horší…" zamumlal Drákula tiše a všichni při jeho slovech zmlkli. "Nikdy bych nepředpokládal, že je možné, aby se za jediný rok zmobilizovalo tolik medvědů. A ještě sem. Alexandere, pověz nám o tom něco bližšího."

Plavovlasý upír začal vykládat celé své dobrodružství od doby, co přicestoval do Čech a nastoupil do vlaku, kterým cestovala i medvědí jezdkyně. Vykládal nám o El a o tom, jaké nabídky jí učinil a jak ji dostal na svou stranu. "Onu situaci mi pak ale značně ztížil ten šíp."

"Ach ano, lovci…" poznamenal Drákula s pohledem upřeným do plamenů. Hraběnka se pokusila zapojit do hovoru, ale umlčel ji rázným gestem. "Nemilá věc. Nicméně ta rána smrtelná nebyla, jak všichni moc dobře víme. To jen náš syn z ní udělal dílo konce. Doneslo se ke mně, že tvá historka o srdci na pravé straně byla pro tu mladou dámu zcela upokojivým vysvětlením," blýskl po Alexanderovi očima.

"Vskutku," přikývl upír váhavě. "Nebyly s tím žádné problémy. Uvěřila mi vše."

"Výborně. Pak nemluv o šípu jako o komplikaci. Udělala z tebe v jejích očích slabého upíra…"

"Málem mě zabil ten…" začal Alexander.

"…střelec?" odtušil hrabě s nepatrným úsměvem. "Chlapče, kdyby i nás zkosila obyčejná jasanová větev, celý lid by už dávno byl roztroušený po světě bez vůdce a odsouzený k záhubě…"

To jeho synovi vzalo slova. Věděl až moc dobře, že se v otcových slovech nalézá pravda. Takže Drákulu nemůže zabít jasan? podivila jsem se v duchu. Florentie po Drákulovi cosi prskla rumunsky.

Ne, na naše zabití potřebuješ skutečně něco víc, potvrdil slova otce Gabriel.

Jakto?

To je složité. Někdy ti o tom třeba povím, ale dnes ne.

Hrabě to přešel bez poznámek. "A pak tu máme ještě jednu delikátní záležitost s pomocnicí bohyně smrti." Konečně odvrátil svůj zrak od ohně a upřel ho na Tan. "Jak se zdá, tak také stojí na naší straně. Ačkoli klam je v dnešní době častý…"

Tan mu pohled klidně opětovala.

"Nezradí nás, pane," ujistil ho Norbert ihned.

"Nemyslíš jasně, příteli. City k ní tě plně zaslepily a ty nejsi schopen vidět možnosti, které tobě samotnému nevyhovují."
Bernardův bratr se napnul, ale nic dalšího už neřekl.

"Z Tanitiny strany upíří komunitě nic nehrozí," prohlásila jsem jistě. "Získala pro Norberta zpátky oko a při tom riskovala hněv ze strany své paní. A pak také pomohla Bernardovi, když na něj zbaběle zaútočil Poutník. Jako náš spojenec je důvěryhodnější než mnozí z upířích řad." Ještě že jsem si za těch pár dní od Británie stačila zjistit všechna fakta. Bez nich už bych v téhle místnosti byla tuplem ztracená.

Drákula z ní nespustil zrak. "Zdá se, že za tebou stojí mí upíři i mladá Pendragonka. Co si o tom myslíš ty samotná, děvče?"
Tan se při jeho oslovení napnula. Přímo se nutila k nenucenému pokrčení ramen. Nedivila jsem se jí. Zvyknout si na rozmanitá upíří oslovení je prostě nemožné. "Nevěřte mi. Až dojde na věc, buďte připraven na to, že vás zradím. Buďte připraven nějak zasáhnout, zneškodnit mě… Ovšem pokud nezběhnu, myslím, že to bude dostatečný důkaz toho, že stojím za vámi."

Drákula se nepatrně pousmál. "Pěkná odpověď. Nuže zbývá poslední věc. Stojí za naší věcí i bývalý spojenec upíří rasy?"
Dost opožděně mi došlo, že mluví na mě. "Samozřejmě."

"Skutečně?" Pohlédl mi do očí.

"Lstí zabili mého předka, jeho syna, a spoustu, spoustu dalších… Myslím, že to je dostatečný důvod pro to, abych se postavila na vaši stranu a vedla proti nim útok."

"Upíři, pomocnice smrti a dcera padlého rodu… Nejvyšší čas promluvit si o medvědech. Jejich počty stále rostou, zatímco naše ubývají. Lovci zabíjejí naše ženy a medvědi jakbysmet. Novorozenci nepřibývají a Proměněnci jsou nepoužitelní. Naše hrdá rasa se řítí do záhuby…"

"Když jsi tu ty, otče, tak nikoli," zapojil se do řeči konečně i Gabriel.

"Myslíš si, že já dokážu jakkoli změnit průběh bitvy? Jsem starý, Gabrieli. Čas mých válečních výprav už dávno pominul. Nadešel čas dát prostor ostatním…"

"Pane…?" prohlásila nejistě jedna z neznámých upírek.

"To nic, Yveto. Pro tuto chvíli si pojďme užít slavnosti. Když medvědí záležitost vydržela doposud, počká i nadále. Vše vám osvětlím o půlnoci." Když se zvedal z křesla, ve tváři měl úšklebek, který potvrzoval Gabrielova slova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama