Ten nejvznešenější ze všech...

14. srpna 2014 v 22:00 | Nhoriel |  Povídky
Mám tu dalšího mrňouska... tentokrát srdcovku...:)

Tolikrát zpracované dobrodružství a přesto stále stejně kouzelné...



A jestli mi jedno nejmenované stvoření s rezavou srstí začne kazit iluze ohledně obrněných hrdinů, tak přísahám, že si z jeho srsti udělám minikobereček :P




Jakmile zřel bílého jezdce před sebou, bez slitování zaryl ostruhy do koňských boků. Zvíře bolestně zaryčelo a divoce vyrazilo kupředu. Muž na jeho hřbetě se s ladem charakteristickým svému vzezření držel v sedle, v levé ruce otěže, v pravé tasený meč. Ovládala ho čirá nenávist. V tmavých očích měl stejně tak vepsanou bolest jako touhu po pomstě.

"Lancelote!" děl, když se přiblížil svému soku.

Jmenovaný zasadil ránu vojákovi, který na něj dotíral shora do týlu a obrátil koně směrem, odkud mu na hlavu letěla rána mečem. Ladně ji odrazil a kůň pod ním odtancoval dál od muže s drakem na prsou.

"Můj pane!" zvolal hlasem kovově zkresleným přilbicí na hlavě. Postříbřenou zbroj zneucťovaly hluboké šrámy a rány, na několika místech ji dokonce potřísňovala krev. "Můj pane, nedělejte to! Je to bláznovství!"

Jeho král přinutil svého koně ku pohybu za jezdcem. "Jak se opovažuješ?!" Mečem vyrazil proti Lancelotově hrudi, ale ten se ráně bez problémů vyhnul. Bílému rytíři se tak otevřela cesta k panovníkovu hrdlu, ale nevyužil ji. Místo toho jen odvrátil meč, který měl nepříjemně blízko tváře. Král zavrčel a na okamžik se stáhl, jen aby pak mohl seknout po Lancelotově rameni. Zbraň se s třeskotem odrazila od plátu, rytíře ale úder značně zabolel.

"Pane, prosím…"

Když si Lancelotovi vojáci všimli, že je jejich pán v nesnázích, vydali se mu na pomoc, ale ten jim gestem ruky zabránil přiblížit se. Nechtěl krále nikterak ranit.

"Jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle mluvit?!" Vládci přeskakoval hlas.

Rytíř smutně sklopil zrak. Uvědomoval si svou chybu. Skutečně za vše mohl on… Kdyby nebylo… Chvilka nepozornosti jej vyhodila ze sedla. Lancelot ztěžka dopadl na zablácenou zem. Tvrdý náraz mu vyrazil dech z těla stejně jako meč z dlaně. Tiše zasténal.

Zjevil se nad ním jeho pán. Stále usazen na koni, tentokrát ale v ruce třímal kopí, na kterém povlával prapor drakem. Lancelot nemusel nijak zvlášť přemýšlet, aby mu došlo, co se král chystá udělat. To už si rytířových nesnází všimli jeho věrní a i přes jeho protesty mu přispěchali na pomoc. Králův kůň pod útokem půltuctu válečníků podklesl. Sám panovník skončil v krví nasáklém bahně.

"Nechte ho! Přestaňte! Neopovažujte se mu ublížit!" zvolal bílý rytíř, když se konečně zmohl na nadechnutí a přes veškerou bolest se drápal zpátky na nohy. Zbroj ho v jeho pokusech značně omezovala. Za pomoci dvou válečníků se ale konečně ocitl na nohou. Vojáci uposlechli jeho rozkazů a ustoupili mu z cesty. Jeden z nich mu podal meč. Rytíř váhavě vykročil ke svému pánu, drtě v sevřené pěsti jilec zbraně.

Králi se podařilo vydrápat se na kolena. Jakmile zřel Lancelota a pohled se mu střetl s modrýma očima jeho soka, polkl. Věděl, co přijde. "Konej, Lancelote!"

Bílý rytíř, chráněn svými věrnými, sundal z hlavy přilbici a rozmáchl se k ráně. Ostří se zarylo hluboko do rozbředlé země. Zbraň se třásla stejně jako ruka jejího majitele. Král překvapeně vzhlédl.

"Tohle jsem nikdy nechtěl, můj pane," pronesl rek skrze zaťaté zuby. "Nemohu vám ublížit. Stále jste mým králem… Stále jste mužem, kterému jsem přísahal věrnost." Vytáhl zbraň ze země a pomohl zmatenému králi na nohy. "Pověřil jste mě úkolem chránit královnu. A to jsem také udělal… Uchránil jsem ji od vašeho pošetilého rozhodnutí upálit ji v plamenech."

Král mu chtěl cosi odseknout, ale rytíř pokračoval: "Jsem si vědom svých chyb, pane. Z celého svého srdce se je snažím napravit, ale to se mi nedaří…." Za pomoci svých válečníků se onen věrný dostal na koně. "Nikdy to nemělo vyústit v něco takového, králi Artuši. Nikdy…" Pobídl zvíře do klusu a navedl ho do své pevnosti. Přitom odvolal z boje všechny své síly. Již dost krve bylo prolito. A vše důležité řečeno.

Král bolestně hleděl, jak se za Lancelotem zavírá brána… Kéž by mu toho dne býval odpustil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shetlandy Shetlandy | Web | 15. srpna 2014 v 8:16 | Reagovat

Tohle se mi moc líbilo :)
Ráda si od tebe ještě něco takového přečtu :3

2 redfox redfox | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 20:24 | Reagovat

Postříbřená zbroj? Však ty víš! :-P

3 nhoriel nhoriel | Web | 15. srpna 2014 v 22:19 | Reagovat

[1]: Tak to jsem moc ráda :-)
Jen do toho, vřele tě tu uvítám :-)

[2]: Chjo, ty vždycky něco najdeš...:-D Ale jako pozor, tohle je dost velkej pokrok, byly i doby, kdy jsem psala zbroj ze stříbra (za což bys ze mě teda asi udělal rohožku; nebo se mýlím? :-D :-D :-D ). Vím, ale budu ho mít pořád za kouzelného rytíře v nablýskané zbroji...:-D A obávám se, že z toho už nevyrostu... :-x :-D

4 Kee Kee | 17. srpna 2014 v 14:52 | Reagovat

Áááá.... chrochtám si blahem a myslím, že další a další zpracování Artušovské legendy nebo postav v ní, mě snad v životě neomrzí. :-)

A já vím, že se postříbřená zbroj asi v realitě nevede, ale... vždyť je to Lancelot! :-D

5 nhoriel nhoriel | Web | 24. srpna 2014 v 16:33 | Reagovat

[4]: Jsi můj člověk. Artuš je prostě... Artuš...:-)

Díky za obhajobu, ale myslím, že u Foxího neobstojí ani tohle :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama