Domů...

24. května 2014 v 13:50 | Nhoriel |  Pohár vína

Pomyslná tečka za jakýmsi "prvním dějstvím". Aktuálně už si od tohoto psaní budu muset dát na chvilku pauzu. A pak... pak se uvidí...:)

Pokud vám příběh přišel předtím zamotaný, teď tomu dodám korunku... Omlouvám se, nemohla jsem zkrátka odolat...

Nuže, Poháre vína, díky, že jsem mohla psát něco takového. Ten půlrok, co jsem s tebou strávila ve mně navždycky zůstane, to ti slibuju. A kdo ví, jednou se k tobě třeba zase vrátím. Teď ale vážně potřebuju menší pauzu...:)

No, konec řečí, tady je :)



Svět se stal zvláštním místem. Školní atletky se odběhly a profesor mi slavnostně sdělil, že příští čtvrtek mám jet na další závody. Tentokrát okresní… Po tom propadáku na školních, kdy jsem poprvé po osmi letech nedosáhla v žádné ze svých disciplín na zlato a musela se spokojit se stříbrem, jsem tuhle nabídku uvítala. Tu slečnu, co mě porazila, jsem prostě musela nějak… přemoct. Proklínala jsem ji od chvíle, kdy na druhé místo poslali mě…

"Ne," zasyčel Norbert nelibě a vycenil zuby, když jsem se mu o tom, že tady ještě potřebuju zdržet, zmínila. "Ani náhodou tady nezůstaneš! Odjíždíme. Dnes!"

"Sakra, ale já nemůžu jen tak zmizet!" Bernard napsal, že mu mám věřit a tak jsem neochotně smířila s tím, že zkrátka budu muset odejít. Ale takhle? Dyť by z toho naše trefil šlak! "Mám tady rodinu, přátele, školu…!"

"Urszula se o všechno postará."

"Kdo?"

"Urszula. Jedna z čarodějnic, co je na naší straně. Umí na sebe brát podobu jiných - na určitý čas, samozřejmě. Bude tě tady zastupovat."

"To snad nemyslíš vážně."

Podívá se ti do hlavy, aby poznala tvé chování, způsob mluvy, přemýšlení… A pak na sebe vezme tvou podobu. To je celé. Nevím, proč ve všem hledáš nějaké složitosti… "Braň se zatraceně…" mlasknul nespokojeně jazykem. "Nemáš vztyčené vůbec žádné hradby. Kdybych chtěl, mohl bych ti hlavou listovat jako knihou." A to… "…by se ti skutečně…" …nelíbilo… "…princezno…"

"Přestaň!" zavrčela jsem na něj a sevřela svou hlavu v dlaních. Tohle bylo o zdravý rozum.

Jen pokrčil rameny a pohlédl k podmračené obloze. "Dorazí každou minutou. Tak pojď."

Nedobrovolně jsem ho následovala. "Kam pak vlastně hodláš jet?"

"Na Întuneric. A pak… pak se uvidí."

"Jak 'pak se uvidí'?"

Ukázal mi svá záda na znamení toho, že z něj ohledně tohohle tématu víc nedostanu. Zatracený upír! Kdyby tu tak byl Bernard, s tím by se alespoň dalo mluvit, ale tohle jeho šílené dvojče…

Na autobusové nádraží jsme přišli přesně ve chvíli, kdy přijel bus z Prahy. Nalakovaný rudou barvou zastavil na výstupní stanici a z jeho dveří se vyvalili cestující. "Támhle je," zamumlal Norbert a šťouchl mě mezi lopatky, abych vykročila vpřed. Z busu vyšla asi čtyřicetiletá žena s plavými vlasy sestřiženými nakrátko. Zelený kostýmek zvýrazňoval její smaragdové pichlavé oči a rudá rtěnka přísné rty. V levačce svírala kufřík malé velikosti. Jakmile nás spatřila, rázně vykročila naším směrem. Učitelka, prolétlo mi okamžitě hlavou a já měla sto chutí udělat krok zpět.

Žena krátce pokynula hlavou, patrně Norbertovi na pozdrav, a začala cosi mlít v jazyce, který bych asi měla trochu rozpoznávat, ale nějak se mi to nedařilo… Polština. Jazyk podobný tomu našemu a přece jsem rozuměla sotva jedno slovo z deseti. Norbert s ní prohodil pár slov, načež ukázal na mě. Polka mě sjela rychlým pohledem a opět cosi zašvitořila. Jejich ignorace mé přítomnosti byla vážně nenápadná. Měla jsem sto chutí od nich odejít a vrátit se do svého normálního světa bez čarodějnic a upírů. Světa, kde vládly jen otázky typu: "Ona je dneska písemka?!" "Zatraceně na jakou školu mám jít?" "Holky, nepůjdem dneska do cukrárny, mám hroznou chuť na horkou čokoládu!" Do překrásného světa, od kterého jako by mě všichni chtěli násilně odervat.

Výměna polských frází náhle umlkla. "Odvezu tě domů," ozval se Norbert. "Hned se sbalíš a večer odjíždíme." Nebyla to otázka. Jen příkaz, který jsem nemohla nesplnit. Ne bez následků. Závody… Rodina… Přátelé… Ťap… Jednou jsem poznala, co upír jako Norbert udělá, když se hodlám protivit jeho vůli. Znovu o to už skutečně nestojím.

***

Vzala jsem si jen to nejdůležitější. Nějaké oblečení, pár sušenek, čokoládu, polštář, kartáček, hřeben a svou pidi kudlu Excalibur alá nůž na dopisy - ani vlastně nevím proč. Zrak mi padl ještě na jeden přívěsek na krk, tvarovaný do podoby meče. Smrt nebo sláva, stálo na jeho čepeli. Jak poetické…

Nedokázala jsem se smířit s představou, že teď po nějakou dobu neuvidím nikoho ze svých známých. Nikoho kromě zatracených upírů… A nejhorší ze všeho bylo, že nebudu moct být s Ťapem…

Se soumrakem mi na okno zaklepal Norbert. Odhrnula jsem záclony a otevřela.

"Musíš mě pozvat dovnitř," poučil mě.

"Ne," opáčila jsem jednoduše. "Ty dovnitř nepůjdeš. Vezmi sem nahoru tu čarodějku, ale tebe si do domu nepustím. Nejsem pitomá, abych ještě naše vystavovala takovému nebezpečí."

V jeho oku se objevila nevíra, tvář zkřivil nenávistí. Do hlavy jako by mi zajel nůž… Ostrá, ale křehká čepel, která narazila do kamenných hradeb. Nejistě jsem zakolísala, ale přesto se mi ve tváři usídlil úsměv z mého úspěchu. "Jsou už dostatečné?" neodpustila jsem rýpnutí s narážkou na hradby, které se mi za to odpoledne podařilo vztyčit.

Upír se jen ještě víc zachmuřil, načež se pustil okna a nazad se vrhl dolů. Překvapeně jsem za ním vyběhla, ale než jsem stačila dostat hlavu z okna, už byl zase zpátky s čarodějkou v náruči. "Tenhle typ přepravy se jí nelíbí," poznamenal, jako by se předtím nic nestalo. Urszula vskočila ke mně do pokoje a přísně se kolem sebe rozhlédla. Na svůj věk se zdála být dost v kondici.

"Jak mě může napodobit, když ani neumí česky?" prohodila jsem Norbertovým směrem.

"Vše, co potřebuje, najde ve tvé hlavě…" řekl upír jednoduše poučným tónem. "A po tom, co už víš, jak si svou mysl bránit se ti to nebude zrovna zamlouvat."

"Mohl bys to trochu objasnit…"

"Podej mi tu svojí tašku," nadhodil místo osvětlující odpovědi.

Neochotně jsem svoje cestovní zavazadlo zavřela a zvedla ho ze země. Nemohla jsem se ani s nikým rozloučit… Všechno by bylo tak divné… Věřila jsem, že už dneska večer si naši všimli, jak zvláštně se chovám. Určitě to svedli na nějaký poslední výkvět puberty. Kéž by. Upír bez problémů tašku převzal, zatímco mě se zezadu dotkla ta ženská. Její dotyk byl jako štípnutí od elektřiny a útok na mysl okamžitý a drtivý. Zvedla jsem všechny obranné valy, které má mysl byla schopna stvořit, ale její myšlenkové katapulty všechny ty zdi ustavičně rozbíjely.

I tak se mi ale hradby dařilo znovu a znovu opravovat. Na čele mi perlil pot. Nesměla jsem si ji pustit do hlavy. Prostě nesměla! Rozhodla jsem se pro obranu útokem a šípy zacílila na její mysl. Otočila jsem se k ní čelem. Už jen pořádně zacílit…

V temeni mi vzplála ostrá bolest. Valy padly. A s nimi i já.

***

Když jsem po nějaké době přišla k sobě, kdo by to kdy čekal, seděla jsem vedle Norberta v jednom pěkném autíčku. Bernardově autíčku. Tím jsem si byla jistá. Norbert na mě jen tak mezi řečí vyrukoval s tím, že mě musel praštit, abych se Polce vůbec poddala. Milé to přiznání. Hlava mi z té rány třeštila ještě teď. Dobré ale bylo vědět, že se čarodějce nedařilo dostat do mé hlavy ani, když mě takhle omámil. Skvělé to zjištění.

Ačkoli se mi to příčilo, musela jsem s těmihle důkazy uznat, že ve mně asi přece jen bude nějaký ten kouzelný potenciál. Ale rozhodně ne vraždící. Jen bránící se.

"Kde jsme?" zeptala jsem se s pohledem ztrácejícím se v noční krajině.

"Ještě daleko. Zatím spi." Norbert dnes očividně odmítal odpovídat na jakékoli mé dotazy, což mě dopalovalo. Ale co se dalo dělat. Opřela jsem si hlavu o sklo a zavřela oči.

***

Slyšela jsem jeho hlas, ale přesto jako by byl součástí světa, ve kterém jsem se právě ocitala, a v tu chvíli zkrátka zanikal… Křičela jsem. Ba přímo řvala. Z očí mi tekly slzy a pot provrtával každou póru těla. Ruce zaťaté v pěsti, celé tělo v křeči. O tom všem jsem si byla jistá stejně jako o tom, že právě v tom okamžiku ještě pořád žiju. A přece jsem byla někde úplně jinde. Viděla jsem jí. El, která na mě prosebně hledí.

Nech ho žít! Její oči bodaly a neznámá síla útočila na mou mysl. V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že jsem věděla, jak se bránit. Nech ho žít… Bylo to jako otravný hmyz… Bez ustání to napomáhalo té druhé mysli, získat vládu nad tou mou. Ten nebezpečnější útočník se krčil za El. Stačila by jediná střela… Nech ho žít… Ruka se mi už třásla. Takhle dlouho jsem tětivu ještě nikdy nedržela. Chystala jsem se šíp konečně vypustit a to za jakoukoli cenu, když hlavní útok na mou mysl přestal. Zakolísala jsem a nevěřícně hleděla na to, jak se bělovlasý útočník na upíra mění v páru a vítr jej odnáší pryč. Eliška mi padla k nohám.

Pokusila jsem se popadnout dech. Náhle mi bylo tak příšerně… Zatočila se mi hlava a pád k zemi byl nevyhnutelný.

***

"Anet! Anet!" třásl se mnou mluvčí jako dospělí s hadrovou panenkou. Naléhavě. Ale s citem. "Anet, notak, prober se už!"
Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Z úst mi unikl zděšený výkřik. Když jsem nad sebou spatřila pár fialových očí, zmohla jsem se jen na chabý vzlyk. "Bernarde…" V tu chvíli mi vše bylo jedno. Vymrštila jsem se do sedu a rychle upíra objala. Tvář jsem mu zarazila do hrudi a bez ostychu se rozbrečela. "Bernarde…"

Upír mi chladnou rukou konejšivě přejel po zádech. "To nic… Byl to jen sen… Už je to dobré…"

Nedokázala jsem racionálně myslet. Věděla jsem své. Stalo se něco strašného…

"Ššš, nebreč, tady jsi v bezpečí. Zdi Întuneric tě ochrání," mumlal tiše a svým chladem mi napomáhal se z toho částečně vzpamatovávat. Zdi Întuneric. Takže jsem byla na místě… Nepatrně se ode mě odtáhl a vyhledal purpurovýma očima můj pohled. "O čem se ti zdálo?"

Do očí se mi vehnaly další slzy. "Já nevím…"

***

Zámek se od mé poslední návštěvy změnil. Radikálně změnil. Obrazy, koberce a trofeje z jiných míst zmizely a nahradily je původní tapiserie z lidských kůží, koberce tkané z lidských šlach a další vymoženosti, jejichž původ jsem si snažila nepřipouštět. Není to nic zvláštního, jen nový výstřelek módy…

Bernard mě za úsvitu odvedl na krytý balkónek s výhledem na les, za což jsem mu byla vděčná. Bylo to překrásné místo. Pobývat v upírově společnosti bylo v prvních pár okamžicích jako balzám, nanesený na nějakou ránu, ale poté… I když to nedával najevo, zlobil se. A jeho zloba byla téměř hmatatelná. Děsivá. Chtěl se mi pomstít. Viděla jsem mu to na očích.
Zabila jsi Lynu, ozvalo se mi v hlavě, zabilas ji a proto je Bernard takový. Zabila jsi mu jeho přítelkyni.

Zděšeně jsem se obrátila a nohy mi z těch slov znovu podklesly. Za mými zády stál černovlasý upír a od hlavy k patě si mě měřil. V plášti barvy smaragdů a s vysokými jezdeckými botami připomínal jednoho z minesengrů, o kterých se zmiňovala učitelka literatury. Srdce mi vyletělo až do krku a já o krok ustoupila. Dostal se mi do hlavy přesto, že pomyslné bariéry jsem si udržovala už od svého probuzení tady nahoře. Hleděla jsem na něj rozšířenýma očima neschopna slova. Tohohle jsem ještě nikdy nepotkala…

"Slyšel jsem o dívce, která vládne velkou silou," začal upír s podivným přízvukem. "Není upíra, který by ji neznal jménem… A přece přede mnou stojí, teď úplně obyčejná…"

Jeho konverzační tón nabádal ke klidu. Přesto. Věděla jsem, že se mám mít před ním na pozoru. Jen těžko říct proč… "Vždycky obyčejná…" opáčila jsem tiše a podívala se mu do očí. V prvních ranních paprscích se blyštěly jako by snad byly spletené z jejich zlatavých vláken.

Naklonil hlavu na stranu. Snažíš se vzdorovat, ale nevíš jak…

"Nevím," kývla jsem váhavě.

Zářivě se usmál. "Osobně jsem Lynu neměl nějak v lásce. Byla příliš zbrklá a unáhlená. Dřív jednala, než myslela. A ten její jazyk… ostrý jako břitva…"

Ztrácela jsem se v jeho myšlenkových pochodech. Očividně byl zvyklý používat mysl i mluvu současně a z toho pak vznikalo tohle… Nesouvislé povídání, ve kterém se člověk jen zmateně snažil pochopit, o co vlastně jde. "Z toho, co říkáš, jsi se s ní ale přátelil…" odtušila jsem nejistě a doufala, že se neurazí nad tím, že jsem mu automaticky začala tykat. U hrdých stvoření, jakými upíři jsou, člověk nikdy neví, jak se zrovna chovat. A vzhledem k jeho zevnějšku, který ukazoval, že jde o jakéhosi adolescenta…

"Celá upíří komunita zná svá jména. Ale ne všichni jsou přátelé. Lyna byla zvláštní… ale svou zvláštností si získala spoustu obdivovatelů. Obdivovatelů, kteří nesouhlasí s tím, co se jí stalo."

Roztřásla jsem se z toho, jak mu oči náhle ztvrdly. "Nemám s její smrtí nic společného."

"Ale máš." O krok přistoupil a plášť za ním zavál skoro jako křídla. "Víc, než si myslíš. Jsi její vrah. Její smrt."

Musela jsem se chytit kamenné zdi, abych neupadla. "Ne!"

"Jsi. Ale to ještě nic neznamená. Bránila jsi v tu chvíli svou kamarádku, pokud jsem správně informovaný. Ale přesto jsi chránila i upíry, když na to přišlo. Bernarda. Mě…"

"Tebe?"

"Dnes, tam v lese…" odhalil krk a odkryl tak purpurovou podlitinu. "Nebýt tebe, mohl jsem být mrtvý. Zachránila jsi mě před Poutníkem."

Vyvalila jsem oči. "O čem to…"

"Nepamatuješ si to. Nemůžeš. To proto se nemůžeš bránit mé mysli. Zachránila jsi mě před jeho útokem a magie, která se v tom okamžiku vznášela všude kolem, si to vyložila jako gesto náklonnosti, kvůli kterému naše mysli propojila."

"No to snad ne…" ujelo mi. Ty řeči o kouzlech mě začínaly štvát.

Pousmál se. "Vidím, že sdílíš mé nadšení z toho všeho. Nicméně pokud vím, nedá se s tím nic dělat, takže se s tím prozatím budeme muset nějak smířit a nejlépe o tom ani před nikým nemluvit."

"Takže já se ti taky můžu dostat do hlavy?"

"Kdybys chtěla, neměla bys s tím žádné problémy. Ačkoli já sám bych byl dost silně proti."

"Ok, žádné lezení do tvojí hlavy," odtušila jsem škrobeně. "Na oplátku ale ty zase listovat tou mojí."

"Souhlasím. Ačkoli myslím, že v blízké době budu muset. Doneslo se ke mně, že nesnášíš výšky a cokoli co má něco společného s létáním."

"No a…?"

"Dnes večer odlétáme do země kouzel. Do země tvých předků. Do tvého domova."

Zatrnulo mi. "O čem to sakra mluvíš?!"

"Letíme do Británie, vážená slečno."

***

"Dobře, co jste mi kruci neřekli?" osopila jsem se na Bernarda s Norbertem. "Let do Británie?! Do 'země mých předků'?" Citovala jsem černovlasého upíra. "A ty sny… co to má všechno znamenat, zatraceně?!"

Bernard promluvil první: "Poutník se ti chce pomstít. To ti je myslím dost jasné. Zmařila jsi mu jeho lov. Jeho pomstu…" Odmlčel se. "Máš sice moc, ale není dostatečně rozvitá na to, aby mohla dlouhodobě čelit někomu takovému. Zatím. Musíš do své domoviny, vyhledat patronku tvého rodu. Je věrná, čestná. Poradí ti, co dál dělat."

"Ne, není mi to jasné! Nic z toho si nepamatuju! Jak se můžu bát něčeho, o čem ani nevím, že je skutečné?"

"Lynina smrt, Bernardova záchrana a teď další sen…" vložil se do toho Norbert. "Uvěř už tomu konečně!"

Bernard potřásl hlavou. "Nemůžeš ji do toho takhle nutit. Doma pochopí, o co jde…"

"Pokud ji vůbec najdou," poznamenal plavovlasý suše.

"Koho mám hledat? A proč se mnou neletíte vy, ale ten černovlasej šašek?!"

"Protože ten šašek," zvýšil Norbert hlas a v oku se mu blýsklo, "je Drákulův prvorozený levoboček a jeho přímý následník." Spadla mi brada. No to si ze mě dělají prdel… "A taky proto, že jako někdo takového postavení, je on jediný, kdo ti může zaručit prvotřídní ochranu. Nepoletí jen on. Poletí i spousta rumunských rytířů. My bychom ti tam byli k ničemu…"

"Rumunských rytířů?"

"Papežova španělská garda je v porovnání s nimi jako novorozeně postavené vedle ostříleného válečníka," zamumlal tiše Bernard. "Na světě není lepších ochránců…"

Musela jsem si sednout. "P… proč? Proč tohle všechno?"

"Bránila jsi nás proti medvědům. Teď budeme my bránit tebe proti Poutníkovi."

"Ale… proč…? T…ta medvědí slavnost… To všechno…" zaskuhrala jsem.

"Letošní slavnosti zvládneme," řekl Norbert s jistotou. "Dorazily nám posily z Transylvánie. Nemusíš se ničeho bát. Postaráme se o medvědy."

"A Eliška?"

Oba si vyměnily kradmé pohledy. "Prioritou je teď dostat tě do bezpečí. Do Británie."

"Ale co je v Británii?!"

"Jezerní paní," opáčil Bernard.

Zatrnulo mi. "Ta Jezerní paní?"

"Oddaná služebnice tvého rodu, princezno z Pendragonovy krve," uculil se Norbert a vysekl mi krátkou poklonu.

Zamrazilo mě. "Je to jen legenda…"

"Náš lid z toho udělal legendu," nesouhlasil Bernard. "Pendragonové byli a jak je vidno stále jsou našimi bratry ve zbrani. Nyní tedy spíše sestrou…"

"Takže Artuš, Morgana…"

"Všichni byli skuteční," zavrčel Norbert nevrle jako by mluvil s otravným dítětem. "A všichni jsou tvoji předci."

***

"Co v tom je?" zeptala jsem se s odporem při pohledu na pohár rudého vína. Věděla jsem, že o víno v tomhle okamžiku skutečně nepůjde. Na to jsem upíry znala až moc dobře…

"Jen to vypij. Pomůže ti to při cestě," opáčil Drákulův syn prostě.

S odporem jsem do sebe obsah číše obrátila. Krev. Byla to krev, věděla jsem to… Sladká, rudá a přesto jaksi kovová… Jakmile poslední kapka spočinula na mých rtech, vše se náhle zdálo o tolik jednodušší… Všechny starosti jako by odletěly kamsi do krajin zapomnění. Už žádní přátelé, rodina, Pendragoni… Překvapeně jsem zamrkala.

"Pojď, je čas jít…" vyzval mě černovlasý.

Pousmála jsem se na upíry před sebou. Bernard a Norbert oba vyzbrojení. Šli na medvědy a v tom okamžiku mi to bylo úplně jedno. "Kéž nad vámi štěstí noci bdí a hrůzy jitřenky zůstanou daleko za vámi," pronesla jsem formálně a na oba se usmála. Doufala jsem, že se s nimi ještě uvidím…

"Kéž Mlha nikdy nedostihne vašich kroků," opáčil Bernard mrazivě a pokorně sklonil hlavu.

"Dávejte na sebe pozor, pane," ozval se Norbert.

"A vy nám přineste vítězství." Upír se na oba vážně podíval. "Smrt nebo sláva!"

Oba upíři tasili. "Smrt nebo sláva!" zanotovali jako jeden.

Drákulův syn mi otevřel dveře od auta. Nejistě jsem se pousmála a nasedla. Upír si sedl za volant a vyjel z Întuneric plnou rychlostí, jak už bylo pro upíry charakteristické. Neznala jsem ho. Poprvé jsem ho viděla dnes ráno. A přesto jako bychom byly přátelé odjakživa. Možná to bylo tím "magickým poutem". Možná za to mohly podobné názory. Nebo zkrátka ten dryák, který mi dal vypít… Těžko říct…

"Málem bych zapomněl," zasmál se, když si nasazoval sluneční brýle, "jmenuju se Gabriel."

Pousmála jsem se. "Anet…" Na to v jakém byl postavení, se jevil a překvapivě v pohodě.

"Těší mě, že tě můžu poznat takhle oficiálně a ne je z tvých myšlenek…" odtušil a na první křižovatce zatočil. Mířili jsme na letiště. Zpátky do Prahy a pak za moře… Domů… proletělo mi hlavou a já se musela usmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 24. května 2014 v 14:24 | Reagovat

Ale tohle...takhle to přeci nemůže skončit...!
Je to úplně nejlepší kapitolka tohohle příběhu a já prostě nevím, co říct...

2 Eliz Eliz | Web | 25. května 2014 v 14:38 | Reagovat

Ahoj, není to bohužel k článku, ale nominovala jsem tě na Bloger TAG. více zde: history-fantasy-blog.webnode.cz/co-se-jinam-nehodi/bloger-tag-2/ dík

3 nhoriel nhoriel | Web | 28. května 2014 v 20:02 | Reagovat

[1]: Vrátí se, neboj...
Díky moc :-)

[2]: Zdravím. Promiň, ale ty nominace, co mě zastihly na podzim mi bohatě stačily. S podobnými akcemi jsem už skončila.
Díky za návštěvu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama