Čaroďky

4. května 2014 v 14:45 | Nhoriel |  Pohár vína

Kapča od kapči divnější... Čím to asi bude? :D




"Tři sedmdesát. Musíš skákat ještě víc do vejšky…"

"Vám se to řekne!" rozhodila jsem rukama s posměšným úsměvem. "Naposledy jsem dálku skákala před rokem!" vydrápala jsem se z doskočiště a vysypala si písek z bot. Profesorova slova mi zněla pořád v hlavě. Tři sedmdesát… Takhle blbě jsem snad neskákala ani v primě! Pod maskou posměchu nad sebou samou jsem zuřila. Jak jsem se krucinál mohla takhle zhoršit?! Vrátila jsem se k holkám a opřela se o fotbalovou bránu, od které jsme se rozbíhaly.

"Tak kolik?" zašklebila se Kačka vyzývavě.

"Málo," opáčila jsem jen a přemýšlela, jak ze sebe dostat to nejlepší. V pondělí se měly konat závody. Lehkoatletické přebory, kterých se účastní celá škola, aby maturanty při písemných zkouškách nikdo nerušil. Vážně ohleduplné… Tohle soutěžení ale aspoň plně dokázalo zaměstnat mou pozornost od toho všeho.

S Tan jsem od minula nemluvila. Volala jsem jí, ale odpověděla mi jen rychle tím, že ji teď nemáme nejméně dva týdny čekat ve škole. O události před kostelem jsme vůbec nemluvily. Den po tom incidentu jsem měla vážné problémy s tím, se vůbec postavit. Moje zlenivělé svaly odmítaly upustit pokoj a měkkost postele a já se tomu vůbec nedivila. Zápěstí po Norbertově kousnutí vypadalo nadmíru dobře - táhla se přes něj jen mega fialová modřina. Doma jsem to svedla na to, že jsem si při lukostřelbě prostě zapomněla vzít nátepník… Těžko uvěřit tomu všemu, co se stalo…

A co se Elišky týče, od Bernarda dorazila další zpráva. Říkala, že už je El doma v bezpečí a není se čeho bát. Znatelně jsem si po tom ujištění oddechla.

"Anet, jdeš," vytrhl mě Terčin hlas z přemýšlení.

Odlepila jsem se od brankového sloupu a přesunula se před to velké pískoviště. Musím to dát… Musím to dát… Motivačním činidlem mi v tu chvíli bylo jediné - překonat délku skoku z minulého roku. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla. Do každého kroku jsem vkládala větší a větší sílu, větší a větší naléhavost k tomu přeskočit svůj poslední skok. Došlápla jsem na dřevo. Do výšky! blesklo mi ještě hlavou.

Do odrazu jsem dala veškerý hněv z mizerných výsledků a rukama vyrazila vpřed ve snaze tak získat vyšší energii k letu. Celý ten překrásný pobyt ve vzduchu skončil na můj vkus až moc brzo.

"Čtyři pět," zašklebil se profesor. "Příště skoč ještě výš a budeš dávat i čtyři a půl."

Rozzářila jsem se a vyrazila pěstí do vzduchu. Nedala jsem sice svůj osobák, ale překonala jsem skok z kvarty, což bylo v tuhle chvíli hlavní.

"Ale o závodech budeš mít pořádnou konkurenci. V géčku je slečna, která tu skočila čtyři dvacet. A stovku má o čtyřicet setin rychlejší než ty…"

Jako by mě přetáhnul pohrabáčem. Zůstala jsem na něj nevěřícně hledět. "V géčku mám konkurenci?"

"A dost velkou… Co jsem slyšel, od primy jsi každý následující rok svou kategorii vyhrávala. Teď to nebudeš mít tak jednoduché. Nepřítel ti tu bude dýchat na krk, s tím počítej. Možná tomu bude dokonce naopak…"

Zatnula jsem ruce v pěsti. Tak to tedy ne! Ode dneška začíná velký trénink a změna jídelníčku!

***

Toho dne jsme zajížděli na nákup a tak jsem toho využila. Naházela jsem si do košíku tunu zelených jablek, müsli tyčinky, všemožné další cereálie a hlavně tu největší odpornost, která měla být mou tajnou zbraní. Magnessii, zásobárnu hořčíku. Mňamózní záležitost, vážně.

Doma jsem se kompletně vykašlala na školu a místo toho se ztratila na jízdárnu. Staré rozpadající se cvičiště pro koníky stálo několik set metrů od domu a bylo ze všech stran pěkně chráněno vzrůstajícími mladými břízami. V louce jsem našla staré pneumatiky a na samotné jízdárně kavalety. Skákej do výšky…

Sousedi tu dříve mívali koně, ale odstěhovali se a tak to tady začalo trouchnivět. Noví sousedi do těchto míst pak začali vyvážet odpad ze stavby, který tvořil i písek. Obrovská hora písku. Mé nové závodiště.

Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Rozhodla jsem se pro další drastický krok. Během nastávajících několika dní se přeučím svou skokovou techniku. Z té, kterou používá každý, na tu efektivnější - atletickou. Pokud to tedy půjde…

Toho dne už jsem toho moc nestíhala. Jen jsem se trochu rozskákala a pak radši přešla na sprinty, které byly odjakživa mou silnější záležitostí. Několik setin… Budu ze sebe muset dostat maximum!

Úkoly jsem nechala na další den, a co se učení týče… budu holt muset doufat, že zítra nebudeme z ničeho psát. A kdyby jo, tak snad holky poradí… Snad… Upnula jsem se k té myšlence jako k ničemu jinému a večer strávila brouzdáním po netu a hledáním "lepšího" způsobu skoku. Kročná nebo závěsná technika. Ta první má být lehčí… Co se písemného popisu týče, nepobrala jsem ani slovo. Co se obrázku týče - "Sakra, jak mám stihnout udělat tolik věcí najednou?!"

Při usínání jsem přemítala, jak by to asi správně mělo vypadat…

***

Další den ráno hustě pršelo. Co pršelo, přímo chcalo! Nešťastně jsem zavyla, protože už teď mi bylo jasné, že i kdyby někdy v brzkých minutách vysvitlo sluníčko, písek nevyschne. Leda, že bych zkusila pískoviště na hřišti, kam chodíme na tělák… Ale na to jsem zas byla líná zůstávat dýl ve škole.

Odpoledne se přece jen vyčasilo a já i tak vyrazila na jízdárnu. Když už nic jiného, tak aspoň natrénuju ty sprinty a zdokonalím odrazy z levé nohy. Kolo jsem nechala nad kráterem, kterým tahle jízdárna byla a seskočila dolů. Předtím, než jsem se začala všelijak procvičovat a protahovat jsem si ještě postavila jakous takous překážku. Docela skličující, hrát si v takovou chvíli na koně, ale co naplat. Jistější odrazy se nikdy neztratí. A dvojnásob to platí před závody.

Na rozběhnutí jsem si dala kolečko kolem svého působiště. S pýchou jsem zaznamenala, že ani nelapu po dechu, což byl proti situaci před zhruba dvěma týdny značný pokrok. Běhání s Ťapem se přece jen nějak projevilo! Nasadila jsem rychlejší tempo a postupně to vytáhla až na plný sprint. Nevnímala jsem nic jiného než trávu nanejvýš tři metry před sebou, na kterou jsem upínala zrak.

Vše by tak pokračovalo celkem v pohodě, kdyby nedošlo na to, že se tam objevil jistý zdroj problémů. Zhmotnil se doslova z ničeho a zastoupil mi cestu tak drsně, že jsem nestačila ani zabrzdit, ani uskočit a jen jsem do něj v plné rychlosti naletěla. Zákon akce a reakce mě poslal k zemi.

"Zatraceně, co to vyvádíš?!" osopil se na mě jako by to celé byla jen má vina.

"A ty?" nadzvedla jsem tázavě obočí a třela si naražené části těla. "Zjevíš se tady jako tajfun přímo mně v cestě, taky jsi mohl ustoupit…"

"A proč bych to jako dělal? Já tady nejsem ten podřadný, princezno."

"Ani já…" nenávistně jsem vzhlédla k plavovlasému upírovi s udržovaným knírkem. Tvář i rány se mu po vypití mojí krve vcelku obstojně zahojily. Minimálně ty jizvy se nedaly skoro ani postřehnout. Jen to oko… Ve tváři mu zářil už jen jediný akvamírový drahokam. Pozůstatek toho druhého měl skrytý pod černou páskou. Jeden by řekl, že tak bude vypadat vtipně - jako pirát, ale u něj tomu tak nebylo. Naopak. Vypadal ještě děsivěji než kdy dříve.

O něco jsem se uvolnila, když rozum napověděl, že jsem se s ním od posledně neviděla. "Díky za to, že jsi mě předtím vzal domů," odkašlala jsem si, když se zdálo, že se mně snažím tím podmračeným výrazem uhranout.

"Jsme si kvit."

"Jsme si kvit?" nadzvedla jsem obočí. Čekala jsem něco víc. Kupříkladu poděkování z jeho strany za to, že jsem ho nenechala té šílené ženské na pospas. Ale on ne. Vytasí se jen s prostým "jsme si kvit". "Chtěl jsi mi zabít kamarádku!"

"Chtěl a zabil bych ji. Stejně jako jsem měl v plánu zabít tebe."

Sesbírala jsem se překvapeně ze země. Takže měl v plánu zamordovat i mě? "A tohle mi říkáš po tom všem?"

"Cos čekala?" dramaticky se odmlčel. Z ramene mu náhle spadla na zem taška, až to zadunělo. Oči mi na ni padly a já se obávala, co to s sebou zase přitáhl. "Máš pravdu, jsem tu za jistým důvodem. Nezapomněla jsi doufám na svůj slib." Nebyla to otázka. Spíš jen připomenutí.

"Co je s ním?"

"Otevři tu tašku."

"Nejsem tvůj sluha, otevři si ji sám."

"Prostě ji otevři."

Obrátila jsem se k němu stranou. "Nemáš mi co poroučet."

"Že ne?" zjevil se přede mnou a oko mu plálo.

"Ne. Zachránila jsem ti život. Dlužíš mi to."

Přiblížil svou tvář k té mé. Tvář plnou nenávisti a chladu. "Tobě nedlužím vůbec nic." Pronesl drsným šeptem a docílil tak účelného efektu - přejel mi z toho mráz po zádech. Přála jsem si čelit jeho pohledu, ale s tím páskem a planoucím ohněm v jediném oku, jsem mu zkrátka nedokázala dlouho vzdorovat.

"Co tam je?" kývla jsem místo toho k tašce, kterou s sebou přitáhnul.

"M4A1."

"Cože?" nechápala jsem. Jeho pohled mluvil jasně. Jestli jsi tak tupá a vážně nevíš, tak se zatraceně podívej do té tašky! Nasucho jsem polkla a rozepnula zip. "Ty vole!" vykulila jsem oči při pohledu na jakousi vojenskou zbraň a o krok ustoupila. "Co to sakra je?! Proč jsi to sem přitáhnul?!"

Zdálo se mi to nebo jsem v upírově pohledu právě spatřila náznak lásky při pohledu na tu zbraň? To musí být všichni tihle… skoro lidé tak šílení do výmyslů moderní doby? U Bernarda se to dalo chápat - auto, rychlost… Ale tohle?!

Ta další tři slova, co řekl, mnou otřásla v základech: "Naučíš mě střílet."

"Zbláznil ses?!"

"Nemluv se mnou takto! Přísahala jsi, že mi pomůžeš."

"Řekla jsem, že tě naučím střílet s lukem nebo jakoukoli zbraní, se kterou umím JÁ střílet. Nikdo tu nemluvil o nějakých kulometech, brokovnicích nebo dalších… podobných zařízeních! Dyť… tohle je armádní zbraň!" Napadla mě další věc. "Jak jsi k tomu vůbec přišel? Neukradl jsi ji někde, že ne?"

"Chceš mi říct, že mě s tím nenaučíš střílet?"

"Maximálně tak se vzduchovkou…" zavrtěla jsem hlavou.

Cosi neidentifikovatelně zavrčel. "Musíš znát přece nějaké základy střelby, co mi s tímhle pomůžou!"

"Prostě se chopíš zbraně, zamíříš a zmáčkneš spoušť. Konec."

Upírovy rysy ještě víc ztvrdly. Že by ještě nikdy nestřílel? Bylo by to vůbec možné? Je pravda, že by mě to ale asi moc nepřekvapilo. Vzhledem k tomu, jak upíři spoléhají na svou sílu… "Co to tady vůbec děláš ty?"

"Snažím se trénovat. Na závody…"

"Na závody?"

"Máš s tím nějaký problém?"

"Nemluv se mnou jako s Bernardem! On ti takovéto drzosti možná toleruje, ale je jediný."

Rozhodila jsem rukama. "Tak dobře, ó velectěný. Co je vůbec s Bernardem? Proč se tu ještě nezjevil? Myslela jsem, že se vrátí hned, jak to bude možné."

"Však ano. Teď má práci."

"Rekonstrukce Întuneric?" zašklebila jsem se, ale upírova tvář zůstala kamenná.

"Zjisti mi do zítřka vše o té střelbě. Klidně přines i tu vzduchovku. Začneme po tvém." Zmizel.

***

Ten sen mě doháněl k šílenství. Nebo spíš snaha o to zjistit, o čem vlastně byl. Následujícího rána jsem se probudila celá zpocená z nějaké noční můry, ale ne a ne si vzpomenout, o co v ní vlastně šlo. Podvědomí mi napovídalo, že to mělo co do činění s Bernardem, ale s ním byla spojena spousta věcí. Byly čarodějnice. Ve škole se nedělo nic zvláštního a po ní jakbysmet. Až později odpoledne, když jsme s Mončou začaly vytvářet čarodějnici Petunii se den o něco projasnil.

Debata o klucích není zrovna můj šálek kávy, ale na druhou stranu je super si něco takového čas od času poslechnout. Mnohdy to člověka pobaví. Petunii jsme nakonec upevnily na ohniště a rozloučily se s tím, že se uvidíme večer u ohně.

Další věc na seznamu denních činností byla "schůzka" s Norbertem. Vzala jsem s sebou luk i vzduchovku a doufala, že mě nikdo neuvidí. Na jízdárně nebyl a tak jsem zatím znovu oddala jakémusi tréninku. Bylo to jen zdání nebo jsem byla každým dnem horší? Při další doskoku se mi ozval můj zatracený kotník. "Kurva!" zavrčela jsem a popadla se za nohu. Něco takového u mě bývalo celkem běžné. Věděla jsem, že ta bolest za chvíli přejde a že jejímu odchodu napomůžu tím, že se na nohu zase postavím. Ale představa toho, že mě něco takového chytne na závodní dráze…

Upír překvapivě nedorazil a tak jsem se někdy kolem osmé odebrala k ohni, u kterého slavila celá naše vesnice. Musela jsem se šklebit, když jsem sledovala, jak naše Petunii odmítá vzplanout.

Takové barbarství… ozval se mi v hlavě hlas. Poznávala jsem ho. Norbert. Ještě vědět, jak ho z hlavy zase dostat ven… Jak se můžeš něčemu takovému vůbec přihlížet? Je to ohavnost…

Odplížila jsem se nenápadně do lesa, kde hučel tekoucí potok. Nikdo si mě ani nevšiml. Třikrát hurá mé lásce k černé! "Co zase chceš?" zašeptala jsem a nepochybovala o tom, že mě upír moc dobře slyší. Jen se rozhodl skrývat.

Dnes se ke mně donesly jisté zprávy… Zprávy, které nemají odkladu. Musíš jít se mnou a hned.

"Vypadni z mojí hlavy," zavrčela jsem. "Co se stalo? Jaké zprávy? Nikam nepůjdu, vidíš snad, že ostatní slaví, ne?"

Dostaň mě z ní, princezno.

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. "Kde jsi?"

Udělej, co říkám a já slibuju, že ti odpovím na tvé otázky. Nebo ti sdělím alespoň to málo, co smím.

"Ale jak, zatraceně?!"

Na to přijď sama.

Potřásla jsem hlavou a zavřela oči. Pokusila se myslet na jedinou věc. V hlavě se mi zhmotnila vzpomínka na Ťapa. Viděla jsem ho před sebou. S nakloněnou hlavou, vypláznutým jazykem, jak vrtí ocáskem a nevinně se na mě šklebí.

Zajímavý způsob. Ale ne. Takhle to vážně nechodí.

"Tak jak, sakra?!"

Mysli!

Mysli? Tomu se teda říká rada nad zlato… Zaťala jsem ruce v pěsti. Co mám sakra dělat? Kdyby to bylo tak snadné jako obyčejně když… To je ono! V hlavě jsem si vytvořila pomyslný jasanový kůl a zamířila jeho špicí do míst, kde jsem tušila upírovu přítomnost.

To už je lepší. Teď to ještě udrž a vyžeň mě odtud…

Namísto kůlu jsem si v hlavě představila šípy. Jasanové šípy a začala po cizí mysli tam střílet. Viděla jsem to jako ve skutečnosti. Terč se žlutým středem, který musím trefit.

"Teď to už jen udrž," ozval se hlas přede mnou a já překvapeně otevřela oči. Stál tam. Norbert. Ale jinak. V tuhle chvíli nebyl jen upírem. Byl jedním z jejich šlechticů. Měl na sobě kůži a drahé látky, pohyboval se s ladem a grácií. "Ještě to budeš muset potrénovat…" zamumlal kriticky.

Svou otázku na to, co to má na sobě jsem zatajila. "Říkal jsi, že mi všechno povíš…"

"Řekl jsem, že ti jen objasním některé tvé otázky."

První, co mě potom napadlo, bylo prosté: "Proč jsi odpoledne nepřišel?"

"Dorazila naléhavá zpráva z Întuneric."

"Co se tam stalo?"

"Bernard byl napaden," opáčil tiše.

Svět se se mnou zatočil. "Cože?!"

"Na Bernarda zaútočil jeden z medvědů. Georgovi příbuzní přicházejí. Jak jsem již říkal, medvědi chystají slavnost… A jdou po nás. Nevěřila jsi mi, když jsem tě přesvědčoval o tom, jak jsou nebezpeční. Tady máš důkaz."

"A… ale… je… je Bernard v pořádku?"

"Díky cizí pomoci ano."

"Cizí pomoci?"

"Ten medvěd byl zastřelen dřív, než mohl cokoli spáchat."

"Cože?!"

"Dva šípy jej oslepily a další rány oslabily. Vše pak dovršila rozšklebená rána na hrdle."

Vykulila jsem oči. Někdo… někdo zabil medvěda. Medvěda, který byl příbuzný s Georgem a který šel po Bernardovi! Georgovi příbuzní přicházejí… "Ale kdo? Jak?!" Jedno jsem věděla jistě. Ať to byl kdokoli, tímhle činem právě medvědům vyhlásil válku.

"Na dřících šípů byl vypálen stejný znak, jaký měla na kolíku ve své hrudi i Lyna. Jediný černý ještěr s křídly."

"L… Lyna…?"

"Je mrtvá," opáčil Norbert mrazivě. "A byla jsi to ty, kdo ji zabil."

Překvapeně jsem zamrkala. "C… cože? Leda… leda tak ve snu…"

"I ve skutečnosti. Zabila jsi Lynu a tvou další obětí byl ten medvěd, když jsi před ním bránila bratra."

"To… to není možné…" vrtěla jsem hlavou.

"Nemám ponětí jak, ale udělala jsi to. Vládneš nějakým druhem magie, kterému by se i čarodějky musely klanět. Po troše cviku dokážeš neuvěřitelné věci…"

Rozblesklo se mi. Ten sen! Náhle jsem přesně věděla, o čem byl. Obrovská šelma ženoucí se za Bernardem a upír, který prchá, ale s poraněnou nohou nemá šanci medvědovi utéct. A pak já. Tichý pozorovatel v křoví, který zakládá první šíp do luku a zaměřuje. Nespatřena… Udělalo se mi mdlo, nohy se podlomily. "Ne… to není možné. Hraješ si se mnou. Něco takového prostě nejde!"

"Kdybych si s tebou hrál, vypadalo by to jinak, věř mi. Jsi zvláštní, princezno. A jistě sis toho už stačila všimnout…"

"Ne…" zavrtěla jsem jen hlavou.

Norbert ještě dolil do pomyslného šálku. "Musíš si to připustit! Vzpomeň si na Bernarda a jeho zapomnění na Întuneric! Po našem odchodu sis nepřála nic jiného, než abys na tohle mohla zapomenout, nemám pravdu?" Viděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. "Tvé pomyslné kouzlo se ale zvrátilo a zapůsobilo na Bernarda, protože sama sobě nijak paměť vymazat nemůžeš. Je to proti základnímu řádu věcí…"

Začalo se mi špatně dýchat. "Co to říkáš…?"

"Byla jsi to ty, kdo donutil Bernarda na ten večer zapomenout…"

"Ale…"

"Jsi kouzelnice, princezno. Čarodějka, která stojí na straně mého lidu. Pomáháš upírům. Vždy jsi nám pomáhala…"

Zavrtěla jsem hlavou. "To je nesmysl…"

Upír ke mně přiklekl, jeho strnulost byla tatam. V oku se mu zračila povzbudivá naléhavost. "Připusť si to. Musíš si to jen připustit a vše pak bude snazší. Nesmíš se s tímhle faktem prát. Je to tvá přirozenost. Část tvého bytí. Jen ji nech vyjít. Uznej, že magie je tvou součástí…"

"Ale já nejsem žádná čarodějka!"

"Nejsi. Jsi něco mnohem, mnohem víc. A jsi na straně upírů."

"O čem to tady pořád mluvíš?"

Upír potřásl hlavou. "Na vysvětlenou bude čas jindy. Teď musíme jít. Musím tě vzít do bezpečí. Medvědi budou hledat vraha svého druha. A najdou ho. Najdou tě, princezno a pak se dočkáš jejich zloby, která otřásá samotnými základy země. Musíš mi teď důvěřovat. Stejně jako když jsi mi dávala napít své krve. Musíš vědět, že se ti snažím pomoct…"

"Medvědi neubližují lidem…" dostala jsem ze sebe ztěžka. "Lidem ne…"

"Nebuď tak naivní! Kdyby ti Bernard zabil kamarádku, šla bys po něm. A to za jakoukoli cenu. Neváhala bys kvůli tomu, abys ji pomstila, zemřít. A teď si představ medvěda. George…"

"Ne… To… t… to ne…"

"Nepopírej to. Lidskou psychiku sice neznáš tak dobře jako my, ale víš, že tomu tak je. Zato znáš medvěda. Znáš medvědí jezdkyni. Víš, jak se zachovají."

Pálily mě oči. "Nikoho jsem nezabila… Ne… nemohla jsem…"

"Zabila a udělala bys to znovu, kdyby na to přišlo. Notak, musíš zmizet. Okamžitě. Důvěřuj mi!"

Nedokázala jsem odlepit zrak od země. Zmocňovala se mě panika. Jak o tom všem mohl mluvit tak klidně? "Ne. Nikam nepůjdu. Lžeš. Jenom lžeš."

"Ale notak princezno…" položil mi ruku na rameno a já se po něm okamžitě ohnala.

"Nech mě být. A jdi pryč! Zmiz! Já za nic nemůžu. To ty! Proč by šli medvědi po mně? Byl to jen sen, nic víc! Krom toho, nemůžu jen tak zmizet!" vzpomněla jsem si na svůj hlavní pohon. "A v pondělí mám závody! Nepřipravíš mě o ně! Rozumíš? Nepřipravíš!"

"Když tě najdou, budeš si přát, aby tě zabili. Věř mi…"

"Ne!" konečně se mi podařilo zvednout oči k nebi. Zářily na něm hvězdy. "Zůstanu," zašeptala jsem. "Prostě musím…"

"Drákulův lid tě potřebuje. Upíři tě potřebují…"

"Proč? Abych ve snech zabíjela další medvědy?!"

"Nesmýšlej o nás takhle… My nejsme ti špatní…"

"Zůstanu tady. To je moje poslední slovo."

Upír mi pohled klidně oplácel. "Dám ti klid do těch závodů. Ale po nich tě odtud dostanu. Přes jakékoli protesty." Mezitím alespoň trénuj obranu svojí mysli.

Proč…? pomyslela jsem si beznadějně a upír si to pochopil jako reakci na jeho radu.

K čemu by nám byla dívka s kouzly, které se dokáže každý dostat do hlavy a tím ji ovládnout? Radši pracovat s tvrdohlavým člověkem, který si zkrátka někdy postaví hlavu, než s někým, kdo tě připraví o tvou vlastní, nemyslíš? Měj se, princezno a doufej, že tě v následujících několika dnech neobjeví. Nerad bych s nimi bojoval v takové nevýhodě…

Ber mé rozhodnutí tě nechat závodit jako projev solidarity a nezapomeň na ni. Víc už se to opakovat nebude. Hodně štěstí v pondělí.

Lehký vánek mě pohladil po tváři, jak se upír dal do pohybu. Doplazila jsem se k potoku a tvář si pocákala studenou vodou. Já a zabít Lynu a medvěda? Už vidím, jak přemáhám dravou upírku a statného grizzliho a ještě z toho vycházím bez následků… Jak byl upír pryč, vše se zdálo ještě více neuvěřitelné. Otřela jsem si tvář suchým rukávem a pak se ztěžka postavila na nohy. Klid. Musela jsem se uklidnit. Všechno to, co Norbert říkal, byly lži. Musely! Ochladilo se a záře ohně nedaleko mě přitahovala jako světlo můru.

Udělala jsem první krok, když na mě z nebe spadl malý papírek. Předem jsem věděla od koho je. Rozbalila jsem ho ve svitu ohně.

Díky, Anet. Teď musíš pryč. Norbert se o tebe postará. B.

Zmuchlala jsem vzkaz a vhodila ho do ohně.

Ne, něco takového vážně nebylo možné. Svět kolem se zkrátka jen zbláznil… Lidé kolem se zbláznili…

Potřásla jsem hlavou. Jediné, na co teď budu myslet, budou ty zatracené závody! Nic víc!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 4. května 2014 v 15:14 | Reagovat

Héj, do dálky sme taky skákali! :-D
A jinak...slušně mi nahráváš přímo do ruky...začínáme se sehrávat :-D
Každopádně nezklamalo a spousta materiálu ke zpracování :-)

2 nhoriel nhoriel | Web | 4. května 2014 v 15:17 | Reagovat

[1]: Vy taky? Děsivý :-D
To snad odjakživa, ne? ;-)
Jsem zvědavá, jak se toho chopíš :-D

3 (e)mentál (e)mentál | 11. května 2014 v 15:51 | Reagovat

Ahoj, máš úžasný blog a chtěla jsem se zeptat, jak jsi mu udělala tak pěknou grafiku?

4 nhoriel nhoriel | Web | 24. května 2014 v 13:57 | Reagovat

[3]: Ahojky, jsem ráda, že se Ti líbí :-) Co se grafické stránky týče, na svědomí ji má blogerka Dincie (na její stránky se dostaneš po kliknutí na odkaz u mě v menu) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama