Učení II.

22. dubna 2014 v 16:45 | Nhoriel |  Pohár vína
Tak pokračujeme dál... :)

Pro Tan... už se moc těším na to s čím přijdeš... :)




Motorka zůstala na místě a nabízela mi své služby, ale po té jízdě s Norbertem jsem si jistotou věděla, že bych jí neukočírovala. Krom toho, ani bych nevěděla jak nastartovat. Klíčky v zapalování stejně nebyly a jít na to přes dráty… na něco takového jsem vážně neměla. Dala jsem se do krkolomného běhu provázeného pravidelným tepáním bolesti v zádech. Zatracenej Norbert! Rychle jsem vytáhla mobil a za běhu vytočila Tanitino číslo. Oddychla jsem si, když se na druhé straně konečně ozval hlas.

"Ahoj, co-"

Bez špetky vychování jsem ji přerušila. "Zmiz… někam… do… do kostela. Hned!" Pokud mi něco nešlo, tak to byly přespolní běhy. A ke všemu ve sprintu. Krátké tratě v pohodě, ale tohle… Jak by řekl Gimli: "My trpaslíci jsme sprinteři od přírody. Nebezpeční na krátkou vzdálenost…"

"Anet? Co se stalo? Kde jsi? Co…"

"Kostel a hned sakra! U… upír!" Zavěsila jsem jí to a snažila se o ten chabý pohyb nohou dál. Vše to bylo jen o vůli. Člověk si nesměl připustit, že už nemůžu a musel bez ustání dolovat síly… odkudsi. Nádech, krok, krok, nádech, krok, krok… Hlavně nevyjít z rytmu.

Stromy kolem mě jako by se téměř nepohybovaly, stejně tak i cesta… Skoro jako bych stála na místě a kochala se místní krajinou…

Konečně jsem se dostala až k silnici. Kupodivu jsem to v těchto místech i poznávala. Nedojeli jsme tedy někam do paďouz. Problém byl, že do města to byl znatelný kus cesty a moje super fyzička byla v koncích. "Sakra…" lapala jsem po dechu a měla sto chutí natáhnout se na zem. Kdyby ale šlo jenom o mě. Upír, kterému ruplo v bedně, běžel směrem k městu (možná už tam dokonce byl!) a představa toho, kolik lidí tam bude mít k mání, aby ukojil své touhy…

Přinutila jsem své nohy k dalšímu neochotnému pohybu. Po tomhle začnu s pravidelnými tréninky!

***

Jak se dalo předpokládat, ve městě se za mnou každý otáčel. Ostatně, ještě aby ne. Rudé po dechu lapající individuum "běžící" klepavou chůzí, je přece jen zajímavým objektem k pozorování mezi samými kultivovanými lidmi v oblecích a s taškami. Ty jejich pohledy mě štvaly. Měla jsem chuť je odkázat do patřičných koutů, ale vzhledem k tomu vzduchovému dluhu, který jsem stále splácela a roztřeseným nohám, nebylo co říct.

Zničeně jsem se došourala až na kopec ke kostelu a opřela se do dveří. Vzala jsem za kliku a… bylo zamčeno! Zamčeno! Sakra! Jestli šla Tan sem…

"Mám návrh, princezno," ozvalo se mi nad hlavou sladce a já rychle vzhlédla a docílila jsem tím jen toho, že se mi zatočila kebule. Hlas - známý hlas! - tentokrát za mými zády se ozval znovu: "A předem ti říkám, že v tuhle chvíli ti nedoporučuji říct ne. Jak jsem zmiňoval, mohu toho nabídnout spoustu. Nabízím ti kamarádčin život. Z mého pohledu nic moc… Ale co z tvého…? Výměnou za to, že mě naučíš zacházet se střelnými zbraněmi. A to mistrovsky."

Zapřela jsem se o dveře kostela, aby se mi nepodlamovaly nohy a pokusila jsem se zformovat slova na jazyku: "Ale… já sama neumím nijak pořádně střílet…"

"Tak se rozluč s kamarádkou…"

"Ne, Norberte, počkej! Já… po… pomůžu ti. Nějak…"

"Nejlépe, jak dovedeš," opáčil šeptem těsně u mého ucha. Otočila jsem se tím směrem s napřaženým křížkem, ale už byl pryč. "Jednou to možná zabere, ale podruhé už ne. Správní válečníci se poučí ze svých předchozích chyb," zasmál se a náhle stál proti mně. Se sebejistým úsměvem a Tanitou před sebou jako štítem.

"Víš…" pronesl procítěně, "… na má slova vždy dojde. Vždy…"

Těžkopádně jsem přikývla. Netušila jsem, jak se v tu chvíli chovat. Dlouhými prsty držel Tanitu za ramena, ale stačil jeden nevhodný pohyb z mojí strany a byla jsem si jistá, že to kamarádka bude mít spočítané. "Pomůžu ti… tak… tak ji nech jít."
Dravě se usmál. "Přísahej mi to. Na svou krev."

Vykulila jsem na něj oči. "Norberte ale…" Prsty se z Tanita ramena přesunuly na krk a stiskly. Tan se ho pokusila praštit, ale setkala se jen s neúspěchem a pevnějším stiskem. "Dobře!" vyhrkla jsem. "Dobře. Jen… potřebuju nůž…"

Upír pravou rukou zašmátral v záhybech své kožené bundy a pak přede mě hodil jakousi kudlu. Jako by mi četl myšlenky, okamžitě odvětil: "Na žádnou hygienu si tady nehrajeme. Buď to uděláš, nebo zemře." Sebrala jsem zbraň ze země a podivovala se tomu, kolik bolesti může něco takového přinést. Chystala jsem se říznout, když upír ještě dodal: "Levá ruka."

Nenávistně jsem otevřela dlaň a zaryla zubaté ostří vedle bledé jizvy od přísahy na Întuneric. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla a pak nechala kapičky krve stékat k zemi. "Přísahám ti, Norberte, že… že tě naučím střílet z luku a dalších… zbraní… Na svou krev."

"Vidíš, jak to bylo snadné." Zdálo se, že je upír spokojený.

"A zároveň přísahám, že tě nenechám jakkoli ublížit medvědovi nebo Elišce," věděla jsem, jaký důraz upíři na krevní přísahy kladou. "Radši se ti postavím jako nepřítel nepříteli, než abys komukoli z nich ublížil."

Přivřel oči na škvíry, svaly ve tváři napjaté.

"A teď ji nech jít," dodala jsem ještě třesoucím se hlasem, "svou část dohody jsem dodržela."

Naklonil hlavu na stranu. "Dodržela svou část dohody? Žertuješ? Ne. Ví toho příliš mnoho. A po tom, co jsi mi tady právě předvedla… Ne, nemůžu ji nechat žít. Ber to jako ponaučení pro sebe sama. Příště se snad nebudeš snažit přechytračit upíra. A pokud ano, krev tvých přátel ulpí na tvých rukou stejně, jako tomu bude dnes." Zářivě se usmál. "Víš co je na tom to nejlepší? Tenhle rozsudek jsi nad ní vyřknula ty samotná… Nějaká poslední slova na rozloučenou?"

Vše se odehrálo v rychlém sledu za sebou. Aniž jsem stačila jakkoli zareagovat, Norbertovi se zablesklo v očích. Než ale stihl Tanitě uštědřit smrtelnou ránu, jako blesk z nebes k němu sletěl obrovský černý pták. Ozval se tlumený výkřik. Norbertův. Pustil Tanitu a ta jen zmateně dopadla na kolena. Rozpajdala jsem se k ní a s nevírou pozorovala tu přerostlou černou vránu, co právě teď vymalovávala upírovi tvář.

Norbert kvílel. Snažil se ptáka odstrčit, ale marně. Vrána dravě útočila na jeho tvář a drápy drásala bledou kůži. Upír zuřil. Zuřil, a přesto prosil ptáka o milost. Ten odpověděl jediným výpadem na upírovo oko. Svět naplnil neskutečný řev, během kterého mi vyhrkly slzy do očí.

V tu chvíli jsem upíra zalitovala. Vrána jej bila svými křídly, škrábala svými drápy a v zobáku nyní svírala jeho nebesky modré oko. Norbert bolestně vyl a rukou se pokusil zakrýt si prázdný oční důlek. Náhle snad zázrakem se mu ptáka podařilo zachytit druhou rukou za křídlo. Chystal se tu bestii rozdrtit, ale tu se stalo něco, co skutečně nikdo nečekal. Celého Norberta zakryla temná pára a ten se následně rozkašlal a pak rozkřičel zase nanovo.

Když oblak slehl, stála před námi žena v černém a byla to ona, kdo teď držel upíra pod krkem. Nepatrně se obrátila naším směrem a sjela Tanitu rychlým pohledem. Její oko rudě žhnulo a já se jen zhrozila, kdo to je. "V pořádku?" ujistila se krákavým hlasem.

"Žiju," pousmála se nejistě Tan a třela si krk, kde měla obtisknuty upírovy prsty. Nevypadala nijak překvapeně… "Děkuji, paní."

Žena svou pozornost vrátila zpátky k upírovi. "Norbert…" Nechala jeho jméno viset ve vzduchu jako mrtvolu na provaze. "Myslela jsem, že my už se neuvidíme. Po tom, co jste mi se svým bratrem předvedli v Clontarfu jsem spoléhala na to, že už mi znovu nepolezete do cesty. Tak zbaběle táhnout proti mým lidem! Ale ty sis nemohl dát pokoj, viď?"

"Morrígan," zasípal upír.

Žena jím mrštila o strom a on jen bolestně zaskučel a svalil se k zemi, kde už zůstal ležet. Přesto si ale zachovával něco ze své hrdosti. Jediným okem vzdorovitě hleděl na v černi zahalenou ženu. Ta k němu přešla ladným krokem šelmy a odervala se stromu větev takovým způsobem, že strana, kterou nedržela v ruce, se proměnila v ostrou třísku. Tu upírovi přitiskla na odhalené hrdlo. "Trocha vychování by ti neuškodila…"

"Říká ta, co mě připravila o oko," prskl po ní nenávistně.

Žena se jen nahlas zasmála, ale v jejím smíchu nebyl ani náznak veselí. Byl ostrý jako čerstvě nabroušená břitva a bodal až do morku kostí. "Proč jsi šel po mé pomocnici?"

"N… nevěděl jsem to, paní," poslední slovo vyprskl jako jed. Ale přesto tam bylo. Norbert, který někoho oslovuje "paní"? Co je takhle ženská sakra zač?!

Opovržlivě stáhla rty. "A ty si myslíš, že ti tohle, uvěřím?" Bez meškání mu kůl zabodla do levého ramene. Upír zavřeštěl. Zděšeně jsem zaťala ruce v pěst a netušila, co dělat. To bylo poprvé, co jsem viděla někoho takhle někomu ubližovat. I když to byl upír a… někdo. Tanit to celé smířeně pozorovala. Jak mohla být sakra tak v klidu?!

V jediném oku se upírovi tvořila obrovská slzy.

"Jak vidíš, tak ne," pokračovala Morrígan nezávazným konverzačním tónem jako by se snad vůbec nic nestalo. "Nejsem hlupák, můj drahý Norberte. A ty, kteří si to o mně myslí, dopadají přesně tak jako ty… Takže znovu. Proč jsi zaútočil na mou pomocnici?"

"Nic-" zalapal ztěžka po dechu, "v tom… nebylo… p… paní…" Tělo se mu třáslo. "N… náhoda…"

"Náhoda?" Žena vytrhla kolík z jeho ramena a vrazila mu ho do hrudi. Z koutku úst upírovi vytekl pramínek tmavé krve. "Nepatrný kousek vedle a zemřel bys…" poučila ho jen tak mezi řečí. Všude kolem jako by se zatáhlo. "Poslední možnost. Budeš zatvrzele mlčet nebo mi řekneš, z jakého důvodu jsi na ni vedl útok?"

Na upíra teď byl příšerný pohled. Všude kolem samá krev… A on sám takový bezmocný… Jedna vráska v jeho tváři mi v tu chvíli připomněla Bernarda.

"Čas to ukončit, nemyslíš?"

"Ne," vyhrkla jsem dřív, než jsem si to sama uvědomila a vysloužila si tak nenávistný pohled té osoby, co se chystala pohnout kolíkem k jeho srdci. Přejel mi mráz po zádech, v jejích žhnoucích očích se zračila jen prázdnota. Nasucho jsem polkla.

"Jakže?"

"Nechte ho být, prosím…" zaskuhrala jsem a na tvářích cítila slzy. Jak malé dítě…

V očích se jí zablesklo, ale přesto jsem se nějak dokázala udržet na nohou a dokonce se nejistým krokem vydat k upírovi. Propalovala mě rudýma očima, ale nezastavovala mě. Sama jsem nechápala, co to vlastně dělám. S třesoucíma se nohama jsem došla až k upírovi a u něj se svalila na kolena.

"Co si myslíš, že děláš?" zasyčela Morrígan.

"Co si vy myslíte, že mu děláte?" opáčila jsem nazpět roztřeseným hlasem a popotáhla.

"To co mu patří, přirozeně. Ty se nemáš co plést do takových věcí."

"Anet…" vložila se do toho souhlasně Tan.

Nedbala jsem jejich slov, a od zápěstí jsem si odmotala křížek. "Nezaslouží si něco takového," řekla jsem nesouhlasně. "Ať už dělal cokoli a cokoli chtěl udělat, pořád je to živá bytost…"

"Živá bytost?!" Morríganin hlas práskl vzduchem jako bič. "Je mrtvý a přežívá jen díky živým, ty naivní osobo! Za to, co udělal, je pro něj pouhá smrt vysvobození!"

"Tohle vám pro něj jako trest nestačí?" zvolala jsem a naklonila se nad upíra. V modrém oku se mu zračila nevíra. Položila jsem mu své zápěstí na rty. "Pij." Neváhal a okamžitě se zakousl. Potlačila jsem výkřik, jak jeho zuby zajely pod kůži.

"Jak se opovažuješ!" zasyčela žena v černém a už se k nám chystala vykročit, ale Tanita k ní něco zamumlala a ona se k ní nesouhlasně obrátila. Víc už jsem si jich nevšímala. Norbert hltavě sál a já si konečně položila tu zásadní otázku. Proč tohle vůbec dělám? Chtěl zabít mě, chtěl zabít Tanitu, bez mrknutí by zabil kohokoli. A já se mu přece snažím teď pomoct… Je to snad kvůli tomu, že je to Bernardův bratr?

Musím být asi vážně šílená…

Ta podivná žena už mě nijak nezastavovala, ačkoli jsem to od ní čekala. Ani Tanita. Obě jen postávaly kdesi za námi. Cítila jsem, jak mě zezadu propalují očima. Jak kruci mohla ta ženská tak snadno porazit upíra?

Norbertovo oko se upřelo na kůl v jeho hrudi a mně došlo, že dokud tam bude dřevo vězet, bude mu má krev víceméně k ničemu. Obepnula jsem druhou dlaň kolem dřeva a radši se nerozmýšlela nad tím, co způsobím, když trhnu špatně. Vší silou jsem zabrala. Upír tlumeně vykřikl, ale celé to ztlumila má ruka.

Norbert začal znovu hladově pít, oko slastně zavřené. Rána na hrudi se mu během mrknutí oka začala zacelovat. Stejně tak i ty ostatní. Chvilku nato, aniž bych něco takového vůbec očekávala, mě odstrčil stranou a kostrbatě se začal sbírat ze země. Morrígan na to opovržlivě hleděla, ale nic nedělala. "Tohle vám nezapomenu, paní," zasyčel na ženu s Tanitou.

"To samé můžu slíbit i já. Nevidíme se naposledy, upíre. Ale příště tomu tak bude. Skonáš v mukách, to ti přísahám."

Norbert se zašklebil a než jsem stačila cokoli postřehnout, popadl mě kolem pasu a přehodil přes rameno. Zhoupnul se mi žaludek, když ve své upíří rychlosti vyrazil pryč. Hlava se mi točila z toho běhu a ztráty krve. Zavřela jsem oči a zcela ignorovala fakt, že jsem na Norbertově kožené bundě… Ať už mě upír táhl kamkoli, v tu chvíli mi vše bylo tak nějak jedno…

Bylo mi jasné, že jsem právě udělala asi největší blbost ve svém životě, ale přesto…

Kdo ví, kam mě táhl. Na Întuneric? Do sklepa? Někam do lesů?

Náhle mě pustil a já překvapeně zjistila, že pod sebou mám pevnou půdu. "Tohle ti nezapomenu, princezno." Než jsem stačila otevřít oči, byl pryč. Zanechal mě na schodech před domem. Uvítat mě přiběhl Ťap a nejistě mi očuchal ruku, kterou upír záhadným způsobem obvázal, a přátelsky zakňučel. Podrbala jsem chlupáče za uchem. "Ahoj, bráško…"

Vratce jsem se doploužila do pokoje a ducla sebou do postele.

Byl tohle sen nebo realita? Na realitu to bylo až moc neuvěřitelné… Na sen příliš realistické… Co se stalo u toho kostela? Co byla ta ženská zač? A co Tanita, jen tak ji tam nechat… S těmi myšlenkami jsem okamžitě usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 22. dubna 2014 v 19:06 | Reagovat

Tak předně...Ne, neodpustím ti... :-D
A zadruhé...co všechno jsi mi zase ukradla z pod ruky si přečteš sama, už mě to nebaví vypisovat... :-D
Ale jedno si neodpustím...a to Gimliho... Můj tradiční citát na začátku každé povídky jednou nahradila navlas stejná slova... :-D

Neber to osobně, ale takhle šílenýho člověka asi už v životě nepotkám... :-D

2 nhoriel nhoriel | Web | 22. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

[1]: Ajta :-D
Já nekradu! Jen zkrátka... máme podobné nápady :-D
Děláš si srandu? Přímo u dalšího příběhu budou tahle Gimliho slova? Tak to je fakt děsivý :-D
Dík, beru to jako poklonu ;-)

3 corinne corinne | Web | 22. dubna 2014 v 20:15 | Reagovat

[2]: Podobné?! Děláš si srandu?! :-D
Tajemství Cheorie si asi nečetla, že? :-D

4 nhoriel nhoriel | Web | 22. dubna 2014 v 20:20 | Reagovat

[3]: Nooo... trošičku...? :-D
Hmm... možná bych měla, co? Sakra, každopádně, jeho citát je odjakživa moje motto! :-D

5 corinne corinne | Web | 22. dubna 2014 v 20:23 | Reagovat

[4]: Trošičku víc, řekla bych :-D
Že o tom nevím... :-D

6 redfox redfox | E-mail | Web | 24. dubna 2014 v 22:18 | Reagovat

Hej!

přestávám to stíhat číst a začíná to být nepřehledný. Pouvažujte o seznamu jednotlivých povídek/dílů, tak jak jdou za sebou. A do závorky za to plácněte autora. Bude se to pak celý číst mnohem líp... a já si budu moct připravovat v klidu další svoje věci (například o Zrzečce) a ve volných chvílích si pak u vás vybrat aktuální z článků :-P Co vy na to?

7 corinne corinne | Web | 25. dubna 2014 v 18:58 | Reagovat

[6]: Jo, to si vyřiď s Nhorielkou, ta mě furt nutí do dalších dílů :-D
Ale jinak jsem o něčem takovém taky přemýšlela...ovšem hódně hódně do budoucna... :-D Byla by to příliš velká práce... :-D

8 redfox redfox | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 22:21 | Reagovat

[7]: nějak ti hapruje blog šéffová - jen bílá stránka :-?

9 nhoriel nhoriel | Web | 26. dubna 2014 v 13:46 | Reagovat

[6]: Dík za upřímnost, jsem si toho vědoma, ale tak už to u mých "delších" příběhů bývá. Třeba se to zas jednou vrátí do starých kolejí. Holt se mám ještě co učit :-)
A k těm dílům... uvažovaly jsme a dospěly k názoru, že to zkrátka nepůjde. Každá z nás si jede svou vlastní dějovou linii a ty se pak tak nějak vzájemně prolínají, takže je v tom pak takovejhle madlajz. Jediné, co ti k tomu můžu říct je, aby ses ty dva příběhy snažil brát jako dva odlišné celky se stejnými náměty a tak nějak se to pokusil respektovat...

10 corinne corinne | Web | 28. dubna 2014 v 10:41 | Reagovat

[8]: Víme, víme... Pracuje se na tom ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama