Tajemství

6. dubna 2014 v 20:00 | Nhoriel |  Pohár vína
Volné navázání na kapitolu od corinne, které jí asi moc nepomůže v dalším psaní. Sory :DD



Co víc si jen může člověk přát? Přijde jaro, krásné počasí, samé sluníčko a co se stane? No samozřejmě, zrovna v tu chvíli musí zákeřně zaútočit chřipka! Už téměř dva měsíce utekly od podivných jarních prázdnin. Bernard mě dovezl domů ve svojí luxusní Audině a přes všechny protesty se mi zabydlel v pokoji. Autíčko zaparkoval k sousedům, kteří do své rezidence přijížděli maximálně jednou do roka. Navrhovala jsem, ať se k nim i nastěhuje, mohl by přespávat v jedné prázdné stáji nebo ve venkovních boxech - pozůstatcích na bývalý výskyt koní u nás - ale on byl rázně proti a nakvartýroval se ke mně. Celé to opodstatňoval tím, že někdy v minulých letech vystudoval medicínu, a když už jsem ho překecala, aby mě s tím "výpadkem paměti" nevezl do nemocnice, zůstane alespoň po mém boku, kdyby se něco stalo. Tomu se říká péče!

V prvních chvílích jsem ho se svou averzí k doktorům chtěla poslat někam do pouště, ale vzhledem k tomu, že se Bernard nenamáhal s tím, vláčet za sebou děsivý bílý plášť, nakonec jsem jeho přítomnost nějak začala akceptovat. Krom toho, od probuzení ve sklepě na Întuneric mě pronásledovaly noční můry plné krve, upírů a mrtvol, takže bylo fajn mít poblíž někoho, kdo vás z takovéto příšerné vzpomínky dostane pryč. Fakt, že je za ně ten někdo zodpovědný v tu chvíli snad raději nebrat v úvahu.

Kdo by řekl, že v tom všem mi pomůže návrat do školy. Učení sice bylo jako naděláno, ale volné chvilky s holkama a lekce lukostřelby to všechno tak nějak projasňovaly.

Tedy do chvíle než přišla ta zatracená nemoc.

***

"Anet?" nakoukla mamka do pokoje a mě jen zamrazilo, když se Bernard narychlo ukryl za mě pod peřinu. Imitace plyšáků mu vážně náramně šla. Mohl by se tím živit. Štouchla jsem ho loktem do žeber, aby věděl, že jeho skrýš je pod postelí a ne za mými zády.

"Hmm…?"

"Přišly za tebou holky…"

Dostala jsem na tvář rozpačitý úsměv. "Tak to je super." Dost mizerně mi bylo už v posteli, natož pak mimo ni, ale co zkrátka člověk neudělá, aby ukryl kamaráda upíra.

"Ahojky," pozdravila jsem Kačku, Tan a Terku už ze schodů.

"Á, Casanova vylez z kanafasu," zašklebila se Terka.

"Nebo spíš z hrobu, vypadá jak chodící mrtvola," na to Kačka.

"Takže od tatínka z podsvětí?" odtušila Tan. "Jakpak se má Hádes?"

Dostala jsem na tvář upřímný úsměv. "Chyběly jste mi, holky."

***

Původně krátká návštěva se protáhla na nejméně tři hoďky. Řeč se točila kolem všech možných témat. Byla toho spousta, co probrat. Ostatně, neviděly jsme se už týden a to je dost dlouhá doba. Se samolibým šklebem jsem poslouchala, jakou kravinou jsou pohyby v homogenním poli, které se začaly probírat ve fyzice a ze kterých se psalo. K mému štěstí jsem si mohla dovolit jednu písemku vynechat a už teď jsem věděla, která to bude.

Toho dne jsem Kačku s Tanit ani nepštila při výpravě zážitků z koní. Uvítala jsem jakékoli zprávy zvenku, které se ke mně skrze domovní zdi a upíra nedostaly. Mrzelo mě, že tenhle týden bylo tak hezky a já musela trčet v posteli… Zatracený zákon schválnosti!

Když pak holky prohlásily, že už asi půjdou, padla na mě ponurá nálada. Neradostně jsem se s nimi rozloučila a zapřísahala je, aby se o nadcházejícím víkendu stavily. Slíbily, že dorazí. I přes ten pocit smutku, co s jejich odchodem přišel, jsem se s blahoslavně svalila zpátky do postele, neochotně spolkla jeden z těch ohavných prášků na sražení teploty a téměř okamžitě usnula.

***

Byla jsem zpátky na Întuneric. Chodby už zdobily původní dekorace. Tam, kde visívaly obrazy vládců jiných zámků a hradů teď byly na původně okrasných zbraních brutálně nabodány lidské končetiny. Růžové žilky protkávající bílé mramorové stěny hradu, jako by žily svým vlastním životem. Z honosných podstavců, jež za mé návštěvy hostily umně vytvořené sochy zvířat, mytologických postav, bestií a hrdinů, teď vyhlížely strnulé lebky, v jejichž prázdných důlcích byla i přes všechny zákony logiky zachycena bolest a čirá hrůza.

Běžela jsem mezi všemi těmi úkazy a přikazovala si neotáčet se. Cítila jsem dravčí pohled v zátylku jako dotyk dýky. Nehonil mě. Jen tiše pronásledoval. Posmíval se mé beznaději. Zahnula jsem do kouta bez dveří. Bez možnosti úniku…
"Už zase v nesnázích?" ozvalo se mi v zádech s náznakem výsměchu.

Otočila jsem se, jen abych spatřila tmavovlasou upírku v tentokrát jasně žlutých šatech. Lyna. Teď mě zabije. To byla jistota.

Zuby měla dlouhé, připravené k útoku. Nebylo nic snazšího než s nimi rozervat hrdlo. "Ale teď už ti nikdo nepomůže, princezno." Naklonila hlavu na stranu. "Jaká to škoda, nemyslíš? Bude se po tobě někomu stýskat? Myslíš, že budou ty tvoje kamarádky truchlit, až tě v rakvi budou zahrabávat pod kytičky? Myslíš, že se Bernard přijde rozloučit?"

Tentokrát jsem před ní necouvala. Tentokrát ne.

Zářivě se zašklebila. "Tady mi je někdo odvážný." Ironie v jejím hlase přímo trhala uši. "Myslím, že truchlit nebudou. A víš ty proč? Moc dobře vím, jaká písnička se hraje na lidské city. Přijdeš o všechno, co ti je blízké…" Zmlkla a zaposlouchala se. Ve tváři se jí na zlomek vteřiny odrazilo překvapení, které okamžitě nahradil lstivý úsměv. "A začne to tou medvědí holkou."

Vzedmula se ve mně vlna hněvu a já proti ní vyrazila s jasanovým kolíkem, který se mi zčistajasna objevil v ruce…

***

"Anet!"

Zděšeně jsem sebou cukla a vystrašeně pohlédla do páru fialových očí, co mi zářil nad hlavou. "To nic, nic se neděje, byl to jen sen…" Tradiční fráze, co se po takovémto probuzení vždy ozývala. Byla jsem celá zlitá potem, po tvářích potůčky slz. Překvapeně mi došlo, že tohle probuzení je ale přece jen jiné. Téhle noci jsem tiskla čumák svého plyšového delfína na Bernardovu hruď. Upírovo obočí sebou nepatrně cuklo, když mi podával suché pyžamo.

Přehodila jsem si věci, když se gentlemansky otočil k posteli zády. "Hrozně se omlouvám…" zachraplala jsem a natáhla se pro skleničku s vodou na stolku vedle postele.

Sednul si na okraj mého pelechu a mlčky přese mě přetáhl peřinu. "Co to bylo tentokrát?" zeptal se tiše, v hlase žádné výčitky, ačkoli jsem si přála je tam slyšet.

"Lyna…"

Bernard potřásl hlavou. "To je…"

"Bernarde, nezačínej s tím zase!" přerušila jsem ho zoufale. "Já nevím, jak je možné, že si jejich návštěvu nepamatuješ. Byla tam s tvým bratrem! Prosím, Bernarde, věř mi!" Sama sobě jsem zněla směšně jako malé tvrdohlavé dítě, co se snaží rodičům vysvětlit, že pod jeho postelí je ale skutečně schovaný bubák, co ho straší. Ještě s těmi slzami na tváři…

Upír na mě zkoumavě hleděl. "Věřím ti. Vím, že mi nelžeš. Jen… je to prostě absurdní…"

"Počkej, ty… mi věříš?" Po celých dvou měsících bych od něj takovouhle větu nečekala. Nejdřív mě chce táhnout do nemocnice, pak se mi nastěhuje do pokoje a nakonec po dvou měsících vyrukuje s tím, že mi konečně věří? Sakra, co je tohle za zvrácenou upíří logiku?

"Samozřejmě, kdybys mi lhala, poznal bych to. Tak už to u lidí bývá. Můžeš být o čemkoli jistojistě přesvědčená, ale nakonec tě prozradí řeč tvého těla, co se slovy nesouhlasí. U tebe ne. Mluvíš pravdu." Pátravě mi hleděl do očí.

"Tak proč jsi mi nevěřil už předtím?" sklopila jsem pohled k polštáři při vzpomínce na ten sen. Všechno se v něm se zdálo tak skutečné… Ten dravý výraz v Lynině tváři… Ten chladnokrevný záblesk v očích… A začne to tou medvědí holkou, zaznělo mi v hlavě jako ozvěna. Po zádech mi přejel mráz.

"Mohl bych se podívat?" otázal se Bernard váhavě, ignoruje mou předešlou otázku.

"Na co?"

"Ten sen… Umím se lidem dostávat do hlavy. Hledat jejich naděje, starosti, tajná přání, překrucovat vzpomínky…"

"A to mi říkáš teprve teď?" Zpozorněla jsem. "Překrucovat vzpomínky?"

"Proč bych to dělal?" uhodl směr, kterým jsem svou otázkou zamířila a zamluvil další dotaz. "Chci si je jen prohlédnout, to je celé."

Zničeně jsem k němu zvedla zrak. "A proč jsi něco takového neudělal už dřív?"

"Stále jsem si myslel, že jen blouzníš z té rány mečem… A krom toho, není to zrovna nejpříjemnější dělit se o myšlenky s někým druhým…"

Na nějaké dohadování s ním jsem neměla náladu. "Slibuješ, že se jen podíváš…?"

Přitakal. "Přísahám."

"Tak do toho, dokud jsem ještě zblblá tou teplotou…"

Zlehka mi položil prsty na spánky. "Předem se za to omlouvám…" Nejistě jsem pohlédla do jeho fialových očí. Rázem jako by se mi do hlavy zabodly tisíce nožů, nestačila jsem ani vykřiknout.

***

Probuzení druhého dne nepatřilo mezi ty nejpříjemnější. Hlava protestovala při každém pohybu, oči raději nechat zavřené… Upír byl pryč. Zanechal po sobě dvě věci. V první řadě dopis, kde stručně vyjasňoval, že se urychleně musí vrátit na Întuneric. Nebyla jsem si jistá, co si o tom mám myslet a začínala se obávat nejhoršího. Něco se stalo… Ke konci zprávy pak odkazoval k druhému dárku. "Lahvičce první pomoci", jak psal.

Kopla jsem do sebe obsah stříbrné konvičky a rychle to zapila vodou, protože chuť, která se mi dostala na jazyk, byla až moc dobře známá. Okamžitě jsem si vybavila chvilky, kdy jsem se řízla do prstu a ten si automaticky strkala do pusy. Potlačila jsem nevolnost a místo toho se zavrtala zpátky do postele. A pak, že tenhle tlející mozek vystudoval nějakou zdrávku! Možná tak hrobařinu! Ale jeho dryák zabral…

Druhý den se stavila Tan, což jsem přivítala s neskrývaným nadšením. Konečně jsem se na nějakou dobu zase zbavila nudy. Problém přišel, když jsem náhodou naši řeč stočila špatným směrem:

"Jak bys zabila upíra?"

Tan vyprskla smíchy. "Upíra? Z nudy koukáš na Buffy s Angelem?"

Nejistě jsem její úšklebek napodobila. "To víš. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy."

"Takže zabití upíra," pokusila se nasadit vážnou tvář. "Co já vím, jasanový kůl? Svěcená voda? Možná kříž z kostela?" zasmála se.

"Myslíš, že by to fungovalo?"

Podívala se na mě takovým tím pohledem 'Vůbec ti nehráblo, co?' "Těžko říct, nikdy jsem upíra nelovila," zachovala si úsměv. "Chystáš se přidat k přemožitelům a očistit svět od těch pekelných hrůz?"

"No jasně…"

"Ahá… No, tak to hodně štěstí."

"Dík…"

Úsměv jí při mém pohledu ztuhnul na rtech. "Počkej, ty to myslíš vážně?"

"Možná," zašklebila jsem se.

"Jááásně…"

Bez přemýšlení jsem na ni vyrukovala s otázkou: "Co bys dělala, kdybys měla za kamaráda upíra?"

"Kamaráda upíra?"

"A kdyby on měl další kamarády, kteří by tě mohli chtít vysát…"

Z Tanitina výrazu bylo jasné, že neví, co na to říct. "No, tak to aby tady někdo přešel na víru…"

"Ale fakt… Myslíš, že by tyhle 'zázraky církve' fungovaly?" Vypadala jsem jako naprostý blázen a byla si toho až moc dobře vědoma.

"Netuším… Máš snad kamaráda upíra?"

"Jmenuje se Bernard…" prozradila jsem okamžitě a teprve pak si uvědomila, co to vůbec povídám. Nikomu kromě Elišky jsem o Bernardovi neřekla… Ale El měla svého obrovského medvěda George a několik vlastních zážitků s upírem, takže mě nebrala za magora…

"Jo táááák. Upíří kamarád Bernard…?"

"Teď je zrovna na Moravě na svém zámku. Ale až se vrátí, představím vás…" Nemělo cenu už něco zatloukat.

"To… je vážně šlechetná nabídka…"

"Vím, že to zní naprosto šíleně, ale… vážně to tak je."

Nastala krátká odmlka. Nicméně to, že se Tan nesebrala a neodešla, jsem brala jako dobré znamení. Jediným problémem bylo, že to celé brala jako nějaký můj výmysl. "Takže…" začala odevzdaně, "…kamarád Bernard je na Moravě a ty se ho chystáš zabít. Proto ses ptala na ty zbraně, že jo?"

"Ne! To rozhodně ne! Jen… jen si chci být jistá, že až příště budu stát proti upírovi, tak proti němu taky něco zmůžu… Jedna upírka na zámku, když jsem tam s Bernardem o jarních prázkách byla, mi řekla, že nesnáší lidi, co se nedokážou sami bránit. A když si vzpomenu na podzimní slavnost…"

Tan na mě jen nevěřícně vykulila oči a stěží zadržovala smích. Potřásla jsem hlavou a začala jí to vykládat celé od začátku. Když už mám vypadat jako uprchlík z Bohnic, tak ať. Povídala jsem o tom, jak jsme se s upírem poznali, co všechno jsme zažili, jak mě pak vzal na slavnost, až po události na Întuneric. Tanit trpělivě všemu naslouchala v očích vepsanou nejistotu. Bylo mi jasné, že mě teď vážně musí mít za blázna.

"Tak to je… překvapivé…" dostala ze sebe Tan toporně, když jsem konečně zmlkla.

"Neříkej to Kačce s Terkou, prosím…" vyhrkla jsem ještě.

"Měla bych už asi jít…" Vážně mi pohlédla do očí. "A ty by ses měla fakt pořádně vyspat… Tohle všechno… Pak si o tom možná ještě promluvíme, ale teď…"

"Díky," opáčila jsem nejistě a předtím, než za sebou zavřela dveře, jsem ještě vyhrkla: "Tan, myslíš, že by teda ty církevní věci fungovaly? Minimálně k upířímu oslabení?"

Kamarádka se zarazila. "Myslím, že na takovéhle věci by ses měla ptát spíše toho svého upíra, když není tím, koho chceš zničit…"

***

Po tom, co Tan odešla, a mně se všechno rozleželo v hlavě, musela jsem si nadávat do těch nejtupějších tvorů, jací existují. Proč jsem jí to zatraceně říkala? Nejen, že mě teď bude mít ještě za většího magora, ale teď už bude znát i Bernarda… Což na ní může mimo jiné přitáhnout pozornost ostatních krvesajů…

Potřásla jsem hlavou. Stále to ještě můžu svést na cestu "Chci napsat příběh o upírech", myslíš, že tahle tématika bude dobrá? Tedy snad…

Jestli to upír zjistí, už vidím, jak z toho bude skákat radostí k nebi. A on to zjistí. Zhluboka jsem se nadechla.

Náhle mi něco narazilo do okna, až to pokojem zadunělo. Překvapeně jsem vyjekla a vylétla ven z postele. "Káně?" napadlo mě jako první, když jsem odhrnula záclony. Pták venku se káni vším podobal. Vším krom barvy peří. To bylo totiž černé jako uhel. V zobáku třímal kus papírku.

Pootevřela jsem okno, ale pták jen pustil psaní a roztáhl křídla k letu. Zmizel stejně rychle, jako se objevil. S nadzvednutým obočím jsem vzala papírek a rozbalila ho. Na pomyslném dopise stále krátká zpráva. Podlomily se mi kolena.

Elie je na Întuneric. Dostanu ji odtud co nejdřív. B.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 6. dubna 2014 v 20:39 | Reagovat

No fajn, upřímnosti v dnešním dni není nikdy dost...takže...jo, zklamalo mě tvoje pokračování :-D  ale zároveň...hm, nevím, ale jsem za to docela ráda, i když jsem se těšila...
Když to shrnu... Telepatie zafungovala...opět :-D

2 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 20:51 | Reagovat

[1]: Čekala jsem to ;-) Tvoje myšlenkový pochody jsou snad ještě horší než ty Bernardovi, sakra! :-D
Dooobře, objasni to všechno ;-)

3 corinne corinne | Web | 6. dubna 2014 v 20:54 | Reagovat

[2]:Všechno?! Za co mě máš?! Tohle se bude vysvětlovat ještě hodně dlouho :-D

4 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 20:57 | Reagovat

[3]: Fajn, káni už jsme probraly, teď ta telepatie :-D

5 corinne corinne | Web | 6. dubna 2014 v 21:02 | Reagovat

[4]: Jen jsem pomyslela na to, že by bylo fajn, kdybys vlastně v mém začatém dobrodružství vůbec nepokračovala...a...prostě se to splnilo :-D

6 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 21:06 | Reagovat

[5]: Splnilo? :-D Vždyť jsem za tebou poslala Bernarda :-P

7 corinne corinne | Web | 6. dubna 2014 v 21:10 | Reagovat

[6]: Ne, ty prostě nemůžeš tušit, co se stane :-D A neodvažuj se to domýšlet :-D

8 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 21:13 | Reagovat

[7]: Tak jinak. Kdy můžu očekávat tvé oficiální pokračování? ;-)

9 corinne corinne | Web | 6. dubna 2014 v 21:18 | Reagovat

[8]: Upřímně nebudu nic slibovat. Jestli během tohohle týdne dorazím tu rozdělanou věc, co už musím dokončit... Jestli příští týden touhle dobou, tak budu fakt hodně dobrá... :-D

10 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 21:21 | Reagovat

[9]: Dooobře, tak to jsem zvědavá ;-)

11 redfox redfox | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 22:19 | Reagovat

Teda, co z toho nakonec vyleze...

12 corinne corinne | Web | 7. dubna 2014 v 15:28 | Reagovat

[11]: To by mě taky zajímalo :-D

13 Katerííína Katerííína | Web | 9. dubna 2014 v 14:31 | Reagovat

to je zajímavý! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama