Rozhovor

18. dubna 2014 v 23:00 | Nhoriel |  Povídky
Pro corinne, za její povídku o mém drahém Artušovi. Ještě jednou díky.

A omlouvám se, že tohle trvalo tak dlouho. Vůbec nebyl čas k tomu sednout...



"Můžu přisednout?"

Lucan ani nevzhlédl broušení svého meče a letmo přikývl. Věděl, s kým má tu čest. "Je tomu dlouhá doba, co jsi mi naposledy stanula po boku. Jeden by si myslel, že už po takovém čase dáš pokoj, ale ty ne. Vynoříš se po roce skoro jak závan jarního větříku a opět přiměješ naše kroky se střetnout…"

"Sám se vnucuješ do mé společnosti."

"K přežití potřebuju peníze."

"A ty získáš pouze na stezkách, po nichž kráčím."

Pokrčil rameny a zkusmo přejel palcem po ostří. "Nemám to tak jednoduché jako ty."

Ta, co si k němu přisedla, se jen pohrdavě zašklebila, skrze černou kápi to nebylo vidět. Jeho slova ale nevyvracela. "Už jsi skončil?" kývla k jeho zbrani. "Také bych potřebovala tvou službu…"

"Ještě nemám hotovo," odtušil a v hlase mu zaznívala bázeň. "Proč chceš, abych ti ji nabrousil zrovna já?"

"Kdo říkal, že tady mluvíme o ní?"

"Je snadné spojit si dvě a dvě dohromady."

"Vskutku?"

"Stále jsi mi neodpověděla na otázku."

Pousmála se. "Chytrý kluk. Kdo by kdy řekl, že někdo jako já bude mít srdce…"

"Přicházíš za mnou ze soucitu?"

"Ano i ne."

Mlčením ji přiměl k další mluvě: "I já musím uznat, že by bylo necitelné, kdybych si ji od někoho nechala nabrousit a při svém odchodu ho pak přiměla jít se mnou. Takto se to nesluší… Jsem trochu sentimentální, co se týče této delikátní záležitosti."

"Chápu to správně, že dnes s tebou tedy já nepůjdu?"

"Ovšemže ne, Lucane. Jak bych tě mohla odvést pryč v podvečer velké bitvy? Rozhlédni se kolem sebe. Celý tábor je plný takových jako ty. Připravují se na ten velký ceremoniál pitím. Vědí, že tenhle večer může být jejich poslední a tak si toho náležitě užívají. Ne jako ti, co si vás, tebe a tvé muže, najali. Ti se ještě cvičí v útocích, jako by to snad mohlo rozhodnout v jejich prospěch."

"Chceš tím říct, že náš pán bude poražen?"

"Nic takového netvrdím. Pokud vím, nezmínila jsem se o vítězné ani o poraženecké straně."

"Řekla jsi, že jejich trénink už nerozhodne v jejich prospěch."

"Ale ani jsem neřekla, budou poraženi… Ach, Lucane, budoucnost je tak prchlivá… V jednu chvíli se její cesta ubírá jistým směrem, ale tu náhle přeskočí nepatrná jiskřička a ona se celá obrátí zcela nevídanou stezkou. Nechtěj po mně, abych ti řekla, co bude. Od toho jsou tady vaše vědmy a další podobné šarlatánky."

"Mám tě tedy zítra očekávat?"

"To ti nepovím. Mohu ti ale slíbit, že se opět uvidíme…"

"To vím i bez tvých slov."

"Co by to bylo za život, kdybych ti řekla, kdy mě máš čekat?"

S úšklebkem zasunul meč do kožené pochvy a zhluboka se napil jablečného vína. "Asi by za moc nestál, máš pravdu."

"Vždy mám pravdu."

"Přirozeně. Tak kde ji máš?"

Zvedla se a ze záhybů pláště vytáhla stín, který na světle rostl. "Tady je," podala mu kosu s obrovským ostřím. Beze slov se jí chopil a nevyptával se, jak se z pouhého stínu mohlo stát něco takového. Téměř otcovsky si ji položil do klína a začal po jejím ostří přejíždět brouskem, aniž by věnoval pozornost její kostěné násadě. Při každém tahu z ní vyletěla bledá jiskra.

Jeho společnice ho se zaujetím pozorovala. "Nikdy bych si nemyslela, že něco takového uděláš dobrovolně…"

"Když je ostrá, je to pro všechny snazší…"

"Divil by ses, jak lidé lpí na životě tady. Na bídě, co jim kráčí v zádech. Na nemocech, co je tak drsným způsobem oslabují. Na sobeckých lidech, co se nazývají jejich přáteli a přitom jsou připraveni je při první příležitosti zradit…"

"A tebe něco takového překvapuje?"

"Ovšem, jsem jejich vysvobození, spása a přesto přede mnou utíkají jako před rozzuřenou šelmou."

"Bojí se tě. Neví, co od tebe mohou očekávat."

"A přesto mi mnozí otvírají svou náruč…"

"Lidé jsou různí," pokrčil Lucan rameny.

"Ano, jen já jsem jediná…"

"Vyhovuje ti život o samotě?"

"Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jaké by to bylo žít s někým. Takto si nemám na co stěžovat. A něco jiného se mi zkoušet nechce. Bohatě si vystačím s tou spoustou známých, co mám. Třeba s tebou. Víc nepotřebuji."

"Spoustu známých, které si ale stejně jednou vezmeš…"

"Množíte se tak rychle, že ty, co jsou pryč, vmžiku nahradí někdo další. A ještě to pro něj bude čest. Takže to je asi ten nejmenší problém."

"Myslíš, že je to pro mě čest přátelit se s tebou?"

"Dodnes sis na nic nestěžoval. Nebo ses neopovážil - ta pravděpodobnější možnost. Pověz mi ale, Lucane, kdy jsi své známosti se mnou litoval? Už tomu bylo párkrát, co jsem se od tebe odvrátila, ačkoli jsem tě měla vzít s sebou."

"Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Ze svých zranění jsem se vždy dostal jen díky mistrům léčitelům."

"A nepatrnému zásahu staré přítelkyně."

Dal si na čas s odpovědí: "Díky za upřímnost," zvedl se a podal jí její kosu. "Myslím, že mám hotovo."

Bezeslovně ji převzala a sjela ji uznalým pohledem. "Dal sis záležet."

"Svému meči jsem věnoval pozornosti víc."

"Samozřejmě, ten je pro tvůj život daleko důležitější než má kosa. Zatím." Odmlčela se. "Přišel čas jít. Mám ještě spoustu věcí k zařízení a ty už nesnesou další odklad… A když ses s takovou péčí postaral o mou kosu… Zítra se uvidíme, Lucane. Kéž tě tvůj meč udatně brání před nepřátelskými zbraněmi."

"Nashle, Smrti." Znovu se zhluboka napil. "Zítra se uvidíme…"

Jmenovaná se ve dveřích zarazila. "Nežeň se na levé křídlo," poradila mu předtím, než zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 redfox redfox | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 7:56 | Reagovat

Pěkné :-) Mám tenhle typ povídek rád...

2 corinne corinne | Web | 19. dubna 2014 v 10:28 | Reagovat

Já ti děkuju za Smrt na oplátku :-) Tvůj styl je prostě jedinečný a já si ho užívám pokaždé :-)
Díky...

3 nhoriel nhoriel | Web | 19. dubna 2014 v 19:29 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :-) Jsem ráda, že se líbila :-)

[2]: Není zač, i když to takhle vyznívá, jako bych tě zamordovala :-D Díky moc za pochvalu, ale obávám se, že můj takzvaný "styl" se objevuje jen když se mu zachce :-) To já děkuju :-)

4 Vlaštovka Vlaštovka | 29. dubna 2014 v 19:31 | Reagovat

Jé, moc se ti povedla! mám moc ráda povídky v rozhovorech, a rozhovor se smrtí- tím líp:). Vážně pěkná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama