Hranice

30. dubna 2014 v 17:00 | Nhoriel |  Povídky
Jedna malá...






"Tento soud, tě shledává vinnou, čarodějnice!" Zněl ortel kněze. Mladá žena v roztrhaných plátěných šatech, držena v řetězech, na něj nevěřícně kulila své oči odlišných barev - jedno modřejší než nebeská obloha a druhé hnědé, svým karmínovým odstínem skoro připomínající čerstvě prolitou krev. Lidé se s ní už nijak nemazlili. Ti, co ji před soudem přeci jen trochu důvěřovali, nyní zklamaně kroutili hlavami a odvraceli od ní zraky.

Důvod? Bylo jim sděleno, že ta dívka, bydlící v malé chalupě opodál jejich vesnice, je čarodějnice. Mimo vesnici je přeci kvůli tomu, aby mohla kouzlit bez pozornosti, sesílat na ty chudáky tam pohromy v podobě neúrody nebo nemocí. A navíc bylo prověřeno, že v jejím domě se nachází nejen spousta sušených bylin, z nichž vaří lektvary v těch obrovských cínových hrncích, ale zároveň i obrovská černá kočka se stejně ďábelskýma očima jako má její majitelka. To přeci naprosto jasně ukazuje znaky čarodějnictví! Spiknutí s ďáblem!

Krom toho, šlechtic, co sem přijel vyhledat pomoc místní léčitelky, v její péči zahynul. Jistě ho zbaběle zamordovala, když ten nebožák prohlédl její kamufláž a chtěl před ní vesničany varovat! Uřkla ho, aby zemřel v bolestivých křečích s vědomím, že místní bezbranní lidé jej brzy budou následovat k nebeskému soudu.

Žena se nijak nebránila, když ji popadla dvojice lovců v krátkých hnědých pláštích a bez špetky slitování ji poslala k zemi. Trhli řetězy a jako zvíře určené k obětování ji začali vláčet k hranici vystavěné ve středu vsi. "Prosím!" plakala a slzy jí na zašpiněném obličeji zanechávaly čisté cestičky. "Milost! Nejsem čarodějnice! Jsem stejná jako vy!" Její nářky byly vždy umlčeny tvrdou ranou do tváře.

"Stejná jako my?!" Kdosi jí plivl do obličeje, jiní ji udeřili podobně jako lovci čarodějnic a další se jí jen nepokrytě vysmívali do tváře. "Prosím! Nic jsem vám neudělala! Nikdy! Vždy jsem se vám jen snažila pomoct!"

Kdosi jí nacpal roubík do úst. "Ještě nás uhraneš, čarodějnice! Očaruješ náš svými sladkými slovíčky a poté nás ztrestáš jako dříve! Pošleš bratra proti bratru se zbraní v ruce!"

Lidí, kteří přibíhali k hranici, přibývalo. Vesničkou se nesl tlumený šepot a ženy, dříve se přátelící se s dcerou ďáblovou si k sobě tiskly své děti, ve snaze zachránit je před její možnou zlobou. Rolníci drželi ve svých rukách vidle a kosy a rozjařeně se plácali po zádech. Našla se přece další!

"Přestaň se vzpínat, ty Satanova děvko!" Lovci ji bez milosti před jejím pohřebištěm nakopli tak, aby obličejem padla do tekutého bláta. Za vlasy ji vytáhli zase na nohy a vedli ji k otepi a dřevem obehnanému kůlu. Snažila se kvílet - bolestí, strachem, bezbranností… - roubík ale zabraňoval všem slovům vyjít z jejích úst. "Sklapni!" udeřil jí někdo znovu. Poulila oči jako ryba na souši a v posledních zbytečných záchvěvech se snažila dostat pryč z okovů. Nevnímala bolest, vedl ji pouze strach. Za co, Bože? Za co mě trestáš?

Proč, proč jen neutíkala pryč, když ještě měla možnost? Viděla je přicházet do vesnice, ukazovat místní lidi k jejímu domku. A přesto zůstala na místě, sedět za stolem a dál poklidně jedla svou polévku… Jak hloupá jen byla! Měla prchnout do lesů! Raději žít se zvěří!

Jako by ani necítili její odpor, připoutali ji ke kůlu. "Chcípni, čarodějnice!" Se škodolibými úsměvy ji opustili. Vzpínala se jako nikdy v životě, jako divoké zvíře, ale řetězy ji poutaly příliš pevně. Nepřipouštěly možný odpor, jen se jí bolestivě zarývaly do těla a rozdíraly kůži do krve…

Uličkou z lidských těl k ní kráčel kněz s loučí v ruce. Plápolající plamen hladově vyhlížel své působiště. Zástupce církve ve svém jako sníh bílém obleku nesl bradu vysoko zdviženou, pyšný na to, že se může zbavit pekelného spratka, co přinesl pohromu do jeho vesnice. Přistoupil blíž k hranici a svým sametovým hlasem přehlušil křik vesničanů i ženy samotné: "Přiznáváš své čarodějnictví, dcero?"

Zběsile zavrtěla hlavou, v očích horké slzy. Ne, nikdy přeci cokoli jako magii neprovozovala! Jen se snažila pomáhat lidem! Míchala jim léčivé nápoje a snažila se hojit rány! To přeci nemělo co do činění s kouzly!

Přiblížil oheň ke dřevu. "Vážně? Pokud budeš i nadále popírat, nemůžeš být nikdy zbavena viny. Zemřeš v plamenech pekelných!"

Kývla, nedbajíc jeho dalších slov. Každou neděli se k němu chodila zpovídat ze svých hříchů! Na to nemohl nikdy zapomenout!

Po knězově tváři přeletěl úsměv. "Doznala se!"

Vykulila oči. Jestli se předtím vzpínala jako divoké zvíře, teď se z ní stala divá bestie. Nic takového neudělala! Začala zběsile vrtět hlavou, ale to už otýpky snadno vzplály pod dotykem louče a rozdmýchaly plamen i na dřevě. Jiskry skákaly do všech stran a rozšiřovali tak své panství.

"Prosím!" snažila se zakřičet přes roubík. "Smilujte se! Nejsem čarodějnice! Nejsem! Nechte mě jít, prosím!" Mrazivé pohledy všech přítomných, sotva patrné v šedém pekle, co se pomalu začalo šířit ze dřeva, ji ale ujišťovaly o tom, že nadešla její poslední chvíle…

Vzduchem se nesla knězova slova. Snažil se překřičet pískot plamenů. Mluvil cosi o rozhřešení a cestě k Bohu. V tom kouři všude kolem dusivě lapala po dechu. Prosím…! Nechte mě jít! Nejsem čarodějnice!

Lidé sklopily hlavy, ale přesto na ni pokradmu hleděli. Muži se stále připravenými zbraněmi, kdyby se náhodou pokusila něco podniknout. Ženy plaše.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, začala se žena rychle modlit a žádala za odpuštění za vše, co na tomto světě provedla, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé…

Podlamovaly se jí nohy. Nemohla se nadechnout. Nikdo z vesničanů se nesnažil skrývat své opovržení nad tou šarlatánkou. Bez špetky slitování pozorovali, jak ji hustý kouř pomalu zabíjí a jiskry konečně přeskakují na její šat.

Žena propukla v řev, který se nesl i přes roubík a pak se silně rozkašlala. Nebylo tu pro ni už nic. Nic… Zavřela oči a ztěžka vypustila poslední závan vzduchu ze svých plic. Sesunula se podél kůlu, jen řetězy ji držely ve vzpřímené pozici.

Dav propukl v jásot.

Čarodějnice byla mrtvá!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shetlandy Shetlandy | Web | 1. května 2014 v 11:33 | Reagovat

Krásné!
Obdivuji to, jak píšeš. Máš opravdový talent :)

2 corinne corinne | Web | 1. května 2014 v 13:01 | Reagovat

Hnedka na začátku jsem měla hrozivý pocit, že už jsem ji někde četla... Pak jsem si vzpomněla :-D
Určitě jsem ti už předtím říkala, že je suprová :-)

3 Vlaštovka Vlaštovka | 2. května 2014 v 21:54 | Reagovat

Je děsivá... 8-O :-D Ale je velmi pěkně napsaná (emoce,...), čte se jedním dechem. Máš můj velký obdiv :-)

4 redfox redfox | E-mail | Web | 3. května 2014 v 10:52 | Reagovat

Povedené :-) Snad se nebudeš zlobit, když si dovolím poznamenat, že plameny hučí (nepískají) a u poslední věty bych asi zvážil, jestli nenapsat, že chtěla křičet, ale přes roubík to nešlo. Jinak dobrá práce. Palec nahoru.

5 nhoriel nhoriel | Web | 4. května 2014 v 14:50 | Reagovat

[1]: Děkuju. Není co obdivovat ;-) Díky, ale myslím, že mým talentem je spíš šílenství :-D

[2]: Nechala jsem si ji na čaroďky no...:-D
Podruhý děkuju :-)

[3]: Díky moc za chválu. Snažila jsem se sepsat něco, jaké to pro ženy v té době muselo být... A uznávám, to, co bylo, bylo děsivé...

[4]: Díkes, Foxi :-) Hmm... mně se vždycky zdálo že pískají, ale uznávám, že hučení zní líp :-D Taky pravda... Díky za postřehy a návštěvu :-)

6 Vlaštovka Vlaštovka | 4. května 2014 v 21:33 | Reagovat

No, to teda... Jo, to mi došlo, a povedlo se ti to:) Ale za tu poslední větu bych možná nechala jen tečku (jásá už dav, proč ještě vykřičník... ale jen můj názor)

7 IamI IamI | 5. května 2014 v 19:42 | Reagovat

Kruté ale dokonale napsané.

8 nhoriel nhoriel | Web | 24. května 2014 v 13:55 | Reagovat

[6]: Ještě jednou díky... :-) Nevím, mně osobně se tam celkem líbí, takže ho tam nechám :-)

[7]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama