Întuneric II.

30. března 2014 v 12:35 | Nhoriel |  Pohár vína

V první řadě musím poděkovat lilipopo za to, že mi vytvořila suprový banner k Poháru vína. Vážně se ti hrozně moc povedl! Díky moc za Tvou trpělivost! ;)

Dále k příběhu. No... je trošku zvláštní... Trošku. Nebo tak alespoň přišel mně... No uvidíte sami...:)




Snažila jsem se co nejtišeji plížit chodbami. Přerývavě jsem se nadechovala a pokoušela se zaslechnout možné kroky cizince, kterého Bernard do zámku pozval. Proč to ten pitomec jen dělal?! A to sliboval, že se žádné problémy jako minule opakovat nebudou! Poznámka pro příště: Nikdy nevěřte upírům. Zvláště pak ne Bernardovi!

Ruka s mečem se třásla jako osika ve větru. Tíhou i nervozitou. Taky jsem si místo tohohle rozparovače mohla vzít nějaký lehčí napichovák. Nemohl mi proti upírům nijak pomoct, to byl fakt. Možná kdybych místo něj použila ty větve, které jsme lámali s Bernardem, tam by alespoň byla nějaká naděje, že jedna z nich bude z jasanového dřeva, ale takhle… Sevřela jsem zbraň o něco pevněji. Ačkoli mi meč byl vlastně na pěknou prdlačku, už jen to, že jsem něčím ozbrojená, dodávalo částečný pocit jistoty.

Ten nápad byl zcela prostý.

Ostatně jako vždy…

***

O zdejší garáži mi v hlavě zakořenily dva fakty - rozkládá se kdesi pod celým zámeckým komplexem a je k prasknutí přeplněná všemi možnými typy dopravních prostředků. Ještě předtím než mě Bernard po příjezdu vzal na houskovou véču, mi předvedl tuto velice skromně (na místní poměry!) zařízenou garáž. Antický válečný vůz tu nezávazně postával vedle dvojice motorek Ducati, které zase dělaly společnost baroknímu kočáru a tak dál… Dvěma slovy dopravní utopie.

A přesně tohle místo byl můj cíl.

Přestože jsem si doposud nestihla udělat jízdy načerno, byla jsem si jistá, že nějakou motorku bych kočírovat dokázala. Konec konců, jaký může být rozdíl mezi motorkou a kolem, že ano? Na motorce nemusíte šlapat a asi trochu potáhne… Asi… Trochu… To se uvidí. V nejhorším případě tam někde vyštrachám kolo!

Jediným - zcela banálním! - problémem se jevila jistá maličkost. A sice orientace v celém zámku. Byl tak obrovský, že jsem byla schopna zabloudit už jen při cestě do jídelny. Natož si pamatovat cestu do garáže, z níž jsme mimo jiné šli někdy po půlnoci!

Nedůležitá maličkost v podobě toho, co budu dělat, až mašinu získám a dostanu se ze zámku, mě teď nějak netrápila. Konec konců na silnicích vždycky bývají nějaké značky co… ukazují jistým směrem (vyjma těch co zakazují a povolují všemožné rychlosti, vjezdy, předjíždění a podobné záležitosti).

Takže, ať žije improvizace!

***

Jako by se ze Întuneric stal krétský labyrint. Podobna Théseovi bez klubka nití jsem bloudila skrz a myšlenky upírala jen jediným směrem. Kde jsou ti domnělí minotauři, alá debil Bernard a jeho miloučká návštěva. Hlasy nebylo slyšet, ale to nic neznamenalo. Vzhledem k tomu, co mi upír předvedl na křivoklátské slavnosti s hrabětem Drákulou, jsem pojala podezření, že se tito tvorové noci jsou schopni domlouvat i pomocí pouhých myšlenek. Což mi tedy taky zrovna nehrálo do karet. Na druhou stranu, proč by si upíři "na návštěvě" povídali pomocí myšlenek?

Sakra proč?! Samé otázky a žádné odpovědi.

Kde jsem jen mohla, sbíhala jsem po schodech dolů. Tělem mi lomcovalo napětí. Zmohla jsem se na pouhé tiché motlitbičky, aby když už jakžtakž zvládám "tichou" chůzi, mě neprozradily hlasité údery srdce, co mezi bělostnými stěnami, protkanými narůžovělými žilkami, musely silně rezonovat. Kamenné bestie se na mramorových podstavcích zákeřně šklebily a přísné tváře na obrazech se nijak nepokoušely skrývat svou nadřazenost a opovržení. Taky mohl Bernard ukrást veselejší obrazy! Třeba chlupaté zajíčky pasoucí se na zelenoučké louce!

Nohy dutě dopadaly na podlahu a spolu s dalšími zvuky se odrážely od zdí a letěly zámkem jako poštovní holubi, nesoucí důležitou zprávu. Životně důležitou. Kdybychom alespoň minulý den nešli tu zatracenou túru a den předtím si nehráli s klacky sakra! Meč každým krokem víc a víc těžkl, až jsem byla nakonec nucena přitisknout si ho k hrudi jako nějaké děcko. Seběhla jsem další schody a výhled z oken napovídal, že už musím být někde ve spodních patrech. Povzbuzena tím zjištěním jsem ještě přidala do kroku. Musí to být někde tady!

Zarazila jsem se, když se po mé levici objevily další schody. Klesaly do hloubky, kde se i přes denní světlo rozvalovala temnota. Zhluboka jsem se nadechla. Kde jinde by mohl být ten vchod do garáže, když ne tady? Nejistě jsem se rozhlédla kolem. Když odtud odejdu, nenajdu cestu zpátky. Nato jsem až příliš dobře znala svůj orientační smysl.

"…íš…"

Zadržela jsem dech. Hlas.

"…nebo…"

Vlasy v zátylku se mi zježily. Přibližující se hlas! Bez přemýšlení jsem před sebe napřáhla meč a zamířila do té tmy dole. Kamenné výstupky mi pod nohama ubíhaly jako závodní dráha. Rychle jsem se otočila, snažíce se spatřit mluvčího, když se ozval tvrdý náraz následovaný kovovým zařinčením. "No do prdele!" zaklela jsem vystrašeně, jak mi meč při střetu se dveřmi vypadl z rukou. Proč jsem to vůbec brala do ruky?! Kéž by na těch zdech místo mečů, seker, řemdihů a dalších podobných zařízení užívaných k pocuchání nepřátelských vlasů, popřípadě polechtání někde na těle, visely luky!

Ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že Bernard a jeho návštěva ten zvuk slyšeli. Ostatně, ten museli slyšet i mrtví, kterým jisto jistě zněl jako zvon, burcující je k vstávání.

Popadla jsem do rukou petlici na dveřích a rychle ji odklonila. Ozvalo se táhlé vrzání nepromazaných pantů. Zaskřípala jsem z toho zuby. Tohle nemůže být pravda! Opatrně jsem nahlédla do tmy a mimoděk se sklonila pro zatracenou zbraň. Tu mi došlo, co to přede mnou vlastně je. Z místnosti se vyvalil hnilobný pach s jakousi příměsí něčeho dalšího, co jsem v té chvíli nebyla schopná identifikovat.

Sklep! Místo garáže jsem našla sklep! Z úst mi unikl další zděšený výkřik, který okamžitě zadržela cizí ruka. Překvapeně jsem se pokusila zavřeštět, ale neznámý mi v tom s nadhledem bránil. Nohou jsem v obraně vykopla vzad a jilcem meče se pokusila praštit cizince do boku, ale setkala jsem se pouze s neúspěchem.

"Notak, to nic," šeptal rychle Bernard, ale já, ačkoli jsem konečně zjistila, že se nemám koho bát, jsem přesto nedokázala přestat se vzpínat. Ten pach…! Mrtvoly…! Útěk…! "Anet!" obrátil mě k sobě, s rukou stále bránící křiku. V jeho očích zářila naléhavost. "Anet, nesmíš křičet, ano?" šeptal. "Je tady… návštěva, která nesmí zjistit, že tu jsi. Anet prosím…"

Jak po mě může chtít, abych se zmlkla, když stojíme před pootevřeným sklepem, plným hnijících mrtvol? To mu vážně tlí mozek? Do očí se mi z toho odéru zevnitř hrnuly slzy.

"Bernarde, je vše v pořádku?" přiletělo sem shora. Otřásla jsem se. Takže tu skutečně někdo byl!

Upír se bezradně rozhlédl kolem sebe. "Nic se neděje, Norberte, jen zde spadlo brnění… Musí tu pobíhat nějaká krysa."

"Jak jsi mohl dopustit, aby do jedné z perel našeho národa vnikly ty přerostlé myši?! To si říkáš majordomus, bratře?"

Bernard mi snadno vyrval meč a než stačil můj mozek zpracovat poslední slovo, co druhý upír vyřkl, ponořil se do husté temnoty.

***

"Zvedni víčka, spící princezno,
otevři očka a pohleď na svět!
Světýlko pusť k sobě, na tmu už zapomeň,
poslechni píseň, co budu ti pět…"


Ztěžka jsem otevřela oči a párkrát zamrkala. Hlavou se mi rozlívala tupá bolest. Mdlé světlo jediné louče prozařovalo temnotu kolem. Co to jen Bernard… Zalapala jsem po dechu. Do tváře se mi výsměšně šklebila lidská lebka! Vyjekla jsem a pokusila se ji odstrčit, ale jediné, čeho jsem tím docílila, bylo ostré bodnutí ve spánku. Lebka! Lidská lebka! A ten pach všude kolem… Zachvátila mě panika. Sklep! Musím být zavřená ve sklepě! V očích mě pálily slzy, vyschlé hrdlo vypouštělo vystrašené kňučení.

"Copak, copak? Nelíbí se ti tato vybraná společnost, v níž tě Berní zanechal? Myslím, že lepší přátele sis nemohla přát. Obzvláště tady."

Srdce jako by vynechalo pár úderů. Hlas letící sem ze všech stran jasně mluvil o hladu jeho majitele. "K… kdo jsi?"

"Podstatnější je, kdo jsi ty, lidská dívko," poslední dvě slova vyplivla jako jed, "a jak je možné, že na tebe zdejší bariéra nepůsobí… Snad nějaký omyl přírody? Evoluční výkyv?"

Mimoděk jsem sevřel v pěst ruku, na níž byl stále patrný řez, a vyděšeně hleděla před sebe. Co mám teď dělat? Pokusila jsem se odplazit blíž k louči. Svět se točil jako bych byla opilec jdoucí z hospody.

"Ale kampak to jdeš? Snad ne pryč ode mě. Nebo ano? To bys mě nesmírně urazila, mladá slečno. A urazit upírku mého postavení se nevyplácí…" Po zádech mi přejel mráz. Takže je na zámku další…

"Co chceš?"

"Odpovědi, princezno, odpovědi." Otřásla jsem se z toho oslovení, když tu mě náhle ruka popadla za vlasy a vytáhla na nohy. Bolestivě jsem vyjekla a ztratila balanc. "Nebuď tak ufňukaná. Je to odporné, když se ženská není schopná v takovýchto chvílích bránit. Mám chuť takovým nanynkám odervat hlavu od těla a nabodnout jí někam na kůl jako odstrašující příklad ubohosti."

Strkala mě před sebou jako pomyslný štít a já jen nejistě klopýtala směrem, kterým ona kormidlovala. Když jsme vyšly ze sklepa plného mrtvol na čerstvý vzduch, značně se mi ulevilo. Ale ne na dlouho…

***

"Berní!" zakřičela upírka, když jsme se přiblížily k pokoji, odkud se ozývaly dva tlumené hlasy. Ty vzápětí umlkly. Takže ona nebyla ta návštěva, se kterou Bernard předtím mluvil! Vše by mohlo být tak snazší, kdyby mě ten vůl nepraštil…

"Lyno," vynořil se tmavovlasý upír překvapeně ze dveří, "už předtím se mi zdálo, že tě slyším, ale nebyl jsem si jistý…" Ve tváři úsměv, ale jakmile nás spatřil, zarazil se. "Co to děláš, Lyno?"

"Přišla jsem se zeptat, co má tohle znamenat." Nemusela mě tak nakopávat, abych na zemi skončila, ale z její strany šlo pouze o gesto ponížení mé osoby. "Proč je lidská dívka na našem hradě, Bernarde?" Překvapeně pohlédla k upírovi, který nyní vyšel ze dveří za Bernardem. "Norberte, ty tu jsi taky?" podivila se.

"Lyna," mlaskl právě jmenovaný upír odměřeně, "zrovna tebe bych tady nečekal." Měl krátké kudrnaté vlasy a velice ostré rysy. Nad rty mu vyrůstal pečlivě udržovaný knírek. "Doufal jsem, že tu budeme s Bernardem o samotě, a vše náležitě vyřešíme v ústraní…" Upřel svůj dravčí pohled na mě a nadzvedl obočí. "Člověk? Bernarde, není to ta… osoba, kterou jsi přivedl na slavnost? Měl jsem pocit, že jsi v Transylvánii odpřísáhl, že ses jí zbavil…"

"To je pravda, miláčku," kývla Lyna k Bernardovi a několika rychlými kroky překonala vzdálenost mezi nimi, aby ho táhle a mlaskavě políbila. Udělalo se mi z toho ještě mizerněji. Ozvěna jejího výlevu lásky se nesla chodbou jako opilý pelikán vzduchem. Krátké zářivě růžové šaty, o kterých bych řekla, že patří spíš do kategorie delších triček, v tu chvíli zakrývaly vážně jen to nejnutnější. Nebýt toho, že mi předtím vyhrožovala, považovala bych ji na těch obrovských mega podpatcích za nějakou šlapku.

Norbert ji přerušil mávnutím rukou. Šlo o panovačné gesto. "Lyno, přestaň! Na váš románek tady není nikdo zvědavý! Nech ho raději mluvit, má o čem."

Upírka se od Bernarda nesouhlasně odtrhla a vrhla nenávistný pohled k Norbertovi. "Jen závidíš, že taky někoho takového nemáš." Norbert se na ni jen nepatrně vycenil zuby. V mžiku zmlkla. "Omlouvám se za svůj zbrklý jazyk, pane." V hlase nyní jasně patrný respekt.

"Mluv už, Bernarde!"

"Já… se omlouvám…" vysoukal ze sebe jmenovaný otřeseně. "Nechal… nechal jsem se jaksi unést…"

"Je ti doufám jasné, jaké důsledky z toho pro tebe plynou. Hrabě musí být o tvém počínání zde zpraven a ty exemplárně potrestán. Myslel jsem si, že po těch letech už jsi dostal rozum… Náš pán přivíral oči nad tvými výlevy už příliš dlouho. Už nepatříš do jejich světa."

"Nemusíte mu dávat takové kázání, pane," vložila se do toho Lyna, která si už dala pozor, aby se k upířímu šlechtici - nebo čím vlastně Norbert byl - chovala s náležitou úctou. "Myslím, že si toho je zcela vědom."

Bernard jí položil ruku na rameno a nepatrně ji odstrčil. "Omlouval jsem se pouze za to, co se právě teď před tebou stalo mezi mnou a Lynou. Ale za nic víc."

Norbert přimhouřil oči. "Jak se opovažuješ?" Hlas měl jako vítr skučící na dalekém severu. Drsný, pichlavý, mrazivý.

"Nevíš, o co tady jde. Nikdo to neví. Nikdo to nesmí vědět," opáčil Bernard rychle. "Dokonce i George souhlasil, že…"

"Ten medvěd?" Lyna si v hraném gestu zděšení zakryla rty dlaněmi a hledala snad něco jako bezpečí v Bernardově náruči, která pro ni ale tentokrát zůstala uzavřena. Sama mu tedy omotala ruce kolem krku a zabořila tvář do hrudi. Nechápavě jsem na ni přitom hleděla. Co se stalo s tou drsnou slečnou, co se chystala odervat mi hlavu z krku?

"Stále se bratříčkuješ se zvířaty a vlastní rodinou opovrhuješ. Proč mě to jenom nepřekvapuje," zavrtěl zlatovlasý upír hlavou.

Bernard na něj hleděl s kamennou tváří a upírky, co se na něj věšela, si nevšímal. "Nebýval jsi takový. Byly doby, kdy jsi i ty chodil s Georgem do hostinců na horkou medovinu a přátelsky ho poplácával po hřbetě."

"Co bylo, bylo. Medvědi jsou teď jedni z našich úhlavních nepřátel. A ty bys to měl uvědomovat lépe než kdokoli jiný. Musí být vybiti stejně jako ostatní hlupáci, co se pokouší prolít naši ušklechtilou krev."

"Norbert, bitte!" Spustil Bernard rychlou řeč v němčině s přízvukem rodilého mluvčího a začal něco s nepopsatelným zápalem vysvětlovat, přesně tak, jak to umí jen naši nedalecí známí za západními hranicemi. Mluvil rychle, ruce zaťaté v pěsti.

Lyna se od něj překvapeně odtáhla a odstoupila těm dvěma z dosahu. V jejích očích se zračily obavy. Dobré vědět, že i upíři mohou být znepokojení… Norbert Bernardovi něco vmetl do obličeje. Lyna se očividně rozuměla všemu, co ti dva přes sebe mleli. Jen jsem na ně vykuleně hleděla. Hlava mi z těch jejich výkřiků třeštila a zbrklá gestikulace, urychlená upíří mrštností jen mátla smysly. Že já blbec vážně nezůstala doma!

Náhle nastalo ticho.

"Sie muss sterben!" ohlásil Norbert a ukázal na mě prstem. Otřásla jsem se. Na němčinu jsem chodila třetím rokem, ale tomuhle jsem až moc dobře rozuměla. Musí zemřít.

"Nein," opáčil tvrdohlavě Bernard a okamžitě se pustil do další zuřivé rozepře. Do toho všeho ještě pištěl Lynin hlas, jak se nakonec i ona rozhodla zapojit do jejich hádky.

Tupě jsem zůstávala klečet na podlaze a ze všeho nejvíc si přála odtud zmizet co nejdál. Jedna část mého já přikazovala zdrhat, ale ta druhá půlka v útěku úspěšně bránila. Stejně by to nemělo cenu se třemi upíry v zádech a nejistýma nohama bych daleko nedošla…

"Ruhe!" obořil se Norbert na upírku s tmavohnědými vlasy a obrátil se zase na Bernarda, který v tu chvíli mlel o čemsi… V očích mu plál zvláštní nafialovělý plamen, když druhého upíra o tom čemsi přesvědčoval. Norbert stáhl rty do dravčího šklebu, když Bernard domluvil. "Dokaž mi to," řekl konečně jazykem, který mi nebyl cizí.

Bernard zaskřípal zuby, ale přikývl. "Anet?" Sehnul se. Tázavě jsem k němu zvedla zrak, oči plné strachu. Z toho jejich rozhovoru a výrazů jsem nevyčetla nic dobrého. Napřáhl ke mně ruku. "Potřeboval bych, abys mi něco dovolila…"

Nepodala jsem mu tu svou. "Co?" zachraplala jsem jen tiše a děsila se odpovědi.

Zdálo se, že upír přemýšlí, jak to říct, co nejjemněji, ale nakonec se patrně usnesl, že chodit kolem horké kaše by nemělo cenu. "Potřebuji, aby mohl Norbert ochutnat svou-" Nemusel pokračovat dál, abych pochopila.

"Nikdy!" Musím uznat, že šlo o dost gentlemanské gesto, že se Norbert na otázku sání krve tak zdvořile ptal a rovnou se nevrhl po čerstvé krvi. Ale i přesto. Odplazila jsem se o kus vzad.

"Anet prosím. V tuto chvíli je to otázka života a smrti…" Tvého života a tvé smrti. Nemusel tam ta dvě slovíčka dodávat, abych pochopila, o co se jedná.

"Proč?"

"Zkrátka ho nech. Prosím." Jako by mi četl myšlenky, dodal ještě: "Jen pár doušků. Nijak ti neublíží."

Zdráhala jsem se mu věřit, ale ten jeho pohled tentokrát zafungoval i na mě. "Tak… dobře…" dostala jsem ze sebe nejistě. Bernardovi se po tváři mihl jen letmý úsměv a pak odstoupil, jen aby ke mně pustil toho druhého upíra. Plavé kudrnaté vlasy a knírek ve mně rozhodně nevzbuzovaly nějaký klid. Chladně modré oči mě provrtaly skrz na skrz. Ve tváři měl opovržení a nepokoušel se ho nijak skrýt. "Odkud…?" Nedokázala jsem větu dokončit.

"Ruka postačí," odpověděl bez meškání upír, a aniž by mrhal časem, sám se pro ni natáhl.

***

Nebolelo to tak jako minule. Těžko říct, jestli to bylo místem, kam se upír zakousl nebo jestli se zkrátka snažil mi nepůsobit bolest (o čemž jsem dost pochybovala). Odvrátila jsem od něj hlavu a zoufale hleděla na Bernarda. Norbert se odtáhl a převaloval krev na jazyku, jako by byla vínem. Lyna jen tiše zavrčela, při pohledu na čerstvou krev.

"Máš pravdu." Zvedl konečně Norbert k Bernardovi hlavu, ve tváři podivný výraz. "Kdo by si to kdy pomyslel…"

"Co?" otázala jsem se nechápavě a ránu na ruce se chystala něčím přikrýt, když se jí chopil Norbert, který ze záhybů svého pláště vytáhl jakousi tekutinu, co na ni nacákal. Kousanec se okamžitě pokryl strupem.

"Nic," odvětil Norbert a vrhl na Bernarda nejistý pohled. "Ještě dnes opustím tento Întuneric a stejně tak i Lyna. Naše kroky nás ponesou domů, do Transylvánie. Zpravím o všem hraběte. Těžko říct, jak na to zareaguje… Tobě nicméně doporučuji učinit podobná opatření, mein Bruder."

Polil mě chlad. Vážně jen tak odejdou? Náhle mi došlo, že poslednímu sousloví jsem rozuměla. Ti dva a bratři?! Vykulila jsem oči. Vždyť si sobě vůbec nebyli podobní! Těžko si představit větší rozdíl! Ne, nemohli to být bratři!

"Neříkej to hraběti. Prosím. Ještě ne. Bude chvíle, kdy se to bude hodit daleko víc, ale teď ne… Sám víš, o co tady jde…"

Zlatovlasý upír si dal s odpovědí na čas. "Na pár měsíců bych mohl své rty umlčet. A Lyna jistě také, ačkoli se to bude příčit její povaze. Nicméně, jednou se to Drákula dozví."

Bernard kývl. "Danke."

Norbert se zvedl. "Vyřiď tomu medvědovi mé pozdravy," řekl ještě tiše. "Ale připomeň mu, že už nejsme přátelé."

"Toho si je sám dobře vědom a bere svou nynější pozici velice vážně. Ale někdy může být zakopána válečná sekera…" opáčil Bernard.

"Mír je jen přestávka mezi válkami…"

Tmavovlasý upír znovu přikývl na srozuměnou. "Kéž nad vámi štěstí noci bdí a jitřenka zůstane daleko za vámi," pronesl s úctou a rukou na srdci.

"I nad tebou," přitakal Norbert a obrátil se k odchodu. "Nezapomeň na má předešlá slova. Stojím si za nimi i po tom, co jsi mi to ukázal. Oba moc dobře víme, že na má slova vždy dojde. Vždy. Té záležitosti proto prosím věnuj veškerou svou pozornost."

"Kdybys dostál našeho původního plánu, vše by se mnohokrát usnadnilo…" pronesla Lyna tichým hlasem. "Dalších tisíc let klidu…" Vydala se s Bernardem rozloučit, ale ten o krok ustoupil.

"Jednou to přijít muselo…"

Upírka nevěděla, na co přesně tou větou naráží, ale už jen její vyznění ji zdrtilo. "Doufám, že se brzo vrátíš…"

"Jakmile zařídím vše tady a v okolí…"

Lyna se smutně otočila k Norbertovi a bez jakéhokoli rozloučení i s ním během mrknutí oka zmizela.

***

Za postel jsem byla raději než za cokoli jiného. Nepokrytě jsem si užívala její pohodlí a byla rozhodnutá, že ji v blízké době neopustím. "Co to všechno mělo znamenat?" zeptala jsem se.

Upír se na mě překvapeně otočil. "Co máš na mysli?"

"Ještě se ptej…"

"Omlouvám se za to, počítal jsem s tím, že tu ránu vykryješ…" Nejistě přešlápl.

Zašklebila jsem se. "Cože?"

Nasadil vážný výraz. "Ten šerm. Myslel jsem, že můj meč odrazíš, ale…" Bernard byl dobrý herec, daleko lepší než kdokoli jiný. V nějakou chvíli se ale přeci jen prozradil… Ale teď ne. Pohled měl pevný a jistý.

"Cože?" nadzvedla jsem obočí.

Zasmušil se. "Ty si to nepamatuješ? Možná bych s tebou měl zajet do nemocnice…"

Neměla jsem ani nejmenší tušení o tom, co teď mele. "Bernarde, přestaň. Svého bratra ani Lynu mi už z hlavy nedostaneš."

Vykulil oči. "Odkud ty dva znáš?"

Teď už jsem vážně znejistěla. "Bernarde, vždyť tady byli…"

"Nikdo tady nebyl, Anet…" opáčil upír s obavou v hlase.

Náhle mi něco došlo. "Podívej!" napřáhla jsem k němu ruku, z níž předtím Norbert sál. Bernard ke mně nejistě přešel a rychle ji sjel pohledem. V očích měl vepsanou starost.

"Nic na ní není…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 30. března 2014 v 13:56 | Reagovat

Ne, tohle mě fakt dostalo... A dostává mě to pořád...ten nápad, samozřejmě (proklatá telepatie!) :-D
No nic, působí fakt zvláštně... Lynu jsem čekala dřív nebo později a sklep ve své podstatě taky :-D Ani Berního tajemství nepřekvapují :-D

2 redfox redfox | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 19:05 | Reagovat

Hm, já si počkám na pokračování. Pěkně jste se do toho s corrine zažraly... :-D

3 nhoriel nhoriel | Web | 6. dubna 2014 v 20:02 | Reagovat

[1]: Taky mě to děsí :-D
Je zvláštní, ostatně upír obecně je poslední dobou zvláštní... Čím to asi bude? :-D

[2]: Dík :-) Stala se z toho závislost a to se mi přestává líbit :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama