Întuneric

2. března 2014 v 12:00 | Nhoriel |  Pohár vína
Tak po dlouhé době se opět hlásím ;)
Omlouvám se, ale v minulých dnech se mi zkrátka psaní vyhnulo obloukem, nějak nebyla nálada...
Nicméně, snad už je tomu konec :)



Bylo to jako sen… Když jsem otevřela oči a usvědčila se v tom, že ležím v honosné posteli s nebesy, připadala jsem si jako princezna. Obrovský bohatě zařízený pokoj, sladěný do krvavých tónů mi sloužil jako pokoj pro hosta. Zdi zdobily malby, zaznamenávající výjevy z upíří historie v Čechách (raději neuvažovat nad tím, co upírům posloužilo jako barvy nebo plátno). Obrovskými okny oválného půdorysu, orientovanými k jihu, sem dopadaly jemné paprsky slunečního svitu.

Byl tomu už bezmála třetí den, co jsem byla s Bernardem na jeho zámku. Întuneric, tak se jmenoval. Nazval ho tak prý sám Drákula, když tu byl na návštěvě při jeho přestavbě v dobách působení magické bariéry. Jméno pocházelo z jeho mateřského jazyka a bylo rumunským dvojčetem pro naši tmu. Tma… Nemohla jsem se pochopit, proč zrovna tma. Celý komplex byl vystavěn ze světlého kamene a byl bohatě zdoben bílým a růžovým mramorem, takže těžko říct, kde tady hrabě spatřil tmu. Stěží si domyslet, odkud až všechen ten stavební materiál pocházel.

Od chvíle, co byla uskutečněna "krevní přísaha", vše bylo zcela jiné… Nešlo o nějak viditelné změny. Po tom, co jsme nasedli do auta a znovu se rozjeli, se všechno zdálo stejné. Tmavý noční les, plný stromových kmenů, autem osvícená silnice… Ani když jsme projeli tou domnělou bariérou, se nic nezměnilo. Jen pocit… Němé volání toho místa, co mě div nepřinutilo, abych Bernarda prosila, aby přidal.

Přes to, v jakou dobu jsme dorazili a jak utahaná jsem z toho všeho byla, mi zámek, co se před námi vynořil, doslova vyrazil dech (pravda, hlavním důvodem asi byla ta liška, co před námi vyletěla z lesa jako rudý šíp a kvůli které upír zabrzdil tak, že jsme div neproletěli čelním sklem, ale to je jen takový nedůležitý detail).

Převelice ráda, bych vám tu nádheru (potažmo hrad, nikoli lišku), co se mi naskytla k vidění, popsala, ale neexistují slova, která by něco takového mohla vyjádřit. Întuneric se nepodobal žádnému ze zámků, které jsem předtím navštívila. Byl jako diamant mezi kamínky štěrku. Ta spousta věží a samotná velikost… Už jen obrovská vstupní brána mezi dvěma vysokými oválnými věžemi napovídala, o celkovém přepychu. Zdál se jako vytesaný ze skály. Ze sněhobílého kamene… Bílý kámen zkrocený umem nejtalentovanějších kamenotepců.

"Pitomý tvor! Jsi celá?"

Nepřítomně jsem na to kývla a upírala zrak na zámek. "Je tak překrásný…"

"Snažil jsem se ho trochu zlidštit a uklidit. Všude by měly namísto lidských ostatků teď dočasně viset zvířecí trofeje a obrazy, co jsem si… vypůjčil z jiných zámků a hradů. I interiér snad bude odpovídat tvým standardům. Kosti, šlachy a veškeré pozůstalé orgány nebo nadbytečné lidské končetiny jsou v dole ve sklepě, takže bych ti doporučoval vyhnout se tomu místu dlouhým obloukem. Zbytek prostor ti je ale samozřejmě plně k dispozici…"

Chvíli mi trvalo, než má mysl byla schopna přemýšlet nad něčím jiným než jen zámkem samotným. "Vypůjčil sis zvířecí trofeje a obrazy?!"

"Jakmile odjedeš, samozřejmě je ihned vrátím zpět na původní místa. Teď tam zatím visí mé skromné kopie… Moc se nevyvedly, ale myslím, že vaši takzvaní znalci stejně nezaznamenají změnu…"

"Bernarde, ty jsi to všechno zfalšoval?!" Nenacházela jsem slova. Jak by člověk měl reagovat na to, když mu jeho upíří známý řekne, že ze zámků ukradl něco takového?

"Buď ráda za to, že o mně víš jen to málo, co víš."

Zavrtěla jsem hlavou. "Proč mi tyhle detaily vždycky musíš říkat?"

"Co bych to byl za přítele, kdybych před tebou měl taková tajemství!"

"To ty vždycky…"

"Smím tě pozvat na noční prohlídku?" zeptal se šarmantně a použil na mě jeden z těch svých manipulativních pohledů. Purpurové oči jako by mu ve tmě zářily.

"Neříkal jsi náhodou, že máš hlad?"

"Samozřejmě, že si nejprve dáme něco k snědku. Nemusíš se bát, nebudu tě nutit jíst delikatesy, které požívám já sám. Ačkoli bez ochutnávky mých proslulých krvavých steaků tě odtud nepustím!"

"Krvavé steaky?" ohrnula jsem nad jeho slovy nos.

Zbledl - tedy pokud se něco takového o upírovi dá říct. "Nejsi snad vegetariánka, že ne?"

"Asi začnu být…"

"To bys mi přece neudělala!" Pomalým tempem se rozjel k zámku.

"Nenuť mě jíst pochybnou stravu ještě pochybnějšího vzezření a pak si myslím budeme moct plácnout."

"Postačí ti dnes houska?"

"Jsem ráda, že si rozumíme." Jeho další slova už šla kolem mě. Plně mě zaujal zámek, který se každým okamžikem přibližoval. Místo, kde strávím své prázdniny… Zámek upírů…

***

První den byl vskutku neobvyklý. Šedá oblaka se na nás mračila jako bychom jim něco udělali a všudypřítomné ticho panující na každém kroku sem zkrátka nepatřilo. Kdo kdy slyšel o tichém zámku? Snídaně byla (překvapivě!) poživatelná. Po dlouhé noci, během které mi Bernard ukázal celý zámek zevnitř, i s notnou dávkou místní historie jsem ji vskutku uvítala. Upír se skutečně vytáhl. Naservíroval mi hotový švédský stůl, až jsem vážně netušila, co si dát.

Jako by mi četl myšlenky, promluvil: "Ne, nemám tu žádné sluhy, ani mi sem dennodenně nejezdí zásobovači. Zato ale vlastním chladný sklep, ve kterém vše zůstane pěkně v zachovalém stavu. Proto je to tak čerstvé."

Zrovna jsem polykala sousto, když mi došlo, o čem se právě zmínil. Zaskočeně jsem se zakuckala. Sklep. Sklep…! Pobaveně mě pozoroval a napil se přitom svého "rajčatového džusu". "Ty… ty skladuješ jídlo s těmi mrtvolami v jedné místnosti?!" dostala jsem ze sebe konečně mezi nádechy. A to mě poučoval o hygieně, kanec jeden! Z toho poznatku se mi obracel žaludek naruby.

"Samozřejmě." Ani se to nepokusil popřít!

S odporem jsem od sebe odsunula zbylé jídlo a měla nutkání dostat to, co jsem do sebe stihla nacpat, zase ven. Taková ohavnost! Jak jen mohl?! Děkovala jsem prozřetelnosti za to, že jsem si do tašky hodila i několik balíčků sušenek. Třeba se mi tu podaří nezemřít hlady!

"Nedělej takové scény. Vždyť je to dobré, ne?"

"Ne!"

"Dokud jsi nevěděla, odkud to jídlo pochází, vypadalo to, že ti celkem chutná."

"Jasně! Dokud jsi mi ty laskavě neřekl, že ho skladuješ s nebožtíky ve svém sklepě!"

"Není na nich nic špatného. Skvěle chladí a…"

"Nepotřebuju to vědět!"

Zbytek dne pak probíhal v podivném duchu. Když si Bernard všiml, jak naštvaně, ale s obdivem zkoumám zbraně visící na stěnách (ano, chtěla jsem mu za trest zkusit useknout nějakou nespecifickou část těla), usoudil, že by nebylo od věci naučit mě pár šermířských výpadů. Což o to, ten nápad jsem uvítala s vřelostí. O něčem takovém jsem snila už léta. Dokonce to zahnalo i můj chtíč po "pomstě". Nadšení se ale brzy proměnilo v nevrlé vrčení.

"Proč mi zatraceně dáváš takovou větev?!"

"Myslím to s tebou dobře. Žádný z těch mečů na zdi, bys neunesla. Nemysli si, jsou to ty samé, se kterými bojují ve filmech. Tyto zbraně mají svou vlastní historii a příběhy. Ne jako ty filmové - umělé a odlehčené," vyhláskoval pečlivě poslední slovo. "Navíc… všechny jsou pečlivě nabroušené a vzhledem k tvým znalostem boje… Nerad bych, abys sama sobě omylem ublížila."

Se zafrkáním jsem si tedy ten "napichovák" vzala a už po několika úderech funěla jen nad tíhou obyčejného dřeva, co mimo jiné nepopsatelně probíjelo všechny rány do paží. Po pár okamžicích jsem byla naklepaná jako řízky (co měly být mimo jiné k večeři). Nádvořím se rozléhaly duté údery dvou cvičných mečů a upírovy trpělivé poznámky k jednotlivým "úderům". Bernard mi s elegantním přístupem udílel nakládačku a já konečně chápala, proč odmítal vzít ty ocelové, těžké a ostré meče…

Když jsme se pak večer vrátili do vnitřních prostor zámku, bez přemýšlení jsem se vrhla po jídle a vůbec nedbala na to, odkud pochází.

***

Druhý den proběhl za směsice podivných zvuků - a sice bolestivého fňukání při každém pohybu a namáhavého funění na každém kroku. Upíra velice bystře napadlo, že vyrazíme na túru do okolí, což by samo o sobě nebylo tak špatné, kdybychom si den předtím nehráli na rytíře. Proklínala jsem se za to, že jsem na meče na stěnách hodila jediný křivý pohled a tím uvedla upíra na nápad toho "šermování".

"Notak, nevrátíme se už?" zkusila jsem to už asi po sté.

"Jak je libo. Čelem vzad, pochodem vpřed," prohodil přes rameno a jistým krokem dál zdárně zdolával kopec. Vejtaha jeden! Nevadil mu mráz zalézající pod prsty, nevadil mu zrádný led, který se ukrýval pod letmým nánosem sněhu a nevadil mu dokonce ani ten zatracený krpál, co se před námi táhnul někam do dálav! Pitomá upíří strnulost! Aby toho nebylo málo, přes rameno si ještě přehodil samostříl!

"Kudy? Vždyť jsme šli dost… spletitě…"

"Řeknu ti to takto. Buď se otočíš, sejdeš ten kopec a pak se pokusíš najít Întuneric dokud se do tebe nepustí vlci, anebo půjdeš se mnou, stále vpřed a budeš doufat, že už budeme brzy nahoře, vyber si."

"Jsi vážně šlechetný!"

"To máš pravdu. Pochybuji, že by ostatní upíři byli ochotni tohle celou tu dobu poslouchat. Raději by tě využili jako příhodnou svačinku a pak, posilněni krví, by pokračovali zase dál."

"Alespoň by to ukončili rychle."

Bernard se jen zašklebil, ale na tempu mu to neubralo. Šel už notný kus kopce přede mnou. "Takže chceš, abych tě zabil?" otočil se na mě pobaveně.

"Třeba!" Sníh nesníh ducla jsem sebou na zem a odmítla pokračovat dál. "Nebo bys mohl být hodný upírek, stejně jako byl ve Stmívání Edward na Bellu, a mohl bys mě odnést na zádech až nahoru…" Pokusila jsem se o kouzelný úsměv, který by mi mohl zajistit cestu bez námahy až nahoru.

"A tahat se přitom s tebou do takového kopce? Jen by mě z toho bolela záda! Za to mi takovéto romantické výmysly vážně nestojí, promiň."

"Jako že jsem tlustá?"

Zazubil se. "Proč myslíš, že jsem tě vytáhl na tuto výpravu? Kvůli tomu, aby ses pokochala okolní přírodní scenérií?"

"Zetlelej mozku! Jak se opovažuješ?!"

"Česky. Mám ti to snad sdělit i jiným jazykem, abych tě dostatečně ujistil?"

Vymrštila jsem se na nohy a s vražedným výrazem v očích se rozeběhla k němu do svahu. Kdyby mi taková slova řekl normální člověk, budiž, řekla bych si, že přišel čas na hubnutí. Ale aby o mně něco takového pronášel pitomec jako Bernard…

"Vida, jak se můžeš hýbat," pousmál se s nadzvednutým obočím, když jsem se dostala vedle něj. "Stačí malá motivace a vše jde mnohem snáz, nemyslíš?" Líně se vyhnul mému unavenému pravému háku, co mu měl rozbít jeho nos a jako rádoby nabídku smíru mi po "ráně" pomohl udržet balanc.

"Já tě jednou zabiju, Bernarde!"

"Samozřejmě."

Celá ta výprava končila na místě, odkud - ačkoli mi bylo proti srsti něco takového přiznat - se nám naskytl snad ten nejkrásnější pohled na zámek a jeho okolí. Întuneric se tyčil vysoko nad ojíněné smrky, majestátně jako rodič, a přesto s neskrývanou nádherou a grácií. S tou spoustou věží a neobvyklou architekturou zkrátka široko daleko vynikal.

"Stálo to za to sem jít?" otázal se upír.

"Ne," ucedila jsem unaveně, ale oba jsme věděli, že lžu. Při cestě zpátky jsem pak nedokázala udržet jednu otázku: "Bernarde, proč sis s sebou bral tu kuši?"

"Ta liška, co nám předminulou noc zkřížila cestu, mi nedala spát. Doufal jsem, že ji cestou potkáme a bude tu možnost se té malé záškodnice zbavit, ale to tvé funění ji a celou okolní faunu odehnalo na míle daleko, takže jsem se setkal s neúspěchem. Nicméně, do konce tvého pobytu zde slibuji, že se jí zbavím."

***

"Berní!"

Z cizího hlasu, do pokoje dolehl zdola, mi přeběhl mráz po zádech. Nepatřil Bernardovi a nepatřil dokonce ani nikomu, koho bych znala. Přirozeně. Nasucho jsem polkla a snažila se svým smyslům namluvit, že jde o člověka. Nejistě jsem se vyhrabala z peřin a doběhla k oknu, kde se mi dostalo neupokojivého ujištění. Dole někdo stál a objímal se s upírem na uvítanou. Zdálo se, že se už dlouho znají.

V hlavě mi vytanula miloučká slova, připomínající, že bariéra sem lidi nepustí, pokud tedy nemají nějakou výsadu, tak jako já. Pochybovala jsem, že by zrovna teď k Bernardovi přijel nějaký další upírův známý LIDSKÝ kamarád jen tak na návštěvu. Muselo jít o upíra, určitě!

Tiše jsem zaklela a rychle se od okna odtáhla, aby mě cizinec nespatřil. Slunce venku poprvé po dlouhé době pořádně pražilo, ale to upírovi a jeho návštěvě to nevadilo. Magická ochrana je bránila jak před lidmi, tak před slunečními paprsky.

V duchu jsem si nadávala, jak jsem se soukala do oblečení a snažila se přitom nesykat bolestí. Jak jsem si mohla myslet, že se celý ten výlet obejde bez problémů? Už jen ten arzenál mrtvol, co byl dole ve sklepě, mě měl odradit od pobytu tady! Jet dobrovolně s upírem na "jeho" zámek! A aby toho nebylo málo tak bez kolíku, kříže nebo svěcené vody! Proč jsem se za ty poslední měsíce nepoučila?!

Vyběhla jsem na chodbu a zrak mi padl na jeden z mečů na stěně. Po chvilce nejistoty jsem po něm hmátla. Všechno bude v tuhle chvíli lepší než být neozbrojená! Celé tělo se mi třáslo. Tak a co teď? Mám se hrdinně vyřítit ze zámku s mečem ruce a střetnout se s tím cizincem? Mám zalézt zpět do pokoje a doufat, že návštěva nepůjde dovnitř, a když půjde, že mine můj pokoj bez povšimnutí? Náhlý nával nejistoty mi nepřinesl nic dobrého.

Zaběhla jsem zpátky do pokoje, jen abych viděla, jak návštěva vchází do zámku a Bernard se kolem sebe bez ustání rozhlíží. Něco v hlavě se mě stále snažilo přesvědčit, že může jít o člověka, že se není čeho bát, ale druhá část mého já, ta která brala vše s nadsázkou, bila na poplach, že v dohledu je upír. Hladový upír. Usoudila jsem, že nebude mít cenu schovávat se, po celém zámku jsem musela zanechat svůj pach. Lidský, živý pach, který byl pro šelmy, jakými upíři ve skutečnosti byly, příslibem čerstvé krve.

Hlava mi šrotovala na plné obrátky. Co mám dělat?

Odpověď se vynořila překvapivě náhle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 2. března 2014 v 13:30 | Reagovat

Tak jasně, příště to šmikni třeba v polovině rozhovoru, že jo! :-D
Jinak v klidu, mohlo to být klidně delší :-D
BTW: o prázkách byl na jihu ještě sníh jo? :-D

2 redfox redfox | E-mail | Web | 2. března 2014 v 16:39 | Reagovat

Pěkné. Body do plusu za učení s dřevěným mečem a popisem, že i to bylo sakra namáhavé. Tohle si pěkně vychytala. A ta komplikace na konci? Docela fajn useknuté v tom nejlepším. Je ti ale jasné, že když to nedokončíš, tví čtenáři tě ukamenují čítankami pro třetí třídu střední školy? Doufám, že ano :-P

3 redfox redfox | E-mail | Web | 2. března 2014 v 16:44 | Reagovat

[1]: Dobrý postřeh, ale třeba to bude chtít vysvětlit specifickým klimatem které způsobila magická bariéra.
Kloubouk dolů, že si všímáš takových detailů!

4 corinne corinne | Web | 2. března 2014 v 17:12 | Reagovat

[3]: Tak jako u nás, pod Krkonošema, teďka chodíme skoro v tričku :-D
Ale musíme taky přemýšlet nad tím, že bariéra nemůže obsáhnout okolí dvaceti kilometrů :-D

5 nhoriel nhoriel | Web | 8. března 2014 v 22:14 | Reagovat

[1]: Také jsem nad tím už přemýšlela :-D

[2]: Děkujů, to víš, inspirace z Tvých článků o rytířích ;-) Joj, tak to abych se bála :-D

[3]:

[4]: Vlastně mělo jít o běžné klima na Moravě, kde se kdesi má děj odehrávat. Doba dění by měly být prázky, které jsem měla hned po pololetkách (což je první týden v únoru) a tou dobou podle slov mých příbuzných měl na Moravě být nějaký ten poprašeček :-)
I když musím uznat, že to osvětlení s bariérou je asi přijatelnější :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama