Na cestě

13. února 2014 v 19:45 | Nhoriel |  Pohár vína
Tak a je tu další díl Poháru vína. Nu, myslím, že zrovna teď půjde o slabší (a kratší!) díl, ale názor je na vás. Já to mohu obhájit pouze šokem způsobeným návratem do školy...:D

Snad se bude líbit :)



Hnali jsme se po dálnici podobni rudé střele a já se neodvažovala zrakem zavítat k tachometru, protože už jen z toho, jak kolem nás krajina ubíhala, mi bylo jasné, že překračujeme povolenou rychlost. Zmohla jsem se jen na zděšené kulení očí, když upír každého bez rozdílu předjížděl a ještě je vytruboval. Jaké to tedy bylo překvapení, když o něco zpomalil…

Zatnula jsem ruce v pěsti a pokusila se o úsměv. "Vážně musíme jet takhle?"

"Rád bych byl doma do soumraku a tito hlemýždi mě tu bez rozdílu brzdí," prohlásil upír nezávazně s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. "Nicméně ty závody s policií, co se k nám blíží, mi zdá se spraví náladu…"

Překvapeně jsem se otočila a opravdu, hnala se za námi policejní jednotka. "Děláš si ze mě prdel?!"

"Nebuď hrubá," pokáral mě. "Chápu, nikdy předtím se ti něco takového asi nepoštěstilo, ale uvidíš, je to vážně zábava se s nimi předhánět." Už jsme je měli skoro za zády, když na to Bernard zase šlápnul. Rudá Audi bez ostychu poslechla a s ladností afrických velkých koček odskočila od auta za sebou. Svět se opět změnil jen v pouhopouhou šmouhu.

"Ty seš magor! Magor a ke všemu sebevrah!" zvolala jsem jen.

"Říkal jsem přeci, abys nebyla hrubá," mlaskl nesouhlasně jazykem. "Krom toho, nemohu být sebevrah, když už jsem teoreticky mrtvý. To nedává smysl. Možná kdybys odebrala tu předponu sebe- a nechala jen čtveřici zbývajících písmen… ano, to už by mělo jasnější význam."

"Takže teď mě chceš zabít?" zvolala jsem kriticky s jasnou ironií v hlase.

"Samozřejmě, odvážím tě mimo civilizaci, někam hluboko do lesů a tam tě zbiji, znásilním a nakonec vysaji," opáčil tak vážně, až mi z toho ztuhnul úsměv na tváři. Když se na mě pak koutkem oka podíval, hlasitě se zasmál. "To byl sarkasmus."
"Pitomče!" Kdybych měla něco po ruce a on zrovna neřídil, okamžitě bych ho praštila.

Jen se dál šklebil, až jsem se nakonec rozesmála taky. "Ty jsi mi věřila!" nadzvedl obočí. "Čekal jsem všechno ale tohle tedy ne!"

"Přestaň nebo ti jednu vrazim!"

"Jak je libo, má výbušná paní," pronesl tentokrát s grácií rozeného aristokrata, "ale poté už skutečně nebudu ručit za tvé bezpečí. Sklátím se ti tu na volant. A na základě toho, co jsem slyšel o tvém řidičském talentu…" raději nechal větu nevyřčenou a jen s úšklebkem zakroutil hlavou.

"Že jsem si já blbec nevzala jasanovej kolík…" zahudrovala jsem.

"Ještě by ses na něj omylem nabodla sama."

"Asi jsem měla radši zůstat doma…"

Odmlčel se. "Musím s tebou souhlasit."

"Komáre," vyplázla jsem na něj jazyk.

***

"Už tam budéém?" protáhla jsem po další hodině cesty.

"Ještě kousek," odtušil Bernard tiše. Po honičce s policisty, kdy jsem jen tiše skřípala zuby, sjel upír z dálnice. Právě jsme se nacházeli na silnici uprostřed lesů a jeli už o poznatek pomalejším tempem.

"Řekneš mi teda konečně, kde to jsme?"

"Na Moravě…"

"Počkej, my vážně jeli na Moravu?" Hlavou se mi honila jména moravských zámků. "Takže tvůj zámek je Mikulov? Valtice? Nebo Lednice?" Odhadovala jsem nadšeně a představovala si, jaké to na jednom z nich asi bude. Nikdy jsem nebyla na zámku v zimě…

"Není to žádný ze zámků, které znáš…" začal vyhýbavě.

"Takže je to spíš zámeček?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, je to zámek, jen… skrytý…"

"Skrytý zámek? Jako že je v lesích?"

Bernard si povzdechl. "Ne on… je krytý magicky…"

"Magicky?" vyprskla jsem. "Myslíš pomocí kouzel?" Od jistého věku jsem kouzelníky a magii odsuzovala jako šarlatánství a vymyšlenou pitomost.

Upír vážně kývl a nesouhlasně na mě pohlédl. "Upíři jej zde postavili již před mnoha staletími. Nebyl zrovna tou nejúžasnější stavbou, kterou jsme kdy vybudovali, ale i přes to se vyrovnal nejkrásnějším lidským zámkům. Byl hrdý, pečlivě propracovaný, z bílého kamene… Dokonale nás vystihoval.

Během středověku nás ale vaši lovci začali honit. Nešlo o nic, s čím bychom si zprvu nedokázali poradit, ale časem jich přibylo. Zlepšili se, měli ničivější zbraně, přesnější mušku a nám nezbyla jiná možnost. Museli jsme pryč. Ukrýt se před nimi a přečkat tu zlou dobu někde ve skrytu. Nepovšimnuti. Nesměli jsme vzbudit více pozornosti, jinak by byla zkáza našeho lidu nevyhnutelná…"

Napjatě jsem poslouchala. Věděla jsem, že je Bernard starý, ale že až takhle? Vše co tady vyprávěl, znělo spíš jako pohádka pro děti než nějaký důvěryhodný příběh ze skutečnosti. Podle podivného lesku v očích jsem ale věděla, že si nevymýšlí.

"Ten zámek byla naše jediná stavba na vašem území, a proto jsme ji tu nechtěli zanechat jen tak. Vám lidem napospas. Skrývala takové poklady, o nichž se vám ani nesnilo. Dlouho jsme přemýšleli, jak zámek ukrýt. Odpověď na tu otázku však jako by ani neexistovala. Tu ale jednoho dne vyšlo její řešení na povrch, podobno slunci vstávajícímu nad obzor.

Nebyli jsme jediní, koho lidé lovili. I čarodějky se stali terčem vašeho hněvu. A tak po krátké dohodě jsme se shodli na uspokojivém řešení. Náš zámek poskytne čarodějkám dočasné útočiště před lovci a oni ho na oplátku opředou takovými kouzly, aby žádný z lidí nemohl vejít do jeho zdí. Celý zámek pro ně bude pouhým strašidelným lesem, kam se budou obávat byť jen vkročit.

Když jsem se poté po dlouhé době do Čech vrátil a nalezl ho prázdný a zachovalý, začal jsem se o něj starat a udělal z něj svůj domov."

Překvapeně jsem na něj hleděla. Takový historický rychlokurz jsem vážně nečekala. Na mysli mi zákonitě vytanula spousta otázek. Jak mě chce dostat na hrad, který je lidem nepřístupný? Jaký byl v Čechách středověk? Jakto, že ten zámek doteď nikdo nevypátral? Proč se čarodějky nezakouzlily někam jinam? Skutečně existují kouzla? Zmohla jsem se, ale jen na jedinou otázku: "Čarodějnice nejsou pohádka?"

***

Bernard zastavil auto, ale nevypnul motor. Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Co se děje?"

"Už jsme skoro tam. Vlastně právě se nacházíme před tou magickou bariérou, o níž jsem mluvil…"

"Ale…?"

"Ale musíme nejdřív zařídit, aby tě bariéra pustila skrz."

Znělo to jednoduše. Celkem. "Takže… Co se musí udělat? Musím pronést nějakou starodávnou formuli? Zatancovat rituální taneček, díky kterému duchové toho místa poznají, že je nijak neohrozím?"

Konsternovaně na mě hleděl. "Moc se díváš na fantasmagorické seriály…" zavrtěl nakonec hlavou. "Vlastně je to úplně jednoduché. Ten zámek patří upírům stejně, jako lidem patří jejich obydlí. Abychom my mohli k vám, musíte nás pozvat, z čehož vyplývá…"

"…že mě musíš pozvat…"

"A k tomu samozřejmě ještě jedna maličkost…" odkašlal si. "Budu potřebovat pár kapek tvojí krve…"

Rozhodila jsem rukama. "Ale samozřejmě! Maličkost, kterou jsi zapomněl zmínit, co? Co si představuješ pod pojmem pár kapek? To samé, co jsi ze mě vysál na té slavnosti?!"

"Je to jen bezpečnostní opatření," opáčil klidně, "kdybys sem chtěla třeba přivést někoho jiného… Jak jsem říkal, v tom zámku jsou dlouho ukrývané poklady upířího národa. Nemůžu dovolit, abychom o ně z pouhého rozmaru přišli…"

"Nevěříš mi?"

"Kdyby to bylo jen na mně, ale tady jde o všechny upíry. A ano, ty ti nevěří. Sice si myslí, že jsi mrtvá, ale tento detail se mi teď nechce nijak závratně rozebírat, takže radši zatím zůstaneme u těch pár kapiček tvojí krve."

Bezeslovně jsem k němu natáhla ruku a zavřela oči. "Za koho mě máš?" zvolal pohoršeně. "Otlapkávala ses se svým psem, a kdo ví s čím ještě a já bych se do toho vydatného zdroje bakterií měl teď zakousnout? Ani omylem." Podal mi bohatě zdobenou dýku.

"To se mám jako dobrovolně podříznout sama?!"

Protočil oči a vytasil dýku sám. "Pojď ven, nehodlám mít auto načichlé zrovna tvojí krví." Nejistě jsem si odepnula pásy a vylezla z auta. Měla jsem tu narážku s krví brát jako poctu nebo urážku? Došla jsem za ním před auto. "Ruku," natáhl před sebe netrpělivě svou dlaň. Užuž jsem se chystala mu ji dát, když zase nespokojeně zasyčel. "Tu druhou. Na kouzelné obřady se vždycky používá levá ruka, od srdce."

"Magie má co dělat se skauty?" Natáhla jsem k němu levačku a on ji lehce popadl a obrátil dlaní vzhůru. Jako by má slova ani neslyšel. Než jsem se nadála, říznul mě do dlaně. S nespokojeným zavrčením jsem chtěla ruku odtrhnout, ale držel pevně.

"Přísaháš na svou krev, že sem nepřivedeš žádné své přátele ani nepřátele, že z hradu nic neodcizíš, nic tam nepokřivíš ani neublížíš jeho obyvatelům?"

Vyjukaně jsem se podívala do jeho fialových hladových očí a netušila, co si o tom myslet. Obyvatelům? Nezbylo doufat, že to je jen fráze, která má obsáhnout pojem "všem upírům". "Přísahám…?" odtušila jsem nejistě. Kývl a naklonil mi dlaň tak, aby krev mohla skanout na zem.

"Výborně, povoluji ti vstoupit na pozemky mého domova." Po této formální frázi, či co to vlastně mělo být, se rychle skrčil a ještě v letu zachytil dvě tři kapičky krve na čepel dýky a tu pak hladově olízl. "Promiň, mám hrozný hlad…" Odvětil, když si všiml mého zděšeného výrazu. "Ale neboj, v autě tě nevysaji." Podal mi pruh černé látky a já si s ní zaplácla ranku.

"To mě vážně uklidnilo…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 13. února 2014 v 23:25 | Reagovat

Teda já se ti divím :-D Věřit mu po tom všem...
Ještě, že méďa má rozum a bydlí doma :-D
Tohle dopadne blbě...mám zase jeden ze svých pocitů... :-D

2 redfox redfox | E-mail | Web | 26. února 2014 v 20:44 | Reagovat

Pěkně se nám to rozjíždí, jen co je pravda :-D Čarodějky, upíři a k tomu jedna slečna. Buďme rádi, že to nepíšu já, protože kdoví, jakým směrem by se to nakonec zvrhlo :-P Hmmm, ale asi bych tam přidal lišku. Příběh kde není zmíněná alespoň jedna liška nikdy nebude úplný 8-)

3 nhoriel nhoriel | Web | 2. března 2014 v 10:39 | Reagovat

[1]: Upřímně? Já sama sobě taky :-D
Medvěd a rozum? Ahá, tak to mi něco uniklo :-D
Nemyslím si, u mě má všechno happy endy :-D

[2]: Nevím jestli pěkně, ale už to začíná dostávat jisté obrysy :-D To radši nechceme vědět, přeci jen, stále jsme tady kolem všichni mladí a okolním světem (a jeho hrůzami) nedotčení, takže tvůj pohled ostříleného lišáka... no... no :-D Ok, že jsi to ty, majznu ti jí tam, ale pak si nestěžuj ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama