Rozloučení

31. ledna 2014 v 23:59 | Nhoriel |  Pohár vína
Příště to bude lepší. Snad...:)




Došlo přesně na to, čeho jsem se nejvíc obávala. Po několikadenním snažení se mi nepodařilo nijak vyzrát na pud sebezáchovy ani narazit na nějakou super ďuznu, kam bych mohla zahučet a mimo jiné si při tom velkém pádu zlomit ruku nebo nohu. Tudíž přišel ten odporný víkend a já se musela připravit na cestu na hory.

Ponuře jsem si házela věci do tašky a proklínala všechny za to, že tam musím. Co bych dala za to, kdybych mohla zůstat někde mimo ty výšiny… S averzí k výškám, sněhu, bílé a lyžím pro mě něco jako lyžák představoval blížící se smrt.

Úspěšně jsem tašku zavřela, do druhé nacpala přeskáče a pak se zoufale svalila na postel. Smutně jsem hleděla do stropu. Proč musím někam, kam nechci? Co v tom je za logiku? Nějaký vrtal by mohl navrhnout, že mě něco takového skvěle připraví na život v budoucnu, ale co je mi teď po tom? To budu řešit až za pár let a ne teď!

Zrakem jsem zaletěla k oknu, jestli tam třeba nespatřím pár fialových očí. Ve tmě brzkého zimního večera se ale nic takového nezjevilo.

"Zatraceně Bernarde, kams zmizel?"

Tíživé ticho mi drásalo nervy. Co teď mám dělat? Hlásek v hlavě mi radil, abych se na další den pořádně vyspala, ale do toho se mi skutečně nechtělo. Věděla jsem, že dneska stejně usnout nedokážu. Podívala jsem se na papír s výčtem věcí, co máme na hory mít s sebou, co ležel na stole a v hlavě mi blikl nápad.

Možná bych se s upírem měla rozloučit… Vzala jsem si čistý papír, propisku a zasedla za stůl. Aniž jsem nad tím přemýšlela, rozepsala jsem se:


Bernarde,


netuším, co ti přelítlo přes nos. Od svého návratu ses už ani neukázal a já skutečně nevím, co si o tom mám zatraceně myslet. Máš nějaký problémy? Žere tě něco? Bylo by fajn, kdybys o sobě dal vědět. Tahle nevědomost mě vážně deptá…

Každopádně, nepíšu tenhle dopis kvůli tomu, abych tě peskovala. Vlastně ti spíš jdu udělit jakési rozžehnání (nebo zaúkolování?), protože mám takový pocit, že už se asi neuvidíme. Čeká přede mnou jedna velká výzva a obávám se, že tuhle nebudu moct zdolat, takže bych se s tebou ráda rozloučila. A to v dobrém.

Nebudu ti tady kecat nějaké sladké bláboly, jako tomu bývá ve všemožných filmech. Řeči o tom, jak moc jsi pro mě znamenal a jak moc jsem tě měla ráda, si s dovolením vážně ušetřím. Na takové kydy fakt nejsem stavěná, takže promiň.

Vezmu to zkrátka - bylo mi ctí poznat šílence, jako jsi ty. Kdo by kdy tušil, že jednoho dne zjistím, že upíři skutečně existují a budu se s jedním dokonce kamarádit? Kdyby mi někdo řekl, že se tohle stane, poslala bych ho do blázince a víc bych se tím nezaobírala. Ale teď po tom všem?

Musím uznat, že mi budou chybět ty tvoje ztřeštěný nápady. Věčně zadumaný výraz, ten rozmanitý slovník, se kterým jsi s grácií vždy každého poslal k šípku… Tak nějak doufám, že jako "polomrtvého" ještě potkám mezi mrtvolama, ale nesázím na to (proto ten dopis).

Snad tě na světě čeká další stovka pěkných let!

Měj se tu pěkně a kéž máš navždy dostatek krve!

To k formálnímu rozloučení. Teď ty "úkoly":

Takže to vezmu rychle. Jestli tam fakt chcípnu, zajisti mi prosím tě ČERNOU rakev a nějaký pěkný pohřební šatičky (ano, uznávám, že bude ponižující být ve smrti v šatech, ale pochybuju, že by mě zvládly navlíct do něčeho jiného, protože mám pocit, že se vrátím rozbitá na kusy) - jsem si jistá, že za ta léta sis sehnal již pěkný sortiment takových maličkostí a tak budeš schopen postrádat ještě jedny.

Dohlídni na to, ať mě před pohřbem nezamění za nějakého staříka a doručí svou zásilku na správný hřbitov. Nerada bych skončila někde vedle nějakého Gregora, o němž jsem doposud jaktěživ neslyšela…

Kdyby ses někdy nudil, tak (pokud mě skutečně pohřbí) mě vyhrab a strč do nějaké loďky, co mě odveze do bermudského trojúhelníku a… no ztroskotá tam někde v té mlze, co vede… někam. Chci zjistit, co tam je! I když budu mrtvá… Musim to vědět!

Víc věcí mě nenapadá, tudíž teď to asi oficiálně zakončím…

Kéž nad tebou štěstí noci bdí a hrůzy jitřenky zůstanou daleko za tebou!

A.


Odložila jsem propisku a zahleděla se na "dopis". Byl delší, než jsem čekala. Ale co naplat… Pohledem jsem sjela celý pokoj. Kam ho ukrýt, tak, aby ho nenašli rodiče, ale Bernard ano? Zrak mi padl na převislou kytku, co mi visela ze skříně, ale nechat dopis tam, nenašel by ho ani upír. Ale kam jinam s ním?

Stůl? Moc viditelné. Stojan s tužkami? Moc… podivné. Postel? Ještě divnější. Knihovnička? Téměř nenalezitelné…

Když jsem později ležela v posteli a přemítala o tom, co pro mě asi zítřek chystá, nemohla jsem z tváře dostat jakýsi radostný úšklebek. Připevnila jsem dopis na venkovní rám okna, kde s izolepou přes svůj složený obsah skoro splynul s dřevem, ale přesto byl Bernardovým očím spatřitelný. Teď ještě, aby upír někdy dorazil…

***

Autobus se kodrcal po dálnici a krajina kolem ubíhala na můj vkus až příliš rychle. Domov už byl daleko za námi, a před námi čekala horská instituce, co se měla na týden stát naším novým domovem. Přála jsem si, aby i v Krkonoších bylo tak jako na cestě. Všude samá hnědá půda porostlá čerstvě rašící travou, která předpovídá příchod jara. Ale stokrát radši strávit týden horskými túrami než stáním na lyžích"

"Myslíš, že tam bude sníh?" zeptala se Kačka, sedící vedle, jako by mi četla myšlenky. Z party jela jediná. Terka nemusela jet a Tan chytla nějakou chřipku. Taková nespravedlnost! Kéž bych s ní mohla měnit! Cokoli za to nejet na hory! Cokoli!

"Zatím to vypadá docela slibně v náš prospěch. Podle mě by tam mohlo být bláto a… další podobně se roztékající sajrajty, co nám během týdne budou dělat společnost."

"Ale nesázíš na to…"

"Doufám v to. A to je mnohdy víc než nic."

"Zníš jak nějaká přemoudrá postava z knížky," uculila se Kačka.

"Mám to brát jako poklonu nebo urážku?"

"Nejspíš obojí. Každopádně, taky doufám, že tam sníh nebude…"

Jak naivní my jen byly! Když se autobus asi hoďku nato přehoupl přes první větší kopec, okamžitě se nám naskytl pohled na relativně blízké zasněžené svahy. Po zádech mi přejel mráz. Do hajzlu! Takové bílé! Ať táhne někam… do pralesa!

Další hodina se pak táhla donekonečna. Jen jsme napjatě čekaly, než se objeví sjezdovky nám známé už z předchozího lyžáku. Ošklivé, strmé, dlouhé a hlavně… zasněžené!

***

Naše ubytovna, takzvaná "bouda" stála na přímo na jedné ze sjízdných ploch. Výstup až k ní nám zabral značnou část dopoledne. Krpál plný serpentin a sněžných nánosů nás velice pohostinně vedl stále vzhůru, přímo k takzvanému "domovu" na takzvaný "oběd". Vzhledem k tomu, jak byl každý vyflusaný z toho výšlapu, jsem si nedokázala představit, jak to bude vypadat odpoledne. Co jsem si pamatovala, tak ještě odpoledne se mělo rozřazovat do lyžařských družstev.

"Zabij mě, Kačí!" zafuněla jsem a měla chuť sebou plácnout na zem.

"To určitě a pak tu na celej lyžák zůstanu sama! Na to zapomeň."

"Ale notak! Prosím! Jako duch pak celý profesorský sbor vystraším natolik, že zase hned pojedete domů a pak se ani nevrátíte zpátky do školy!" slibovala jsem planě a doufala, že se toho Kačka chopí.

"Přežijem to tu. Co nás nezabije, to nás posílí."

"Pak ze mě asi bude nabušenej bejk," prohlásila jsem pro sebe polohlasem a pohlédla před sebe, jak daleko tahle muka tak ještě budou trvat. Zdálo se, že už se pomalu blížíme ke svému cíli. Snad…

"No to budeš…" odtušila Kačka pobaveně.

Tak jsme si to dál supěly do kopce a nezmohly se přitom už ani na hlasité nadávky. Byl to zkrátka humus! Zničeně jsem hleděla mezi stromy a snažila se tím, že se jednotlivé z nich přibližují a pak končí za mými zády, povzbudit smysly tím, že to už nemůže být daleko.

Z jednoho z nich spadl nános sněhu a hlasitě dopadl k zemi. Zrakem jsem okamžitě zajela do těch míst a zdálo se mi, jako bych tam spatřila pár velkých zvířecích očí. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem na cizím teritoriu.

"Mně tak chybí Por-" vytrhla mě z toho úleku Kačka a když mi došlo o čem mluví, přinutila jsem se rychle říct:

"Tenhle tejden nebudou žádný kecy o koních, ano?!" pokusila jsem se o tón, co nepřipouští námitky, ale ten jsem očividně neuměla, jak mi prozradil Kaččin pobavený úsměv. Povzdychla jsem si. No mohlo být něco horšího než ztvrdnout na týden na jednom pokoji s nepředstavitelným koňomilem? A ke všemu v cizím revíru?!

***

Jídlo bylo všechno jen ne chutné. A co víc, jasně slibovalo, že celý nadcházející týden se bude odehrávat ve stejném duchu. Samé nepoživatelné bašty… To by snad dopadlo lépe, kdybych uvařila něco sama… Ještě že jsem si s sebou prozřetelně vzala tunu sušenek z domova. S tím snad půjde vyžít…

Pokoje taky nestály za moc. Postele tvrdé, skříně podivně zapáchající, topení jedno jediné, v oknech mříže jako bychom byly v nějakém nápravném centru… A umývárny? K tomu se raději nevyjadřovat…

Sečteno podtrženo, tady mám sakra přežít celý týden?!

***

Den skončil překvapivě příjemně. Rozřazování se nakonec nekonalo kvůli nedostatečnému sněhovému nánosu na jedné z mírnějších sjezdovek, a tak se šlo jen na krátkou procházku, při které jsme nakonec zatarasili v hospodě. Posilněni kofolou jsme se pak zase vrátili zpět do naší ubytovny a po požití "mňamózní" večeře se odebraly do pokojů.

Na té posteli, tvrdé jak kus skály jsem s vidinou běžkové výpravy, co nás čekala zítra, vytuhla téměř okamžitě… Přitom jsem si přála, ať už jedeme domů…

"Zabij mě, Kačí…" zaskuhrala jsem směrem ke kamarádčině posteli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 1. února 2014 v 10:58 | Reagovat

Si ze mě asi děláš srandu...? Já přečetla první odstavec a šla vložit svoje, aby nikdo nemohl říct, že jsem kopírka :-D
Každopádně já psala v průběhu toho týdne hladu a zimy... Poslední den se o jídlo vedly bitky :-D
Všechno ostatní si přečteš u mě...

2 nhoriel nhoriel | Web | 1. února 2014 v 16:09 | Reagovat

[1]: Po tom, co jsem to tvoje četla, tak odmítám zveřejnit další pokračování svého příběhu...
To jsme dvě, jen já byla líná to hned přepisovat (nebo líná... bylo pololetí, takže jsem doháněla známky :-D ).
Koukám, že to na vašem lyžáku muselo být dost... drsný? :-D

3 corinne corinne | Web | 1. února 2014 v 16:46 | Reagovat

[2]: No to se opovaž, nezveřejňovat! :-D
Tak nám uzavírali známky už před lyžákem, takže pohodička :-D
Jo...drsný to bylo... :-D jídlo jen 3x denně, nejstudenější pokoj z celýho baráku (ani ta koupelna na pokoji to nespravila), sníh a mráz, budíček v 7:00...v 7:05 probouzečka stylem "hlavu do sněhu nebo běháš půl hodiny okolo chalupy".

4 redfox redfox | E-mail | Web | 1. února 2014 v 20:25 | Reagovat

Pche. Ona to stejně sem dá. Nebo mi to pošle mejlem :-P Jako tyhle Vaše příběhy se čtou fakt dobře. :-)

5 corinne corinne | Web | 2. února 2014 v 10:50 | Reagovat

[4]: No tak tobě, že jo...a čo já? :-D
Joo? A nepřijde ti divný, že pokaždý je náš příběh více méně stejnej? :-D

6 redfox redfox | E-mail | Web | 2. února 2014 v 11:22 | Reagovat

[5]: Ani ne :-P Tak za to nikdo nemůže, že jsou stejný školní osnovy 8-)

7 nhoriel nhoriel | Web | 2. února 2014 v 13:41 | Reagovat

[3]: Ok, tak já to sem dám... ;-)
Ty vadó! Závist! :-D
To zní jak nápravnej tábor pro zlobivý děcka! O_O :-D

[4]: Jak už mě znáš :-D Děkujeme, jen ta podobnost je trochu naprd, ale co, alespoň je taková ta zoufalá sranda :-D

8 corinne corinne | Web | 2. února 2014 v 14:10 | Reagovat

[7]: Dám ti tip na film... Podívej se na Výchovný tábor a pak pokecáme :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama