Neočekávaný...

11. ledna 2014 v 14:45 | Nhoriel |  Pohár vína
Krásnou sobotu všem! :)

Přicházím s dalším pokráčkem (obávám se, že možná i posledním...) Poháru vína. Proč posledním? Narovinu, zítra mě čeká cesta na hory a pak týdenní lyžák. Těžko si představit větší zlo... Tudíž je dost pravděpodobné, že už se nevrátím...
Takže pro jistotu se se všemi loučím. Bylo to tady s vámi parádní! :)
Někdy na další týden mám v plánu ještě nastavit zveřejnění první kapitoly Elfenritter, které jste si odhlasovali. Tak snad mě technika nezklame... :)

Mějte se krásně! Snad se zas uvidíme ;)

Vaše N.




Čas začal utíkat zcela nepředstavitelným tempem, zcela odlišně, než bych čekala… Všechny zlé vzpomínky jako by prchly někam do dalekých krajů a na jejich místo nastoupily věci ze školy. Každodenní přátelské rozhovory mi pomohly zapomenout a lekce lukostřelby tomu všemu už jen dodávaly lesk - jako klenoty na hrdlech zámožných pánů a jejich dam.

A tak vše plynulo rychlostí mrknutí oka. S podzimem přišly i čtvrtletky a krátce po nich rodičáky. Slunce vyvstávalo nevysoko nad obzorem a téměř okamžitě zapadalo a nepatrné poprašky sněhu a štípavé mrazy byly jasnou předzvěstí blížící se zimy. Než se člověk nadál, musel narychlo shánět něco pod stromeček a vůně jehličí a cukroví, která náhle vkročila do světa, jen vybízela ke klidu a lenosti.

Ač jsem si to nechtěla připustit, začínal mi Bernard pomalu ale jistě skutečně chybět. Jeho slovník, vybrané chování… Ale především jeho "tlející" mozek a všechny ty nápady, se kterými byl schopen přijít. Chyběly mi ty dennodenní stížnosti od další kamarádky - El, za to, že Bernard chodí pít z jejího medvěda, kterého tak zatvrzele nemá rád a bez ustání si z něj jen dělá srandu.

Nad vším jsem se smutně pousmála.

Stýskalo se mi po dobrodružství…

***

Třískla jsem nejméně desetikilovou taškou na zem a plácla sebou na postele. Mrzla jsem z té cesty od autobusu a zároveň naříkala nad bolestí zad, znásobenou tím výšlapem do kopců. Tak to chodí, když někdo bydlí v zapadlé části světa, jede ze školy busem a táhne mimo té debilní školní tašky ještě poslední vánoční dárky… Alespoň, že už doma bylo teplo… Měla jsem sto chutí prostě zavřít oči a na malou malinkou chvíli vytuhnout, ale to nešlo.

Všechny ty dárky potřebovaly zabalit, přednostně ty na další den - pro holky do školy. Plus ještě nutnost dojít vyvenčit svého chlupatého prdeláče… Plus ještě další nedůležité záležitosti jako domácí práce, na které v tuto chvíli radši nemyslet… Jednoduše, bylo toho dost. Víc, než by se mi ve dvě odpoledne zamlouvalo.

Rozhodla jsem se pro tu nejsnadnější věc v tuto chvíli. Doběhla jsem se narychlo nadlábnout špaget, natáhla maskáče a bundu. Nejlepší bude dojít si nejdřív provětrat hlavu. Ještě jsem se zmínila doma, že jdeme s chlupem ven a do kapsy si ještě hodila mobil a pár pamlsků pro psy.

Když jsem vylezla ze dveří, přivítalo mě nadšené zaštěkání. "Nazdárek, chlupíne!" zasmála jsem se na svého nejlepšího kámoše a okamžitě se k němu sklonila, abych ho podrbala za uchem. Kříženec jezevčíka, oficiálním jménem Ťap. Největší miláček, jakého si lze představit…

Rychle jsem ho okšírovala, zaklapla vodítko a pak se i společně s ním rozeběhla k lesu.

***

Vyrazili jsme na naši tradiční trasu. Lesem, po loukách, po polích… zkrátka daleko mimo civilizace až do samotného lůna přírody. Chytře rozmístěné potoky sloužily Ťapovi jako napajedla. Krajinu bez sněhu kazil jen mrazivý vzduch, který mě štval už při cestě ze školy.

Škola… před Vánocemi jako by se všichni zbláznili kvůli pololetí. V lednu nás čekaly přenádherné Krkonoše, na které jsem se těšila asi jako kapr na Štědrý den. Lyžování, běžkování, sníh, zima, bílo, výšky… zkrátka samé hodnoty, co pro mě něco znamenají… Tak nějak jsem doufala, že se mi do té doby podaří si něco udělat. Nějaká menší zlomeninka by v tuto chvíli byla dost vítaná.

Na druhou stranu, doteď pořádně nesněžilo, spíš jen mrzlo, takže kdyby tam nebyl sníh…

Ťap se náhle zastavil a zavětřil, ocas ostražitě nahoře a vzdorný postoj. Tiše zavrčel a o krok couvl. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. "Copak je, zlatí? Co se děje?" Odpovědí mi ale byl jen další jeho krok vzad. Takhle se nikdy nechoval, tedy vlastně ano, jednou... Když zachytil stopu, tak byl schopný se za ní hnát jakkoli dlouho, ale aby ustupoval? Něco takového předvedl, pouze když se poprvé viděl s Bernardem. Pohledem jsem zaletěla do míst, kam tak upíral zrak.

Les. Nic jiného než kmeny stromů, spadané listí a na něm nepatrná námraza.

"Bernarde…?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Žádná odezva. Tak to ale bylo daleko horší, než kdyby na mě někdo zakřičel. Ztuhla jsem hrůzou, když jsem si uvědomila jednu věc - a sice stále se přibližující funění a zvuk lámajících se větviček a klacků. To ne, bylo to jediné, na co se moje hlava zmohla. Jestli se k nám blížil divočák, nebo hůř bachyně, co teď? Nebyla jsem s to se jakkoli pohnout, ačkoli by prdelín byl ochotný dát si neuvěřitelné sprinty zpátky domů.

Tu jsem konečně rozeznala, co se to sem blíží, a troufám si říct, že jsem neměla daleko k infarktu. Obrovské chlupaté cosi, blízce připomínající geneticky upraveného medvěda narostlého do tak trojnásobné velikosti. Hustý hnědý kožich u nohou dost zablácený mu dodával na velikosti a dvě obrovské jiskřivé oči jako by mě chtěly uzemnit (což se jim mimo jiné podařilo). To ale nebylo všechno. Na hřbetě té obrovské hory trůnilo něco, o čem jsem si myslela, že je spíše mou halucinací.

Medvěd zastavil kus přede mnou a z jeho zad seskočila El. Ťap se mi schoval za nohy a temně na oba vrčel, zatímco já nevěděla, jestli mi přeskočilo ze školy nebo jsem se někde nepraštila do hlavy. Tohle prostě nebylo možné!

"Nazdárek," zasmála se El a v jejím hlase byla jasně patrná škodolibost. Podrbala obřího medvěda za uchem podobně, jako jsem já drbala Ťapa, a ten vyplázl jazyk a olízl ji přes celou tvář.

"Heh… č… čau?" odtušila jsem opatrně. Mluvení se v tu chvíli zdálo jako velice složitý proces, zvlášť teď, když přede mnou stáli ty dva… Prdelín mě čumákem šťouchnul do nohy ve snaze mě přesvědčit, abych se k nim hezky rychle otočila zády a dala se na úprk za doprovodu šíleného ječení. "Co to…?" Nebyla jsem schopná dát dohromady jedinou srozumitelnou větu.

Medvěd obrátil svou obrovskou hlavu zase mým směrem a hlasitě přitom začichal. "Hmm… nesmrdí jako jedna z nich," poznamenal hlubokým hlasem a mě spadla brada. Mluvící medvěd! V hlavě mi scvaklo, když mi došlo, že musí jít patrně o Bernardova známého…

"Vážně ne?" nadzvedla El překvapeně obočí. "Ale… ale já myslela…"

Jaksi jsem nebyla s to pochopit smysl jejich výměny názorů.

"Vážně. A ani z ní nikdo takovej není cítit, takže kdybych jí potkal někde na ulici, určitě bych jí jen tak přehlídnul. Možná při nějakém bližším setkání bych si všiml, ale takhle…"

"To je ale zvláštní… Vždyť jsi říkal, že jsi tamtu karikaturu slyšel, jak se na ni domlouvá s…"

"Tak na to asi nedošlo…"

"Byla tam!"

"Nu, tak z toho vyšla překvapivě vcelku…"

Kulila jsem na ně nevěřícně oči. "J… jsem tu taky!" zmohla jsem se konečně něco ze sebe vypáčit. "O co… o co tady zatraceně jde?" Netušila jsem, jak přesně by se mělo mluvit v přítomnosti mluvícího zvířete…

Medvěd mě jen nevinně ignoroval. "Ale o nic tu nejde, jen jsme tě přišli navštívit," ozvala se El zcela vážně. "Dlouho jsme se neviděly a navíc… dodnes ses nepoznala s Georgem, takže jsme zkrátka museli přijít na návštěvu - takhle před Vánocema se to přece sluší, ne?"

Ťap si odfrkl.

"Na návštěvu? Neohlášení a… s mega medvědem?" přeskočil mi hlas. "Sakra, a co ta vaše řeč předtím?!"

"Ale po cestě jsme se bavili o takové… šílené osobě…" pokrčila El rameny. "Nic důležitého… A za tu neohlášení se omlouvám, byl to jen takový rychlý nápad, takže jsme se na něco takového ani nezmohli…"

Něco mi říkalo, že jí nemám věřit. Zvláště ta medvědova poznámka, že nesmrdím jako oni. Co tím měl na mysli? Všechna jejich řeč směřovala na mě, to jsem věděla i bez nějakých větších dohadů. Ale proč řešili mě? Odpověď se mi zdála téměř jasná, jen ji ještě nějak pochopit, zachytit do sítí… "Takže… vy jste přišli na návštěvu?" pokusila jsem se o nenucený tón.

"Jop, přesně tak."

"A kam vás asi tak mám nacpat? Co o to, tebe El, bych v pohodě vzala domů, ale jeho," kývla jsem bradou k mega monstru a ten si jen povýšeně odfrknul, "jeho nemám kam uskladnit. Je… přerostlej…"

"Když chce, umí být malej a miloučkej."

Jo, to určitě, pomyslela jsem si ironicky. "Stejně, domů se mi prostě nevejde." Ještě by k nám tak akorát zanesl blechy a další podobnou havěť. Za to mi to fakt nestojí. A při jeho velikosti… ten by toho spořádal!

Oba po mně hodily medvědím pohledem. Mimo jiné snad ještě efektivnějším než jsou pohledy psí.

Povzdechla jsem si. Člověk má být především zdvořilý… nějak. A navíc, třeba z nich ještě něco vypáčím ohledně té jejich rozmluvy. "No tak pojďte, ale jestli vás někdo uvidí…"

***

Ťapovi se nelíbilo, že s námi ta mega koule chlupů má jít na jeho teritorium. Bez ustání tlumeně vrčel a měřil si toho obra nedůvěřivým pohledem, zatímco medvěd si bez ustání stěžoval: "To bude ten mrňous furt tak štvát? Už mě to nebaví poslouchat! Zkroť si ho nějak!"

El nás navzájem představila, ale zachovala jsem se raději jako nezdvořácký buran a nepodala medvědovi ruku, protože při pohledu na ty jeho drápy… ano, nechtěla jsem na hory, ale taky jsem nechtěla přijít o celou tlapajznu. Jsem to ale vybíravá…

"Ťap je milej. Holt se mu nelíbíš. A mezi náma mě taky ne, takže ho nemám proč mírnit."

George se pohroužil do ticha. Řeči se teda ujala El: "A jak se vlastně máš?"

Nenávidim otázky tohoto typu. "Žiju. A co vy? Jakou jste měli cestu? Nebo spíš… jak jste cestovali?"

"George celou cestu běžel. Uznávám, že by se na něj asi hodilo nějaké sedlo, ale jde to i takhle. Má sice hrozně nepohodlný záda, ale ty chlupy to celkem tlumí. Cestou jsme se ještě zastavili někde na oběd, no a pak jsme byli tady."
Divné si to už jen představit…

***

Doma jsem jim naservírovala nějaké vánoční cukroví a hrnek čaje (bylo zajímavé, sledovat medvěda, jak pije čaj z hrnku). Domů jsem sice vzala jen El, která šla ke mně do pokoje, ale zjištění, že se dovnitř dostala i ta mega hora chlupů a už tam na nás čeká usazená na mojí posteli… No raději o tom nemluvit.

Pro nějaké rádoby odreagování jsem vytáhla Člověče nezlob se a začala s nimi hrát. George se do hry zažral jako hotový maniak a snažil se všechny "nepřátelské" figurky rozdrtit. To se mu ale moc nedařilo. Ač jsem to nečekala, vážně uměl být s těmi svými mega končetinami docela opatrný. Přinejmenším se mu dařilo nepoškrábat ani figurky ani hrací plochu. Odehrály jsme spoustu her.

Když už se začalo stmívat, rodiče přijeli z práce a já potřebovala balit ty zatracené dárky, stalo se něco, co jsem považovala za nejméně pravděpodobné.

Mí hosté se neměli moc k odchodu a Georgovi přišla na jazyk řeč o upírech, o čemž jsem se tedy zrovna s ním nechtěla bavit. Jedno téma lepší než druhé - nejdřív El mluví o koních, teď zase tohle… Znala jsem ho sotva pár hodin, tak proč dělat, jako bychom byli odvěcí přátelé? Neměla jsem nejmenší důvod mu o upírech cokoli vykládat.

"Jsou to jen krvelačné bestie," říkal zrovna.

"To, že je ty nemáš rád, neznamená, že je nebudu mít ráda i já. Upíři jsou rozhodně lepší než ty."

"Vždyť ho vůbec neznáš!" zastala se ho El. "George je nejlepší! Hotový bodyguard!"

"Jo to určitě…"

"Můžeš mi říct, co proti mně a mému druhu máš?" otázal se medvěd.

Pokrčila jsem rameny. "Nelíbíš se mi, to je celý. Navíc-"

"Jak říkám - neznáš ho," vložila se do toho El. "George je skvělý kámoš. Někoho takového jen tak nepoznáš. Vážně. Ani pes není mazlivej tak jako on."

"Mám na to holt svůj vlastní názor. Konec."

Nastalo trapné ticho, během něhož jsem doufala, že si oba uvědomí, kolik už je hodin.

Na dveře se ale náhle ozvalo rytmické zaklepání. Zkoprněla jsem.

"Mami?" vykoktala jsem a hodila zoufalým pohledem po medvědovi ve snaze ho tak donutit, aby se někam schoval. Ten tam ale jen tak seděl s nakloněnou hlavou, ve tváři trucovitý výraz. Asi jsem ho svými předchozími slovy urazila. No super! Se zoufalým pohledem jsem se obrátila na El. Znovu zaklepání.

El začala medvědovi promlouvat do duše, aby někam zmiznul, ale ten se místo toho jen obrátil na dveře. "Nikam nepůjdu."
Měla jsem sto chutí ho zaškrtit, kdyby to patrně nepřineslo jen smrt mě samotné… Nejistě jsem došla ke dveřím a pootevřela je na škvírku. Ve tmě se zableskl pár fialových očí. Nevěřícně jsem dveře otevřela úplně. "Bernarde!" vyhrkla jsem nadšeně a vrhla se mu kolem krku. Za sebou jsem okamžitě uslyšela medvědí zavrčení a El, co svému bručounovi něco říká. Upír se tiše zasmál a přitáhnul mě k sobě. "Zdravím tě, Anet."

Vtáhla jsem ho rychle do pokoje a radostně za ním zabouchla dveře.

"Dobrý večer, Georgi," pronesl upír a tentokrát to byl on, komu v hlase zaznívala povýšenost. "Copak děláš u mé kamarádky v tento vskutku nejméně očekávaný čas? Pokud vím, měl bys zrovna teď chrápat někde ve svém brlohu zimním spánkem."

"Ty moc dobře víš, proč tu jsem."

Bernard zvedl bradu v gestu nadřazení. "Právě proto jsem tady i já. Myslím, že bys měl i se ctěnou slečnou Elie bez okolků odejít. Nemáte tu co dělat. Ne teď. Tvá přetvářka možná lidi obalamutí, medvěde, ale na mě už je krátká. Zmiz odtud tedy hned teď, pod zástavou míru, která už dlouho povlávat nebude, pokud zůstaneš."

Pokusila jsem se do toho vložit. "Nehádejte se, zatraceně! O co tady jde?!" To se dneska všichni pomátli?

Medvěd zabručel a užuž by se pokusil vztyčit na zadní, kdyby mu v tom El nezabránila. "Je to malá holka, ty odpornej komáre. To, že její dům nespadá pod moje hranice, neznamená, že na ní taky nedohlídnu."

"Raději se starej o své blízké a vlastní kožich." Bernard mu klidně oplácel pohled, a když se George neměl k odchodu, odhalil protáhlé zuby a z hrudi mu vyšlo predátorské zavrčení. "Zmiz!"

El George zatahala za kožich. "Tak pojď. Nejsme tu nic platní. Odejdeme… Díky za pohoštění, Anet a dobrou noc."

Medvěd nesouhlasně zamručel a pokusil se jí nějak jemně vytrhnout. Těžkými kroky došel před upíra. "Historie se nebude opakovat! Jestli jí nebo někomu jinýmu něco uděláš - cokoli…" Větu nechal nevyřčenou a s hlasitým odfrknutím se k nám otočil zády. El za sebou zavřela dveře a medvěd se nějak podivně dostal ven oknem. Těžko říct, jak se tam se svou velikostí protáhl…

Tázavě jsem pohlédla na Bernarda. Mohl už by mi zatraceně někdo říct, co se tady děje?! Upír hleděl k oknu, oči přivřené na škvíry a ve tváři ostražitý výraz. Hruď se mu prudce zvedala a klesala, ruce zaťaté v pěst. Za tu dobu, co tu nebyl, se změnil. Oholil se. A taky ostříhal. Vypadal teď mladší. A přesto se mu v obličeji zračila únava, která k celému jeho novému profilu nešla…

"Bernarde…?"

"Omlouvám se, ale budu ještě muset odejít. Mám venku nevyřízené záležitosti." Ani ke mně neotočil zrak. Hned jak domluvil, vyskočil ven z okna stejně jako předtím medvěd. Tomu tedy říkám pořádné shledání po několika měsících! Zkrátka si umím najít skvělé přátele! Zmateně jsem za ním hleděla. Na nějaké balení dárků jsem v tu chvíli ani nepomyslela…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 11. ledna 2014 v 15:20 | Reagovat

No a je to tady... Ty dvě stránky, co mám napsané mažu a tím pádem je po nápadu...
Myslím, že s tím šílenstvím jsme na tom už teď stejně :-D
Jinak jsi moji myšlenku dobře zapojila, to se musí nechat :-)
I když ta jízda bylo jen nouzový řešení... letěli bychom tryskáčem...ale kámoška se zrovna vracela z Ulambátoru domů na Vánoce...tak mi překazila plány :-D

2 nhoriel nhoriel | Web | 11. ledna 2014 v 19:36 | Reagovat

[1]: Ale nepovídej, nech to jak to je. Jen mě zaráží ta naše telepatie... :-D
Asi tomu tak bude :-D
Gracias, motivuju se ve Tvých příběhách ;-)
Ovšem, ovšem, to jsem tam zapomněla podotknout. Příště dostanete rovnou vlastní limuzínu ;-)

3 corinne corinne | Web | 11. ledna 2014 v 20:24 | Reagovat

Tahle telepatie se mi děje jenom se dvěma lidma na zeměkouli - s tebou a s Anet (zvláštní) :-D někdy je to silná nevýhoda (viz. povídky nebo písemky) :-D
Jen ber kolik chceš :-D
Ále, limuzku nechci, George se tam nevejde a blbě se v ní zdrhá :-D

4 Kee Kee | 12. ledna 2014 v 11:42 | Reagovat

Takže po dnešku začínám silně uvažovat o novém mazlíčkovi pro naší rodinu. :D
Taťka miluje medvědy... jednoduše by to nebylo zas tak špatný ;) :D
Líbilo se mi to. :)

Já taky lyžáky a lyže moc nemusím - ale přežila jsem to a Ty to taky zvládneš. :) Nakonec se mi tam i docela líbilo, hlavně kvůli holkám a klukům, kteří mi s humorem ulehčovaly mé utrpení. :D :) Užij si to. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama