Magnet na podivné existence...

29. ledna 2014 v 18:30 | Nhoriel |  Pohár vína
Opět nic moc záživného...;D
Obsah můžou pochopit jen zasvěcení...:DD



Vánoce utekly až příliš zbrklým tempem. Samé návštěvy příbuzných až z toho člověku přecházela hlava kolem, pohádek jako by se v televizi přemnožily a cukroví taková hromada, že i mně už z toho bylo zle. Nikdy jsem si nemyslela, že přejedení se sladkostmi je možné. Letos se mi tuto teorii povedlo úspěšně vyvrátit. Už jsem se na ně nemohla ani podívat.

Bernard se celé svátky neukázal. Vlastně od té noci, co mě zašel pozdravit, jsem se s ním už neviděla. Neměla jsem ponětí, o co mu šlo. Ten výstup, co předvedl plus ještě podivný rozhovor mezi ním, medvědem a El… Jeden by se z toho zbláznil! Co to všechno mělo znamenat? Druhý den jsem se El pokusila omluvit smskou, za to všechno, ale žádná zpětná reakce nedorazila…

Zkrátka paráda!

Jediným kladem byl kurz lukostřelby, co se konal navzdory volnu. Profesor Asch dbal na to, abychom nevyšli ze cviku. Alespoň tak…

***

"Miř pořádně!" pokáral mě tělocvikář po další střele, co se zabodla daleko od středu. "Podívej se na Terezu, začínala jako naprostý amatér a teď? Zcela tě překonává!"

Podrážděně jsem cosi zavrčela v odpověď. Takovéto peskování mi byl čert dlužen! Že jsem nezůstala radši doma, tam bych alespoň… Nic bych tam nedělala, došlo mi. Neuvěřitelně bych se nudila a říkala si, proč jsem byla tak blbá a nešla na trénink…

Navíc, jak mám zatraceně mířit? Lukostřelba není o míření! A kdokoli tvrdí opak je blbec, co si myslí, kdo ví, jak není chytrej! Vše je jen o zvyku, o podmínkách, luku, vůli… Ne o nějaké okoukané technice!

"Znovu!"

S protočením očí jsem nejdřív sjela Terku, která se pokoušela o povzbudivý úsměv a pak přesídlila na terč před sebou. Pravačkou jsem sáhla za záda a nahmátla končík šípu. Cvikem vypilovaným pohybem jsem ho vytáhla a založila do tětivy. S hlubokým nádechem jsem šíp přitáhla kus před ucho a s následným výdechem ho zase vypustila. Bez myšlení, bez zaměřování, prostě jsem ho nechala letět.

Hrot se opět zabodl mimo střed. Asch se zachmuřil. "Co to s tebou dneska je?"

Pokrčila jsem rameny. "Holt nemám svůj den. Stane se."

"Copak, Anetka se nám špatně vyšpinkala…?" zašišlal naschvál nějaký primán a já měla sto chutí mu jednu vrazit. Kdyby jen tušil…

"Ani nevíš jak," odvětila jsem jedovatě a zpražila ho pohledem. "Ale to mi nebrání v tom neminout cíl v podobě jedný malý klučičí hlavy. Do takového terče budu dokonce střílet s radostí."

Primán se zakabonil. "Tím chceš jako říct co?"

"To bys neuhodl."

Zatímco klučina přemýšlel, na co jsem asi tak narážela, Terka se na mě zašklebila. "Vsadím se, že jsi našla dalšího adepta na svou cestu do Afghánistánu, co?" To vykouzlilo úsměv na tváři i mně. Děti… Nesnášela jsem malý děti.

"Už tomu tak bude." Ani nevím, v jakém ročníku mě to napadlo, ale zkrátka jednou to přišlo. Náhlé nutkání přidat se k vojákům, bránit vlast… Pravda, hlavním důvodem asi bylo to, že jsem měla hlavu popletenou různými fantastickými příběhy o hrdinství a cti a nedovedla si představit ty masakry ve skutečném životě… Ale myšlenka to byla zajímavá. Když mě to po nějaké době zase pustilo… Inu, nějak se v naší partě usadilo spojení, že "teta Aneta pojede jednou s děckama do Afghánistánu a vychová z nich nejlepší válečníky"; co všechno ta pubertální mysl nevymyslí…

"Jsi si jistá, že odtamtud někoho přivezeš zpátky?"

"Jestli pojedou takový jako tenhle, tak myslím, že tam ani nedojedem," uculila jsem se.

"Ale notak, to tak podceňuješ svoje řidičské umění?"

Chvíli jsem na ni hleděla a pokusila se nějak smysluplně odpovědět, ale to zkrátka nešlo. Společně jsme se hlasitě rozesmály. Řízení. Kdo by si kdy myslel, že může být něco tak složitého? Když jsem jednou v kárce na knihy "náhodou" vezla kamarádku, měla z mých brzdících schopností pořádné modřiny… Primán si očividně smích vyložil jako reakci na jeho zamyšlení a tak zareagoval:

"Náhodou, v pololetí budu mít samý jedničky!"

Tím si vysloužil jen další výsměch z mojí strany.

"Tak už dost," vložil se do toho profesor. "Místo smíchu by ses spíš měla věnovat zdokonalení té střelby. Přijde mi, že se začínáš horšit." Stěží jsem potlačila úsměv a byla ráda, že moje špatná nálada konečně odplula někam do háje.

"Znovu?" odtušila jsem a přikývnutí mi bylo jasným povelem k další střelbě.

***

Trénink skončil neobvykle brzo. Profesoru zavolal nějaký starý známý, co za ním podle všeho přijel na návštěvu a my tak měli padla, což mi dneska teda nějak zvlášť nevadilo. Vzhledem k tomu, že do odjezdu mého autobusu zbýval ještě nějaký čas, rozhodly jsme se s Terkou, že zajdeme ještě na pizzu, slané odreagování od těch vánočních cukrovinek. Povolily jsme tětivy, strčily luky do ochranných pouzder a s toulci na zádech vyrazily do nedaleké pizzerie.

"Tak jaké vlastně byli Vánoce?" prolomila Terka ticho.

"No… vánoční? Samá výbava na hory, zásoby sprcháčů, tuny ponožek, návštěvy příbuzných…" A ani zmínka po Bernardovi, dodala jsem si v mysli. Ačkoli jsem holky měla vážně moc ráda a brala je jako svojí rodinu, o upírovi jsem jim nikdy neřekla. Nemusely vědět úplně všechno…

"Lituju tě. Ty hory jsou prostě zlo. Jsem tak ráda za to, že tam nemusím jet!"

"Tak když si to někdo umí zařídit…" zahučela jsem ponuře a probodla ji vyčítavým pohledem. "Třeba to tam bude i sranda… Vzhledem k těm přípravám s třídní…"

Terka stěží potlačila úsměv a pokusila se o vážný výraz. "Takže přátelé," promluvila hlasem blízce podobným profesorčině, "vaše lyže musíte mít společně s hůlkami spoutány dohromady. Pokud nemáte obal, stačí si je nějak vzájemně svázat."

"A máme vézt v obalech i snowboardy?" přizpůsobila jsem svůj hlas spolužákovu.

"Potřebujete k snowboardu hůlky?" opáčila vážně Terka, načež jsme se obě rozesmály. Ať jsem se snažila namluvit si cokoli, věděla jsem, že týden na horách bude tím nejhorším týdnem v mém životě a tohle zlehčování situace tomu sice trochu pomáhalo, ale ne dost.

"Co Vánoce u tebe?"

"Knížky, oblečení…" Výmluvně pokrčila rameny. "Zkrátka nic mimořádného…"

Usadily jsme se u stolu kdesi v koutě a objednaly si napůl salámovou pizzu s colou. Jak neočekávaná kombinace… Luky jsme opřely o stěnu a toulce pověsily na židle. Jestli z nás byl někdo z obsluhujících nebo zákazníků vyvedený z míry, úspěšně své pocity skrývali.

"Mluvilas od školy s holkama?"

"Jen s Kačkou. A ta je bez ustání u koní," usmála se Terka. "Nechápu, co na nich vidí… Co na nich obě vidí," poopravila se rychle při vzpomínce na Tanitu.

Pokrčila jsem rezignovaně rameny. "Každý má nějakou svojí úchylku. Ony koně, ty knihy… I když koně a knihy se tedy nedají srovnávat. Ty pitomý zvířata ať táhnou někam do kopru, knihy jsou alespoň trochu záživný, ale koně? To je kapitola sama o sobě. Jak krásně by na světě bez nich bylo…"

"Kdyby tě tak holky slyšely…"

"Asi by mě natáhly na skřipec a mučily, dokud bych těm tupejm zvířatům nezačala skládat poklony," uvažovala jsem nahlas a při té myšlence se zasmála. "K čemuž by tedy nikdy nedošlo a já bych skonala jako mučednice. Jak poetické!"

"Ještě by tě vystavili v nějakém antikoňském kostele," vyplázla na mě Terka jazyk.

"Hned je mi líp!"

***

Pizza byla výborná. Ostatně jako obvykle. Ačkoli jsme si ji daly napůl, měly jsme s Terkou obě co dělat, abychom ji do sebe nacpaly. Jak už ale bývá zvykem… Čas dost postoupil a odjezd autobusu se přiblížil, takže krátce nato jsme zaplatily a zvedly se.

Venku se znatelně ochladilo. Obloha byla zatáhlá, že to vypadalo skoro až na déšť. Nebo hůř na sníh. Měly jsme ještě krátký společný kus cesty před sebou. "Ten trénink dneska to bylo taky něco," prohodila jsem, protože už mě nenapadalo nic jiného o čem se bavit.

"Ten primánek byl vcelku milej. Kdyby byl o pár let starší, náramně byste se k sobě hodili."

Vykulila jsem na ni oči. "To jako vážně?!" zafuněla jsem a vysloužila si tak jen pobavený pohled mé kamarádky.

"A bude i chytrej. Slyšelas ho - samý jedničky v pololetí. No kde seženeš chlapa takový kvalifikace? Střílí, není blbej a vypadá i mile…"

Odfrkla jsem si. "To radši budu líbat žáby a čekat dokud se jedna z nich nepromění v prince!"

"Jak je libo," zasmála se.

"To vám není zima, děvčata?" oslovil nás nějaký pobuda, když jsme přešly přechod. Rychle jsem ho sjela pohledem. Měl na sobě pochybné hadry, táhnul tašku s nějakou zeminou a zubů měl tolik, že i Glum proti němu vypadal jako řvoucí Godzilla. Nevznášel se kolem něj žádný puch způsobený alkoholem, ačkoli teda pán sám o sobě vypadal jako přelitá masožravka s tlejícími žlutými zubisky.

"Nás hřeje mládí," opáčila jsem mrazivým tónem, který mu měl říct něco ve smyslu "běž pryč, dědku, a nikdy se nevracej". Ten si to ale vyložil jako výzvu k tomu, aby pokračoval:

"Jen jestli v tom nebude nějakej indián. Co? Tam na divokym západě se zahřeje přece každej."

Terka ztuhla. Netušila jsem, zda těmi "indiány" naráží na naše toulce nebo na nějakou zvrácenost jeho patrně mírně pokřivené mysli, ale přesto jsem stěží potlačila nevěřícný úšklebek.

"Ale fakt vám neni zima? Dyť mrzne! To já ve vašich letech… něco takovýho bych si fakt nedovolil. By mi umrzla prdel! Ale ty dnešní děcka… No, řeknu vám, jde to všechno do kytek. Dyť ani nevědí, co to je práce v domácnosti! Zato já? Já se denně starám o kuřátka, kravičky a mám i prasata! Domácí i divoký! A taky svůj rybníček!"

Terka se snažila nevybuchnout smíchy. Zatraceně proč my musely potkat takový individuum?! A ještě s takovým komickým hlasem a myšlenkovými pochody?

"To je fakt super," odvětila jsem a pokusila se pokračovat v chůzi.

"Počkejte, holky! Něco vám ukážu!" začal šátrat ve svých kapsách a moje smysly začaly bít na poplach. Nůž, určitě hledá nůž.

"My nic vidět nechceme. Už musíme jít, jinak nám ujede autobus." Sevřela jsem ruku v pěst a připravila se s ní rychle vystartovat po toulci šípů na svých zádech.

Terka souhlasně přikývla. "Pospícháme."

Tu muž ze saka vytasil skutečné obrázky. Nebo spíše fotky a podával nám je. Rychle jsem je ohodnotila. Muž tam byl zachycený při chytání ryb a pak se svými úlovky. Vida, rybář. "Takové jste ještě neviděly, co holky?"

"Jsou hezké, ale sama už jsem vytáhla i větší. No nic, nashledanou." Když jsem viděla, že muž nemá v úmyslu tasit na nás nůž, prostě jsem mu vrazila fotky zpátky do ruky, otočila se k němu zády a rychle vyrazila pryč. Terka mě bez okolků následovala. Doufala jsem, že nás nechá být. Pro jistotu jsem ještě vytáhla z kapsy mobil, jakože mi někdo volá a pak kamarádku přinutila běžet pryč od toho chlapa.

Na rohu ulice jsme se ještě otočily jeho směrem. Už otravoval někoho jiného. Znatelně jsem si oddechla. "Co to sakra mělo bejt?"

Kamarádka pokrčila rameny. "Myslíš, že pil? Sice tak nesmrděl, ale choval se nějak… podivně…"

"Kdo ví, co to bylo zač…" zahuhlala jsem a zděšeně jsem zbystřila, když hodiny na věži začaly odbíjet celou. "Sakra! Odjíždí mi autobus! Musim letět. Měj se, dojdi v poho domu a užij si zbytek prázek!" křikla jsem ještě za běhu a hnala se za svým odvozem.

Terka na mě ještě zakřičela pozdrav a pak se vydala opačným směrem. Hnala jsem se na autobusák krkolomným tempem a úspěšně svůj odvoz chytila. Když jsem pak seděla v teple uvnitř, Terka mi smskou potvrdila, že se dostala domů relativně bez problémů (ano, cestou potkala ještě jednu pochybnou existenci, co ji málem přizabila máchajícíma rukama).

Zašklebila jsem se. A to jsem si říkala, že štěstí na takové magory mám jen já!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 30. ledna 2014 v 18:00 | Reagovat

Tak to si říká o vysvětlení, ten děda :-D
Jinak dobrý, není třeba nic dodávat...možná až na to, že smska mi ani nedošla :-D

2 nhoriel nhoriel | Web | 31. ledna 2014 v 23:17 | Reagovat

[1]: Novodobej Gandalf, co v celym příběhu jistě sehraje ještě velice důležitou roli :-D
Sakra! Věděla jsem, že je technika zákeřná, ale že až tak? :-? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama