Bezva den

9. ledna 2014 v 18:35 | Nhoriel |  Pohár vína
Tak trochu nezáživná kapča, ale bez ní by to nešlo, takže pardon. Navíc, tahle tématika se nedá (z mého pohledu) podat zrovna záživně... xD

Příště se snad polepším...:)




Oněměle jsem stála před tou velkou krabicovitou budovou a nemohla uvěřit tomu, že to došlo až sem. Poslední dny prázdnin utekly jako voda a nastal čas vrátit se do školních lavic. Něco horšího si stěží představit… A přesto tu něco bylo…

Potřásla jsem hlavou a se vzpomínkou na upíra vkročila prosklenými dveřmi do jámy lvové. Přivítal mě všeobecný hlahol, křik a nesouvislé útržky rozmanitých konverzací. Razila jsem si davem cestu až k šatně. Něco tak moderního jako skříňky se u nás nevedlo, jak jinak… Pověsila jsem si bundu na věšák, skopla boty a začala v tom bordelu mezi lavičkami hledat pantofle. Kupodivu úspěšně!

V šatně se konečně zjevila známá tvář. "Ahoj," Terka mě přivítala vřelým úsměvem a než jsem se stačila nadát, v těsném závěsu za ní dorazila i Tanit. Pokusila jsem se na tvář dostat alespoň jakýs takýs úsměv. I když jsem pěti léty strávenými v dramaťáku upíra obalamutit nedokázala, na holky to zjevně zabralo.

"Čau," zachraplala jsem a hned si nadávala za to, že když už něco sehraju, zradí mě hlas. "Jaký byly prázky?" dodala jsem tedy ještě, už o poznání jistěji.

Obě se nadšeně pustily do hovoru, a já jim na vše s nuceným úsměvem přikyvovala.

"Víš, jak jsem ti říkala o té knížce, co už není k sehnání? Byla jsem v Praze v jednom antikvariátu a oni ji tam měli! Skoro jako novou! Takže to konečně budu mít kompletní!" Divila jsem se, že Terka svou radostí nezboří školu. Kdyby začala poskakovat, tak by k tomu jistě neměla daleko.

Tan se zakabonila. "Vidíš - a to tu musím poslouchat už nejmíň hodinu! Pořád jen knihy, knihy, knihy… Kdyby četla alespoň něco pořádného, ale ten její Shakespeare a podobné existence zkrátka… už se to fakt nedá!"

"A myslíš, že ty tvoje a Kaččiny řeči o koních se poslouchat dají?" neodpustila jsem si poznámku.

"Ale to jsou koně!" na to Tan. "Koně jsou prostě skvělí! Nevím, co proti nim kdokoli může mít! Zrovna včera, když jsme…"

"Nic proti nim nemám," skočila jsem jí do řeči, "jsou dobří, to uznávám, jen z nich už musí být udělaný salám…" Než jsem se nadála, už mi na rameno dopadla vražedná rána pěstí.

"Tohle není vtipný! Nevím, jací zvrácenci můžou něco takového jíst!"

S těžko potlačovaným úsměvem jsem se podívala na Terku a mnula si přitom svoje "válečné zranění". Kamenná tvář, na tohle byla potřeba kamenná tvář. "Samozřejmě, že to není vtipný. Chudáčci koníčci…" Jediné, co jsem si za ta slova vysloužila, byl vražedný pohled od Tan.

"A jak ses o prázkách měla ty?" pokusila se změnit téma Terka.

Úsměv mi zmrzl na tváři. "Nic… nic zvláštního. Jen jsem asi chytla nějakou chřipajznu…" Mimoděk jsem si o něco víc utáhla látku kolem krku, abych se ujistila, že ranka nebude vidět a pro jistotu ještě zakašlala. Jó, jsem vážně herecký talent…!

***

Fyzika. Lepší začátek dne si ani nejde představit. Co za génia ten rozvrh jenom vymýšlelo? Slepě jsem čučela do sešitu a snažila se nějak si do hlavy nacpat poznatky o dynamice hmotného bodu. Samozřejmě mě ani nenapadlo učit se. Celou tu dobu jsem se vzpamatovávala z upírské slavnosti a své skoro smrti. V takových chvílích se přepadovka zdála jako banalita. Ale teď? Zoufalým pohledem jsem létala mezi řádky a poroučela svému mozku, aby se jal aktivovat fotografickou paměť…

Místo toho, ale jediné co jsem viděla, byly zástupy cizích tanečníků a Bernard, který mě vede v rytmu hudby. Víření šatů a kradmé pohledy… Srdce se mi při té vzpomínce rozbušilo a po zádech mi přejel mráz. Ten zvuk trhající se látky…

Do třídy vběhla poslední součást naší party. Kačka. Nic neobvyklého chodit takhle nadoraz. Usadila se do lavice přes uličku - ano, další genialita této školy; lavice ve fyzice pro tři lidi! Pozdravila jsem ji zoufalým pohledem a očima rychle zajela zpátky do řádků sešitu.

"…Aneta…"

"Prosím…?" vyjekla jsem s hlasem o oktávu výš a překvapeně vzhlédla. Musela jsem se přeslechnout, určitě neřekl moje jméno, bylo to určitě jméno někoho jiného…!

"Jsi zkoušená," uvedl mě do obrazu profesor Kladivo a já se zmohla jen na beznadějné zavytí. "Tak pojď před tabuli…" Roztřeseně jsem se zvedla a hodila prosebným pohledem po holkách a třídě. Hlas v hlavě mi začal být na poplach. Tvař se mile, křičel. Tvař se mile a buď příjemná! Jó, to se řekne v takovou chvíli.

Podala jsem zkoušejícímu svůj sešit. Zděšený výraz asi mluvil za vše…

"Copak?" zasmál se profesor u katedry. "Neučila ses?"

"Učila… ale… dějepis," vychrlila jsem ze sebe to první, co mě napadlo. V tu chvíli mi mohl pomoct vážně jedině zázrak… Hlavně být milá…

"A to říkáš svému zkoušejícímu během fyziky?"

"Nechci vám lhát… A navíc když je to pondělí…"

Profesor protočil oči a tiše se zasmál. "No dobře, tak mi pověz mi něco o Newtonových zákonech."

Nasucho jsem polkla. Newton, chlap, kterému spadlo na hlavu jablko. Něco takového by vám ale asi nestačilo, co? "Jsou… tři," zaskuhrala jsem a při jeho pohledu ještě něco přidala: "Zákon síly, akce a reakce a… setrvačnosti." Kéž by mu tak stačilo tohle.

"Tak je také rozvedeš, ne?"

Zničeně jsem se začala pátrat ve své hlavě, když se mi tam konečně objevily jakési nejisté kopie poznámek ze sešitu. Co nejpřesvědčivějším hlasem jsem je začala vykládat.

***

Horší den jsem už dlouho nezažila. Zkoušení z fyziky, z dějáku, ze zemáku… Co lepšího si přát? Když už se ale všechno zdálo takhle mizerné, náhle se jako maják z temnoty vynořil tělocvik a s ním i nový profesor.

"Mé jméno je David Asch a budu během celého tohoto roku vaším novým tělocvikářem. Vzhledem k nepříjemným okolnostem, při nichž si pan Cval nešťastně zlomil nohu, jej zde budu zastupovat. Takže pro začátek si dáte kolečko kolem hřiště poklusem a ve zbytku hodiny vás pak seznámím s lukostřelbou…"

Nadšeně jsem se na holky podívala.

"Vida, zdá se, že asi někoho zase zabiju…" poznamenala Kačka s hranou rozmrzelostí.

"Ale Šmoulinko, minule jsi to střelila jen na zahradu nějaké mojí pratety z druhého kolene," zářivě jsem se na ni usmála. Šmoulinka, přesně tak Kačku nazval jistý velice bystrý mladík, který ji "zaučoval" střílet. Taky že mu Kačka náležitě vytřela zrak. Po její střelbě - předcházené jeho velice bohatou instruktáží - se zmohl jen na: "Do prdele! Do prdele kams to střelila?" Načež jeho inteligentní společník zareagoval dalším moudrem: "Co když to střelila někomu do prdele?"

Vskutku nezapomenutelný zážitek…

"Minule jsem měla štěstí. Dneska tu je mnohem víc lidí, takže to určitě půjde do davu."

"Za tu dobu se ti to určitě uleželo v hlavě. Teď to budeš mít jak vžitý a budeš to do terče posílat v pohodě - ještě do samotnýho středu."

"To se uvidí…"

***

Po běhu jsme dostaly krátkou přednášku o historii luků. Pravěcí lovci, středověké dobývání, slavné bitvy, v nichž se uplatnily… Něco takového bych o hodině těláku vskutku nečekala. Ale bylo to bezva zpestření, to rozhodně. Oproti dřívějším nekonečným hrám nebo atletickým výkonům byla hodina lukostřelby příjemnou změnou.

"Škola nakoupila dohromady dvacet luků, takže to na vás vyjde taktak. Dojděte si pro ně do skladu a nezapomeňte si k nim vzít toulce se šípy. Já vám tu zatím připravím terč."

Jako lavina se celá naše skupina tvořená šestnácti dívkami nahňácala do skladu mezi luky a vybírala si ten, který by jim nejvíc vyhovoval. Rychlým zrakem jsem je sjela. Škola sehnala dva typy. Dlouhé a reflexní, které se od svých příbuzných lišily prohnutím svého těla. Hmátla jsem po dlouhém. Sice nebyl jako můj vlastní, ale rozhodně byl lepší než ten druhý. Kačka, Tan i Terka si naproti tomu vydobyly luky reflexní.

Vrátily jsme se zpátky na hřiště, na němž se právě vyjímal jediný obrovský terč.

"Nuže, děvčata, střílela už některá z vás někdy?"

Zvedla jsem ruku a Tan i Kačka mi šly příkladem, jen Terku jsme ještě nestihly zaučit… Lukostřelba - jedna z těch smysluplných sportovních disciplín. Dle mého názoru. Tudíž jsem ji provozovala, jak jen to šlo. Profesor si nás tři vzal stranou a ostatním narychlo vysvětlil, jak se natáhnout tětivu, a zakládat šípy. Střílejícím vždy propůjčil koženou rukavici a nátepník, aby je tětiva nemohla švihnout.

Když pak už většina zvládala základy střelby, dal jim profesor možnost střílet na vlastní pěst a obrátil se k nám. Bystrým zrakem nás všechny tři rychle sjel. Z jeho tmavě hnědých očí zářil zájem. Seznámil se s našimi jmény a pokračoval: "Nečekal bych, že v dnešních třídách najdu nějaké střelce, natož střelkyně. Jak dlouho už se znáte s luky?"

"Odmala…?" odtušila jsem svou situaci.

"Asi taky tak," přidala se Tan.

Kačka jen tiše skousla ret. "Rok… nebo spíš asi třináct dní z roku…"

Profesor Asch se jen nepatrně zaculil. "A vaše střelba?"

Ta dvouhodinovka utekla rychleji než by se mi zamlouvalo. Snad ještě nikdy jsem si tak dobře nezastřílela (a určitě nikdy s cizím lukem!) a na konci hodiny nám byla nabídnuta možnost chodit i na kurzy. Okamžitě jsem na to kývla, ještě spolu s Terkou, kterou jsem k tomu přinutila psychickým nátlakem (aneb mou slavnou metodou "pokud na to nekývneš, ukecám tě k smrti"). Tan s Kačkou se toho zhostily kvůli koním. K tomu se raději nevyjadřovat… Možnost střílet pod dozorem někoho, kdo tomu rozumí a vychytá veškeré chyby, se přece nenabízí každý den. Něco takového se zkrátka nedalo odmítnout.

Když jsem toho večera usínala, vzpomínala jsem na slavnost. I na Bernarda… Ale všechny tyto myšlenky přebíjela radost z dneška. Koho zajímalo podělané zkoušení? Ty kurzy lukostřelby mi všechno vynahradí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | Web | 9. ledna 2014 v 19:02 | Reagovat

Tan...my bychom si rozuměly :-D
Tak jako nezáživný díl jo? Co ty umíš podat nezáživně, prosimtě? :-D je to luxusní zpracování školy :-)

2 nhoriel nhoriel | Web | 9. ledna 2014 v 19:07 | Reagovat

[1]: To je dost možný :-P
Alespoň mě to tak přijde... Díky za pochvalu, ale jak říkám - mám na to svůj názor :-)

3 Kee Kee | 9. ledna 2014 v 19:10 | Reagovat

Jsem zvědavá, jak to rozvineš. :)
Lukostřelbu miluju. :) Sama jsem měla k dispozici sportovní luk, ale už jej bohužel nemám a ani kde střílet. :)
Třeba jednou... :)

4 nhoriel nhoriel | Web | 9. ledna 2014 v 19:28 | Reagovat

[3]: Uvidíme, sama si nejsem jistá... :-D
Naprosto tě chápu! :-) Tak to je škoda...
Snad jo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama