TT - Češi

11. prosince 2013 v 19:35 | Nhoriel |  Povídky
...to je Čechů slavné plémě...




Někdo mu třásl ramenem. Nejdříve jemně. Ale když se neráčil nikterak zareagovat, neznámý přidal na intenzitě, až byl Prud donucen otevřít oko. Pomalu rozlepil jedno víčko a zamžoural na muže před sebou. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na přítelovo jméno. "Co se děje, Bore?" Tma kolem, prozářená pouze chabým svitem hořících loučí, ho spíše než probouzela, kolébala zpátky do lůna hlubokého snění.

"Nadešel čas. Musíme jít!"

Pruda opět namáhavě nadzvedl již předtím otevřené víčko a teprve nyní si všiml, že Bor je v plné zbroji. Tu se otevřelo i jeho druhé oko. Hlavu mu zaplavily vzpomínky na poslání. Rychle se vymrštil do sedu, až se mu po dlouhém odpočinku roztančila světla před očima. "Jak je to možné? K tomu přeci nikdy nemělo dojít!"

"To my nikterak neovlivníme, starý příteli. Nandej zbroj a vyraz společně se svými bratry proti nepříteli!" Bor natáhl k Prudovi ruku a pomohl mu na nohy. Celá jeskyně kypěla pohybem. Muži se dostávali do svých brnění a zapínali přezky. Jiní brousili zbraně. Další věnovali pozornost přípravě bojových ořů. Pruda se dmul pýchou nad tím, jak všichni jeho bratři a přátelé pracují. Taková starost a pozornost byla všem přítomným pověstná.

Bor Prudu popadl za ruku a zavedl jej ke zbrojíři, který ho obtěžkal kroužkovou košilí, postříbřeným opaskem s mečem a přilbicí. "Není času nazbyt," mumlal mistr kovář, když Prudovi jeho pomocník pomáhal do košile. Prud k němu zvedl hlavu. "Není. Avšak ti venku by se měli střást našeho hněvu. Nenecháme náš lid stát v nouzi samotný."

Zbrojíř se na něj usmál a jasně tak předvedl několik chybějících zubů. "To já přece vím!" Jeho tón následně zvážněl: "Pomsti se za tu noc…"

Prud jen vážně kývl na srozuměnou. Sám na tento den čekal nespočetně dlouho. Až bude moct vyjet na svém oři a rozsít nepokoje mezi nepřátele tak jako za starých časů. S tíhou brně cítil všechny krédy, které už dávno opěvoval. Čest, věrnost, oddanost, milost… Ale především mládí…

Těžkopádnými kroky zamířil pryč od zbrojíře a uvolnil tak místo dalšímu neozbrojenému. Pomalu tasil svůj meč a s neskrývanou péčí se zahleděl na jeho ostří. Zuby a vroubky na něm byly jasně patrné. Bylo to tak dávno, co jej použil naposledy… Pohladil ztupenou zbraň a pohledem vyhledal nejbližšího kováře. Beze slova mu podal nástroj smrti a sám zamířil k sudu svlažit si hrdlo pár loky zlatavého moku.

Někdo mu poklepal na rameno, a když si Prud uvědomil, o koho se jedná, málem lahodný nápoj vyplivl. "P…pane!" vykoktal v záchvatu kašle. Jeho vůdce se na něj vřele usmál. "Je nejvyšší čas vyrazit, rytíři, národ český už dlouho nevydrží vzdorovat té zkáze venku."

Prud se cítil zahanbeně. "Odpusťte, pane."

"Není co odpouštět. Nejsi jediný, kdo se musí před výjezdem napít na kuráž."

Prud se pokusil o kostrbatý úsměv, ale nebyl si jistý, že je v tuto chvíli tím pravým, čím by měl svého velitele obdařit. "Děkuji za vaši vstřícnost, pane."

"V takovýchto chvílích musíme stát při sobě. Bratr věrn bratru, krev krvi. Jednota, to je ta síla, co přináší vítězství. Jsem si jist, že náš lid už dávno nepamatuje na ty, co zde očekávali den jeho největší hrozby. A přesto mu nyní vyjedeme na pomoc a budeme se bít do posledního muže za jeho dobro." Odmlčel se a tiše na něj hleděl.

"Je možné, že se svět venku změnil. Že místa, která jsme znali za našich časů, už budou dávno pryč, skosená zubem času. Je možné, že oblohu budou brázdit monstra, o kterých jsme v našich časech, ani nedokázali snít. Je možné, že namístě zlatých polí a zelených lesů budou stát domy rozmanitých tvarů, co budou spíše než bydlo připomínat hrozivé nepřátele…

Přesto, budou tam na nás čekat také naše děti. Krev našich rodin. A budou trpět a chtít se vzdát těm bídným šikům, co budou pochodovat proti nim…"

Pruda na něj v oněmění hleděl a neměl nejmenší ponětí, co na to říct.

"Pojď, rytíři. Čas tady možná ubíhá jinak, ale cítím, že každá další promarněná vteřina přináší našemu lidu další a další žal."

S těmito slovy jeho pán odkráčel a zanechal Prudu o samotě. Válečník cítil jako by mu pánova slova vlila novou sílu do žil. Odkráčel si pro svůj meč a přes kroužkovou košili přehodil znak svého pána. Černou orlici v plamenech na bílém podkladu.

Ozbrojen ještě dlouhým kopím ze dřeva statného dubu vysedl na svého ryzého válečného hřebce. Zaplavil ho pocit jistoty. Jeho bratří kolem zasmušile debatovali o tom, co je čeká venku. Neměli nejmenší ponětí, čemu vyjedou v ústrety, a přesto měli hlavy hrdě vzhůru, připraveni jim čelit.

Jeskyní se rozlil oslnivý jas, jak se skalnatá stěna otevřela. Veškerý hovor utichl. Ozvalo se koňské ržání. Cinkot oceli a klapot kopyt k tomu okamžiku patřily stejně jako píseň k lyře.

Z předních řad se začal šířit zpěv, který se přenášel stále hlouběji a hlouběji:

"Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kyrieleison."

Pruda s písní na rtech němě pobídl koně k pohybu, následován spoustou dalších rytířů. Ztělesnění odvahy a věrnosti, tkvící v krvi. Ven z hory. Pryč z Blaníku, co mu byl po staletí domovem. Zpět do své vlasti, do Čech. Veden svým vznešeným knížetem, na pomoc národu v nejtemnější hodině…

Nebeské jest dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde,
v život věčný, oheň jasný svatého Ducha.
Kyrieleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kyrieleison.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 11. prosince 2013 v 19:52 | Reagovat

Už aby to bylo...

2 Ariadne ^^ Ariadne ^^ | 11. prosince 2013 v 20:22 | Reagovat

Ty máš.. tak... tak.. tak dokonalý blog!
Ten dess to je prostě nádhera! O_O ^^

3 Tan Tan | 25. prosince 2013 v 8:56 | Reagovat

Jak jsi mi o téhle povídce vyprávěla, zase jsi se podceňovala! :p Je krásná! :)

4 nhoriel nhoriel | Web | 25. prosince 2013 v 15:44 | Reagovat

[1]: Těžko říct, jestli se dočkáme...

[2]: Děkuju mnohokrát, nepopírám, že i já tento desing miluju. Dincie se skutečně vyznamenala! :-)

[3]: Díky za pochvalu. Rozhodla jsem se, že se nebudu dohadovat :-P

5 Kate Kate | 2. ledna 2014 v 11:20 | Reagovat

Na tohle jsem prostě zůstala zírat s otevřenými ústy, te to skvělé... ???
Jinak, nechci prudit, ale ve slově my je po M tvrdé Y (čtvrtý odstavec, první věta) :-D

6 nhoriel nhoriel | Web | 2. ledna 2014 v 22:32 | Reagovat

[5]: Mnohokrát Ti děkuju za pochvalu :-)
Sakryš! Díky za upozornění, opraveno :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama