Prokletá

6. prosince 2013 v 10:44 | Nhoriel |  Povídky
"Doteď jsem vám jako zadání slohové práce dávala samá maturitní témata, tak těď zkusíme něco normálního. Napiště nějaký příběh se zvířátkem..."

Téma a nepsavost vzali za své. Nu, posuďte sami :D




Ležel tam ve sněhu rudějším než plátky té nejkrásnější krvavé růže a s přivřenýma očima čekal, než slunce zapadne a společně se svými paprsky odnese jeho duši mimo tento svět. Obzor zářil tmavými barvami a připravoval tak síně nebeské klenby na odchod jejího vládce. Bolest a chlad… to jediné nyní vyplňovalo vědomí umírajícího. Ruce tiskna na rozšklebenou ránu v boku se připravoval na svůj konec. Kdyby mohl, patrně by svá rozhodnutí změnil a tomuto místu se s hrůzou vyhnul…

***

Vesnice nářků. Tak tomu bývalému městskému klenotu nyní přezdívali. Rozpadající se pozůstatky dřívější nádhery připomínaly spíše pohřební náhrobky, odbité mistrem kameníkem kvůli nedůležitosti postavení zesnulého. Mezi plameny ošlehnutými kameny se zběsile proháněl vítr a vyluzoval syčivé tóny, které měly každého varovat, aby se odtud držel dál.

Pro Ahtora to tedy byla výzva, když ho jeho řád kontaktoval. Z jejich zprávy vyčetl jen to nejdůležitější. V ruinách města se usadila zbojnická banda, která odtud po setmění vyrážela na loupeživé výpravy do okolí. Úkol zněl prostě: Zbavit se jich. A to za jakoukoli cenu. S výcvikem, který podstoupil dávno předtím, než se stal mužem, odhadoval, že by jeho mise měla být krátká a rychlá.

Přesto však, když stál na vršku kopce, co se vyvyšoval nad vesnicí nářků, do jeho mysli se vkradly pochybnosti. Potřásl hlavou, skrytou pod tmavou kápí. Něco jako takového si nemohl dovolit. Ne teď. Tichými kroky sešel dolů, nezanechávaje za sebou žádné stopy. Bystrýma očima propátrával zasněžené ulice a hledal sebenepatrnější náznak možného života. Nebylo tu ale nic jiného než zvířecí šlépěje. Poklekl k jedné z nich, aby si ji lépe prohlédl. Vlčí… Po zádech mu přejel mráz, jak v zátylku ucítil cizí pohled.

"Co přivádí tvé kroky do těchto světem zapomenutých koutů, poutníku?" zeptal se ho někdo za jeho bedry podivně hlubokým až chrchlavým hlasem. Ahtor usuzoval, že se jedná o muže. Zvedl se z pokleku, a aniž by se otočil, odpověděl: "Mám zde důležité záležitosti k vyřízení. Po dlouhou dobu sem nevkročila ani noha a náhle zvěsti praví, že obyvatel znatelně přibylo. Přišel jsem zjistit, co je na tom pravdy." Rukou si zajel pod plášť a prsty obepnul známý kožený jilec krátkého vrhacího nože.

Osoba se s křupáním sněhu pod nohama začala přibližovat. "Cením si tvé upřímnosti, cizinče. V otázce, kvůli níž jsi zde, ti snad budu moci ulevit. Ale nejsem si jistý, zda-li tě má slova dostatečně upokojí." Ahtor se konečně pomalu otočil, aby spatřil stařešinu se skrz naskrz promodralou kůží a hlubokýma černýma očima. Oživlá mrtvola!, proletělo mu hlavou v první chvilce. V úkroku vzad ho zadržela jen slova, která muž řekl. "Poslouchám," kývl Ahtor.

Starý muž v roztrhaných hadrech se mu zahleděl hluboko do očí. "Tohle místo, je prokleté, chlapče. Není tvým údělem přinést sem klid. Slovo mír tu pozbývá významu. Je pro mě skutečným překvapením, že si váš svět všiml místního nepokoje. Pro tohle město však neexistuje něco jako pokoj. Plamen okřídlených ještěrů na něj uvrhl kletbu. Nic tady nezmůžeš. Proto pusť svou zbraň z ruky a odejdi odtud v pokoji."

Ahtor se zděsil nad tím, že neznámý ví o jeho noži, ale navenek se pokusil zachovat si lhostejnost. "Můj cíl zde je jasný," opáčil jen místo toho, nedbaje na mužova předešlá slova. Stařešina si povzdechl. "Tvůj cíl, tě bude stát život, pokud tady zůstaneš. Seber možnost zemřít jako starý muž, opusť toto místo a nikdy se sem nevracej. To je snad dostatečná nabídka za tvou upřímnost." "Jsem vázán přísahou svému pánu a řádu." "Nevím, komu sloužíš, ale jemu na tvém životě nezáleží, tím si buď jistý. Potřetí ti nabízím možnost odchodu, chlapče, potřetí a naposledy. Dále už se tě ptát nebudu." "Jakmile splním svou povinnost zde, odejdu. Dřív však ne."

"Staniž se," pronesl starý muž mrzutě a nato mu oči zalila jasně zelená záře. Ahtor, veden instinktem po něm mrštil nožem, ale ten jen neškodně proletěl skrze něj jako by muž byl pouhým vzduchem. Ahtor nad tím nevěřícně vypoulil oči a pokusil se znovu o stejný manévr. Tu se ale zarazil. Za starým mužem stála shromážděna nejméně pětice vlků, mezi nimiž na čtyřech postávaly ohnuté karikatury nejasného původu. Právě tyto karikatury Ahtora nejvíce vyvedly z klidu. Jejich tváře a stavba těla… jako by byly znetvořenými lidmi, co přežívají mezi zvířaty.

Nebyl s to jasně myslet. Vítr opět započal svou symfonii v pozůstatcích domů. Vlkům z otevřených tlam odkapávaly sliny a ti druzí, pokřivení, hrabaly rukama ve sněhu. Z očí všem vyzařovalo šílenství. "Varoval jsem tě, chlapče," řekl starý muž. "Dej se na útěk. Pokud tě dohoní, budeš litovat, že ses kdy narodil. Pokud prchneš, rozsévej mezi lidmi, jako jsi ty nepokoje a braň jim vkročit do těchto koutů," vybídl jej muž.

Ahtor vytasil dva krátké meče a zaujal bojový postoj. Ruce se mu třásly. "Jsem tu, abych vás zabil." Starému se ve tváři mihl výraz smutku. "Jsi tu, abys zemřel…" Pak započala jatka.

***

Ležel tam ve sněhu rudějším než plátky té nejkrásnější krvavé růže a s přivřenýma očima hleděl za ohnivou koulí, co před pár údery srdce zajela za obzor. Žil. Zbavený všech vjemů a pocitů. Slepý otrok cizí vůle. Uslyšel vytí svých druhů. Sesbíral se ze země, uchráněn smrtelných ran a zaklonil hlavu. Z tlamy plné tesáků mu vyšla píseň smrti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 18:38 | Reagovat

"Pak započala jatka" :-P Ta věta je mi velmi povědomá :-P
Jinak fajn povídka. Jen mi trošku nesedí archaická mluva a styl dokopy se slovy jako mise (nebylo by třeba lepší poslání, vzhledem k celkovému vyznění? ;-) )

2 corinne corinne | 7. prosince 2013 v 11:14 | Reagovat

Proč mi jenom píšeme tak málo slohů?! :-D To mi laskavě vysvětli... :-D
Jinak jo, dobrý. Splnilo očekávání bídného konce :-D

3 nhoriel nhoriel | Web | 7. prosince 2013 v 15:43 | Reagovat

[1]: A do prkenný ohrady! Žes jí nikde nepoužil ty...? O_O
Jak jsem psala už na úvodu - mám tak trochu nepsavo, takže jsem ždímala vážně z ničeho... Uznávám, dalo se to  zpracovat mnohem líp, ale nu což :-)

[2]: Že by špatná škola? :-D
Super :-)

4 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 7. prosince 2013 v 16:23 | Reagovat

Super, až se tady ty komentáře zobrazí, slibuju, že ti odpovím :-D :-P  :-?

5 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 8. prosince 2013 v 8:38 | Reagovat

[3]: Divnoočko ;-)

6 nhoriel nhoriel | Web | 9. prosince 2013 v 16:34 | Reagovat

[4]:

[5]: Je to pěkně naprd, jak to teď kraví. Vlastně se ti už ani nedivím, že jsi odešel...
Áááá sakrááá... Promiň, vůbec mi to nedoteklo! 8-O Nu... tak s tím už asi teď nic nenadělám... :-?

7 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 17:12 | Reagovat

[6]: Nevadí :-) Beru to tak, že se mi tu dotyčnou část povedlo asi fakt dobře napsat, když se Ti tak dostala pod kůži (shy) ;-)

8 liadel liadel | 18. března 2014 v 18:02 | Reagovat

Moc hezký! Ten konec... Předvídatelný :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama