Na hrubý pytel hrubá záplata

10. prosince 2013 v 20:30 | Nhoriel |  Pohár vína
Omlouvám se, že to tak trvalo - nebyl čas k tomu, abych k tomu zase sedla. Sice ti to nezodpoví otázku "Ano" nebo "Ne", ale nemohla jsem si zkrátka pomoct a musela jsem to ukončit takhle...
Pokračování "Tohle se stát nemělo". Pro corinne...:)




"J… j… já…" koktala jsem s očima rozšířenýma hrůzou. "Moc… m… moc se omlouvám, paní…" Netušila jsem, kam přesně bych měla svůj zrak stočit. Jistě se neslušelo, aby člověk nepokrytě zíral na hraběnku ve spodním prádle, ale v tento okamžik nebylo jiného místa, kam hledět. Všichni upíři kolem vypadali jako by mě chtěli roztrhat na kusy. Nemluvě o samotné paní Florentii.

"Skutečně? Omlouváš se mi?" Hlas albínské dámy zněl jako skřípění motorové pily. Po zádech mi z něj přeběhl mráz.

"J… já…"

"Paní, prosím, odpusťte jí," vložil se do toho Bernard nejistě a přitáhl mě k sobě ještě víc. "Je to jen lidská dívka. Nikdo z těch těžkopádných barbarských dětí dodnes nepochopil krásu a ladnost tance, jak je vidno. Nemohou za to, že jejich předci byli takoví, jací byli a tak vás prosím, nepoštvávejte na ni svůj hněv, ó velectěná."

Těžkopádných barbarských dětí? Barbarských dětí? Jako tohle nás upíři vidí? Že jsem si já hloupá nestrčila do výstřihu kůl z jasanového dřeva! Kdybych byla Bernarda poslechla, mohla jsem mít o problém míň. Anebo víc. Na tom ale v tomto okamžiku vůbec nesešlo. Nemusela bych se obávat a to bylo to hlavní.

Po boku hraběnky se náhle objevil další mezi ostatními výrazný upír. Bělmo mu sestávalo z krvavé barvy a dlouhé stříbřité vlasy měl sčesané dozadu. Na ostře řezané tváři se skvěl nemilosrdný úsměv, když své choti přes ramena přehazoval těžký kožešinový plášť a zakrýval jím tak ty krajky, kterými bylo vyšperkováno Florentiino spodní prádlo.

"Odkdy se zastáváš lidí, Bernarde?"

"Slíbil jsem své společnici, že se jí tady nic nestane. A nejen já. Většina z přítomných se zavázala, že ovládne své chutě a nechá ji na pokoji." Většina?! "Nerad bych porušil tyto již vyřčené přísahy, které mnohé stály spoustu úsilí. Zvláště pak dnešního dne…"

"Nemůžeme lidský rod brát jako své blízké. Jsou pouhou potravou, ničím jiným. A jestli tu chceš tvrdit něco jiného, pak s obavou musím konstatovat, že stárneš, příteli. Kdybychom společně neprožili toliko dobrodružství, nejspíše bych tě zbavil tvého postavení v naší společnosti." Krátce se odmlčel a záblesk v oku mi napověděl, že další konverzaci už nepovedou tak, abych je mohla slyšet. Blýskání v Drákulově oku a Bernardův zasmušilý výraz však sami o sobě mluvily zcela jasně: situace se pro mě nevyvíjí vůbec dobře.

"Požaduji satisfakci," vložila se do němé konverzace Florentia, nyní o poznatek klidnější, a tím mi zcela vyrazila dech. Snažila jsem se v její tváři nalézt nějaké známky toho, že žertuje, ale po něčem takovém tam nebyla ani památka. Jen blýskající se oči a pomalu se zkracující zuby. Satisfakce od upírky, kterou jsem… zesměšnila? Mohlo to být všechno jen ne dobré…

"Ale…" začala jsem, ale náhlý tvrdý stisk od Bernarda mě umlčel.

"Přijme," prohlásil můj společník místo toho jistě.

"Výborně!"

***

Nevěřícně jsem toho tupého komára hypnotizovala pohledem a nevěděla, co říct. Jak jen mohl? Když jsem se nad tím ale více zapřemýšlela, vše to vlastně byla jen má chyba. Kdybych mu na to nekývla, kdybych si vzala nějakou "první pomoc" proti upírům, kdybych mu přiznala, že se bojím a nechci sem tak… Zarazila jsem se. Kdyby, kdyby, kdyby… Nemělo smysl se ještě víc týrat tím, co mohlo být. Šla jsem s ním do toho, a tudíž měla počítat s možnými důsledky.

Hrabě s hraběnkou a většina dalších zúčastněných se odebrala ke stolům s jídlem, kde společně s občerstvením probírali vhodný trest, který by mě měl za "ďábelský skutek" postihnout. Východisek byla spousta a má hlava mi to všechno s jistotou potvrzovala. Vysátí krve do poslední kapky, rozdrásání hrdla, vytrhnutí srdce zaživa, odervání končetin… byla spousta možností, jak trestat. Nemluvě o tom nejhorším - možné proměně.

Bernard mi pohled klidně oplácel a nevzrušeně se přitom usmíval. Pro něj to ostatně nic neznamenalo… Odvrátila jsem od něj zrak a v očích ucítila pálení prvních slz. Snažila jsem se je nějak rozmrkat, ale v takovéto situaci…

Netuším, jak dlouho mi deptali nervy svými neslyšnými úvahami, ale po znatelné době se uráčili přijít s verdiktem. Zněl zcela prostě a dvojnásob předvídatelně a přesto jsem z něj téměř upadla do mdlob:

"Bernarde, aby sis zachoval své místo mezi námi," začala s dravým úsměvem paní Florentie, "připiješ si s námi na slávu padlých hrdinů. Na rozdíl od nás ostatních budeš mít ale čerstvou krev. Ty budeš poučen, že uzavírat pakty s lidmi se nevyplácí a ta dívka… nebudu kvůli ní plýtvat dechem."

***

Zůstala jsem otupěle stát a netušila, jak přesně se zareagovat na to, že jsem právě byla odsouzena k smrti vypitím… Nezmohla jsem se na nic. Jako bych se proměnila v kus kamene, bez vůle, bez víry… na něž mají brzy dopadnout kladiva sochařských mistrů. Přes mlhovou clonu ke mně doléhalo vzdálené dunění zvonu. Půlnoc.

"Tak snad ať už to máme za sebou, ne?" ozval se Bernard nezávazně a ladně dvěma kroky přistoupil po můj bok. Nejraději bych se k němu otočila a udeřila ho. To on souhlasil s tou satisfakcí, to on mě do toho zatáhl, to on měl být mým katem; jedna hloupá rána pěstí by mu stejně nic neudělala. Zato já bych si alespoň vybila děs, vztek a nenávist, která se uvnitř mě hromadila jako magma v sopce. Něčeho takového bych ale skutečně nebyla schopná. Ne teď, když jsem balancovala mezi šílenstvím a… strachem.

"Souhlasím," zaskřípal síní Florentiin hlas.

Bernard si mě jednou rukou přitáhl k sobě a druhou jediným trhnutím oderval límeček, co mi až do té doby chránil krk. Konečně jsem se vzpamatovala a zmohla k nějakému odporu. Všechny marné rány a pokusy o zneuctění ho ale vyšly naprázdno. Přehlížel je s kamenným výrazem a místo toho hypnotizoval moje hrdlo.

"B… Bernarde p… prosím…" dostala jsem ze sebe nakonec, po tom, co už jsem nebyla schopna dalších ran. "Pro… prosím tě… N… nedělej to…" Cítila jsem, jak slzy vyrazily na povrch, ale upír jako by mě ani neslyšel. Místo toho se jen obrátil na hraběnku se slovy: "Mohli byste to urychlit, paní? Ten strach, co v ní je, jen zhorší kvalitu krve…"

"Bernarde…" Třásla jsem se a nohy mě odmítaly nést dál. Nepoznávala jsem ho. Takový nikdy nebyl. Nikdy… Svět se se mnou zmateně točil a tváře upírů se posmívaly a šklebily. V prstech mi podivně brnělo, před očima se začínala objevovat směsice černé a bílé barvy… Náhle bylo těžké i dýchat…

"Máš pravdu, příteli." Odpověděl místo upírky její choť. "Vzpomeňte, drazí zúčastnění, na všechny ty, kteří tu s námi dnes nemohou být!" zvolal na celý sál. "Neboť hranice mezi světy je dnes nejtenčí a naši přátelé a známý mohou dnes sledovat naše počínání, uctěte náležitě jejich památku! Dokažte jim, že i po smrti stále žijí mezi námi! Kéž jednoho dne najdou mír!"

Ozval se souhlasný jásot. Bernard mi náhle palcem zvedl bradu a než jsem stačila jakkoli zareagovat jeho ostré zuby prorazily skrz kůži. Bolestně jsem vykřikla, ale jeho stisk zesílil a já nebyla schopná se pohnout. Vše se spiklo proti mně…

…a tak jsem černou náruč bezvědomí přivítala s úsměvem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 10. prosince 2013 v 20:51 | Reagovat

Nejdřív...díky za věnování :-)
Tak já čekala nějaké geniální rozřešení...ale vidím, že jsi na tom jako méďa nebo vlastně...jako my všichni :-D

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 18:24 | Reagovat

muahahaha <evil grin> :-P

3 nhoriel nhoriel | Web | 11. prosince 2013 v 19:41 | Reagovat

[1]: Není za co děkovat ;-)
Možná, že se k tomu ještě vrátim, ale... až někdy jindy :-)

[2]: Víš, že smát se cizímu neštěstí přináší smůlu??? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama