Konečná...

31. prosince 2013 v 18:38 | Nhoriel |  Pohár vína
Tak jo, peču na původní plány a zveřejňuji hned.
Seznámím vás pouze se svým rozhodnutím - v tomto příběhu budu pokračovat, patrně ještě společně s corinne :)
Banner dodám později :)



Probrala jsem se v cizí posteli a neměla ani nejmenší ponětí o tom, jak jsem se sem dostala. Ukrutná bolest hlavy a nejistý žaludek však dávaly jasnou nápovědu. Chlast. Musela jsem to včera přehnat když… Zarazila jsem se. Co se vlastně včera stalo? Vyletěla jsem se do sedu a s dlaněmi na tváři sebou hned zase ducla nazpět. Takhle blbě mi snad ještě nikdy nebylo.

Znovu jsem se pokusila vzpomenout si na události, co tomuhle předcházely. Co se stalo? A hlavně s kým se to stalo? Po zádech mi přejel mráz. Jestli v tom byl nějaký chlap a… Udělalo se mi ještě hůř než předtím. Jen to ne! Už jen samotná představa toho, jak mě nějaký úchyl z baru zatáhne do… kam?

Skrze prsty jsem si začala prohlížet místo, kde jsem se právě nacházela. Jednoduchý pokoj, dle zařízení bych usoudila, že hotelový. Krom jediné manželské postele, v níž jsem ležela, tu ještě stál malý podlouhlý stolek se dvěma křesly, několik skříněk a televize. Po levé i pravé ruce jsem měla dveře, přičemž z těch nalevo se ozýval zvuk tekoucí vody. Sprcha, vyvodila jsem jednoznačně. Další zamrazení. Takže tu se mnou někdo skutečně je…

Ve své současné situaci bych se nezmohla ani na útěk ani na útok. Než by na něco takového došlo, žaludek by mi už dávno tancoval salsu. Rozhodla jsem se tedy pro starou dobrou střední cestu - budu hrát mrtvýho brouka.

Když voda utichla a dveře se otevřely, ležela jsem a dělala, že ještě spím. Každý krok neznámého jsem vnímala s neuvěřitelnou intenzitou. Když se zastavil u postele, jen jsem se tiše modlila, ke komukoli, kdo takovéto nářky a prosby o pomoc poslouchá, aby mě z téhle šlamastiky vysvobodil.

"Anet?" ozval se známý hlas tiše.

Překvapena povědomostí hlasu jsem sebou mírně cukla, ale rychle se zase vrátila zpátky k imitaci spánku. Zněl mi tak povědomě a přesto cize. Nedokázala jsem ho přesně zařadit. Ne bez toho, abych se na mluvčího podívala.

"Vím, že nespíš…"

Vzdala jsem svůj očividně mizerný herecký výkon a podívala se na něj. Delší kudrnaté vlasy, pečlivě střižený knírek, staromódní zjev… "Bernarde…" zamumlala jsem překvapeně. Rychle jsem se vzpamatovala: "Co se to sakra včera stalo?" Vlastní hlas mi silně rezonoval v lebce.

Upír se překvapeně usadil na okraj postele a jemně mě vytáhl do sedu. Taktak jsem v sobě všechno udržela. Zkoumavě si mě měřil. "Podívej se na mě."

"Bernarde…"

"Podívej se mi do očí," řekl mrazivě, téměř panovačně a já rychle vzhlédla. Spoutal mě pohledem tak, že jsem ten svůj nedokázala nikterak odtrhnout. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale tělo jako by mi už ani nepatřilo. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co chce udělat, ale něco mi říkalo, že se mi to ani v nejmenším nebude líbit. Hleděla jsem uhranutě do jeho nafialovělých očí a v duchu jen křičela o pomoc.

"Zvláštní…" poznamenal, "…tohle bych tedy skutečně nečekal…" Bez okolků se zase zvedl a já zachrastila zpátky do postele. "Co bys nečekal…?" Vztyčila jsem se ztěžka na loktech. Jestli jsem předtím byla zmatená, tak teď už jsem nechápala vůbec nic. Obrátil se ke mně s ublíženým výrazem a jen zakroutil hlavou.

"Bernarde…"

Náhle jako by se mu rozsvítilo. Očima mu blesklo poznání. Smutně se na mě podíval. "Promiň, ale bude tě to bolet…" Než jsem ta slova stačila jakkoli zpracovat svět se mi proměnil je ve změť barevných bodů…

***

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se vlastně stalo… Nebylo to zkrátka přirozené… Tupě jsem seděla na posteli a hleděla na Bernarda jako by byl duch. "Jak… jaks mohl?" dostala jsem ze sebe jen ztěžka. Dlaň jsem si stále tiskla na krk a pod prsty cítila hrubost strupu. V hlavě mi třeštilo z toho, jak do ní pustil vzpomínky na předešlý večer. Neměla jsem nejmenší tušení, co se stalo po tom, co se do mě na slavnosti zakousl, ale stále jsem v hlavě viděla ten jeho dravčí výraz… Neváhal. Plnil rozkazy svých pánů. Skoro mě zabil!

"Bylo to pro tvé vlastní dobro," prohlásil tiše už nejméně posté, "kdyby to bylo na nich, bez váhání by tě roztrhali na kusy a z nich si ještě udělali šperky…" V hlavě mi vyvstala vzpomínka na to, jak jsem několik dní dozadu s kamarádkou probírala, jak by bylo zajímavé mít šachové figurky z lidských vnitřností. Teď jsem se jen otřásla.

"Ale ty jsi přijal ten trest, Bernarde! Můj trest!" přerušila jsem ho. "A pak jsi ze mě ještě pil! Ze mě! Myslela jsem si, že jsme přátelé! Říkal jsi, že něco takového nikdy neuděláš!"

"Bylo to pro tvé bezpečí," zopakoval trpělivě. "Kdyby se z tebe napil kdokoli jiný, rozsápal by ti hrdlo. Takovou škodu já nenapáchal. A vše jsem ti pak ještě patřičně zahojil. Nemáš si na co stěžovat." Jemu se to řeklo! Ale kdyby byl v mé kůži… "A navíc jsem ti teď navrátil i vzpomínky," dodal ještě. "Myslím, že tím by měl být můj dluh - ať už byl jakýkoli - zpečetěn."

Z té jeho slavné procedury mi bylo akorát tak zle. "Ovšem, jsi zcela nevinný! Chlastal jsi mojí krev jako by to byla voda a pak se mi ještě hrabeš v hlavě! Výborně! Přesně tohle přátelé dělají!"

Unaveně se podíval na slunce, co nám svým svitem zalévalo pokoj. Legendy o tom, jak sluneční paprsky upalují upíry zaživa, pozapomínaly dodat ještě fakt, že paprsky musí být přímé. Pokud mezi sluncem a upírem stálo něco dalšího, nějaké látky, sklo nebo plast, sluneční kletba ho nemohla nikterak zranit.

"Mysli si co chceš. Celou tu dobu jsem se snažil o to, abys z toho vyšla co nejlépe."

"Samozřejmě, promiň, že jsem si toho doteď nevšimla!"

"Co tím chceš naznačit?"

"Co tím chci naznačit?!" zopakovala jsem hystericky. "Že jsi mě skoro zabil na nějaký akci, na který jsem ti měla dělat doprovod, že by to?!" Jak se mohl ještě tak hloupě ptát?! Někdy jsem vážně přemýšlela o tom, že jeho mozek už musí tlít…

Prsty se chytil za kořen nosu a zavřel oči. "Nenutil jsem tě, abys tam šla. Bylo to tvé vlastní rozhodnutí. Ještě před hradem jsem se tě ptal, jestli nechceš jít pryč. Nechtěla jsi."

"Skoro jsi mě zabil!"

"Nezabil. Sotva jsem se z tebe napil. Těch pár loků, co jsem spolkl mi sotva svlažilo hrdlo. A rána, ze které jsem pil… vždyť ti po ní nezůstane ani jizvička. Kdyby se na místo mě napila třeba hraběnka, nezůstala by ti hlava, tak už se zatraceně přestaň s tímto křivým obviňováním mé osoby a buď ráda za to, že jsi stále tady."

Tím mi zcela vzal slova.

Zhluboka se nadechl a pohlédl na mě smířlivým pohledem. "Skoro hned jsi šla do kolen a tvá krev také vystříkla, takže všichni okamžitě uvěřili tomu, že jsem se do tebe pustil s plnou vervou. Počítali s tím, že tě dorazím. Když jsem pak zkrátka zmizel ze síně, nikdo už mě nepostrádal. Jsme známí tím, že si své oběti chceme vychutnat v soukromí a neradi se dělíme.

Takže mě tu už prosím přestaň obviňovat z toho, že jsem tě málem zabil. Zachránil jsem tě před daleko horšími tresty a ty jsi z toho vyšla jen s malou rankou na krku. Uvědom si, že na světě nežije nikdo, kdo by něco takového mohl říct. Každý, kdo tu slavnost předtím navštívil, tam zemřel."

"Tak proč jsi mě tam zatraceně bral?!" dostala jsem ze sebe konečně.

"Byl jsem hlupák."

"Proč?!"

"Jak už jsem říkal, bylo by divné, kdybych přišel sám. A navíc… pár dní předtím jsi měla narozeniny… Bez ustání říkáš, jak hrozně moc toužíš po dobrodružství, tak jsem ti chtěl dopřát takové, na které budeš moct navěky vzpomínat… Nemohl jsem tušit, že se to takto zvrtne." Odkašlal si. "A zároveň jsem předpokládal, že budeš umět lépe tancovat…"

Zalapala jsem po dechu. "Ale…" zavrtěla jsem hlavou. "Měla jsem šaty, podpatky, byla v sále plném upírů a ještě měla tancovat, sakra dyť něco takového by nedal nikdo!"

"Neodhadl jsem to, stačí? Hluboce se za vše omlouvám, příště už si budu na podobné věci dávat větší pozor, ano?"

Vlastně by to bylo i celkem komické. Kdyby se jednalo o příběh někoho jiného. Může být někdo takový magnet na průšvihy jako já? Asi těžko, jsem tím věhlasná… Nevěděla jsem, co bych mu na to měla odpovědět.

"Myslím, že teď bude nejrozumnější, když se nějaký čas neuvidíme. Musím odletět do Transylvánie, urovnat mezinárodní vztahy. Tímto aktem… přitáhl jsem na Česko zbytečnou pozornost, to se musí změnit. Musím si promluvit s hrabětem a všechno to urovnat. Není potřeba, aby se tímto případem jeho agenti jakkoli zabývali…"

"Ale…"

Bez okolků mě přerušil: "Ty se vrátíš do školy a nebudeš o tom mluvit. Zbytek svých podzimních prázdnin věnuješ tomu, aby ses z toho dostatečně vzpamatovala. Budeš s přáteli a budeš se zajímat o obyčejné věci. A… mezi námi, možná by sis mohla zdokonalit své taneční kreace."

Vykuleně jsem na něj hleděla. Na zlo jako je škola jsem úplně zapomněla. A představa toho, jak se tam po tom všem mám vrátit…

"Bude to tak nejlepší," řekl ještě. "Kamarádi se o tebe postarají."

Nepřítomně jsem kývla.

***

Předtím, než Bernard odletěl, mi ještě potřel krk odporností vzniklou smícháním jeho krve a slin, která všechny známky po kousnutí měla zcela odstranit. Jako odčinění jsem od něj ještě dostala černý šátek z kašmíru, kterým jsem si krk měla zahalit před zbytečnými pohledy zvědavců.

Bylo zvláštní se po tom všem vracet domů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 31. prosince 2013 v 19:10 | Reagovat

Tak předně... Pohár krve je můj název! :-D
A dále...díky za uvedení mě jako spolupachatele :-)

Ukončila jsi to s lehkostí, která mě v poslední době nějak vynechává... Nenuceně, prostě, prakticky :-D

2 nhoriel nhoriel | Web | 31. prosince 2013 v 19:41 | Reagovat

[1]: Ano vím - ještě jednou se omlouvám. Pro vysvětlení ostatních, z neznámých důvodů se mi tu smazaly dva komenty a nejsou k nalezení... Tudíž pro uvedení do pořádku - Pojmenovala jsem rubriku "Pohár krve" ale mělo to být "Pohár vína", vše už je změněno a předěláno (holt zkrátka mě moji pisatelští kolegové velice inspirují) k původnímu znění. Corinne, ještě jednou sory...

Za spolupachatelství stále nechápu, co myslíš, ale to je jedno, věřím, že mi to osvětlíš :-)

Zkrátka tak jako vždycky - jinak to neumim :-D

3 Kee Kee | 31. prosince 2013 v 19:42 | Reagovat

Tak jsem zvědavá, jak dále děj rozvineš.. :)
Jen jsem si všimla, že někde máš přímé řeči obou postav v jednom odstavci - bylo by lepší to oddělit. :)
Ale to je pouze detail. :)

4 nhoriel nhoriel | Web | 31. prosince 2013 v 20:08 | Reagovat

[3]: Upřímně, já taky :-D
Jj, příště se polepším ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama