Dárek pro Tan - (Ne)návrat

25. prosince 2013 v 15:35 | Nhoriel |  Povídky
Tak do třetice, i Tobě, Tan, veselé Vánoce! :)
Promiň, ale nic "originálnějšího" mě fakt nenapadlo xD

Veškeré postavy a místa v tomto příběhu jsou majetkem spisovatele B. Hennena a já si na ně nedělám žádná práva.




S nehynoucím očekáváním jej vyhlížela z okna věže pevnosti a nemohla skrýt úsměv ve své tváři. Konečně se všichni vraceli! Válka se stoupenci kněžny Allathaie byla konečně u konce, vítězná ve prospěch královnina vojska. Po dlouhých třech letech se válečníci mohli v klidu navrátit ke svým rodinám a dočkat se zaslouženého míru.

Předpokládala, že její pán pojede hned v první řadě na svém bílém oři a povede hrdinsky všechny své muže do bezpečí pevnosti, kde vojáci dostanou rozchod a možnost rozejít se do svých domovů. Tato domněnka však byla mylná. Ať se snažila sebevíc, i v přicházejícím soumraku viděla, jak celé vojsko vede jezdec na ryzém koni. Nasucho polkla. Jistě, byla tu možnost, že jeho věrný hřebec zahynul v boji a on teď musel jet na tomto, ale i zbroj jezdce neprozrazovala, že by patřila bílému rytíři.

Zklamaně zrakem přeletěla přes další válečníky v zástupu, ale ani ti se nijak nepodobali mistru šermíři. Mimoděk pohladila prsten na své ruce. "Kde jsi, můj pane…?" zamumlala polohlasem. Byla rozhodnuta sejít dolů a zeptat se mužů, kde je jejich vůdce, ale rozum jí říkal, ať ještě chvíli posečká. Co když se jen trochu opozdil? Nemělo smysl vyvolávat planý poplach…

Když už se ale značně přiblížil i celý zadní voj, propadla panice a rychlými kroky se rozeběhla po točitých schodech. Div se na těch strmých kamenných výstupcích vytesaných ze samotné bílé skály nepřizabila! Jako střela proletěla chodbami a vyřítila se až na nádvoří.

"Farodine!" zavolala na jednoho z válečníků, když ho mezi všemi dokázala rozpoznat. Elf se překvapeně obrátil za jejím hlasem, a jakmile ji v tom mnohahlavém davu nalezl, navedl k ní svého hnědáka. Kůň, ač dosti unaven, hrdě dokráčel až k dívce a těsně před ní se zastavil.

"Tanito…" zamumlal tiše.

"Kde je?"

"Cože?" naklonil se k ní elf ze sedla. V tom halasu kolem její hlas zcela zanikal.

"Kde je?!"

"Kdo?"

"Ollowain! Kde je Ollowain, Farodine?" V jejím hlase zněla jasně patrná hrůza.

Elf sklonil hlavu a když ji chvíli nato pozvedl, v jeho rysech se zračila bolest. Obratně ze svého koně sesedl a stanul elfce tváří v tvář. "Tanito… Je mi to líto…"

Jako by do ní uhodil blesk. Zbledla. "Farodine, kde je Ollowain?"

"Padl když…"

Další slova už neslyšela. Zděšeně zalapala po dechu a otočila se k Farodinovi zády. Ač se ji válečník pokusil zastavit, vysmekla se mu a i přes jeho křik prchala pryč… pryč odtud…

***

Počkala na tmu. Věděla, že i v noci bude most pečlivě hlídán, ale měla větší naději k úspěchu v černém hávu kolem sebe než za bílého dne. Rychle se rozhlédla a ujistila se, že nikdo ze strážných není mostu dostatečně blízko, aby ji mohl na poslední chvíli zachytit. Oči měla celé rudé od toho, jak celou dobu tesknila po svém rytíři. Padl. Padl! Nic neuvěřitelnějšího v životě neslyšela. Někdo porazil mistra šermíře!

Roztřesenými kroky došlápla na Shalyn Falah. O mostě se říkalo, že je vytesán z prstu obryně a skutečně tak vypadal. Hladký kámen bez zábradlí se táhl přes propast jako ukázka jedné z nejkrásnějších elfských staveb. Jeho povrch smáčel nedaleký vodopád a neopatrným chodcům jej tak dělal smrtícím. Elfka se snažila nevnímat hučení větru kolem své hlavy a nabádala se, aby se nedívala dolů. Ještě ne…

Myslela na pomstu, samozřejmě. Ale vojsko kněžny Allathaie už bylo zcela rozprášeno a tak ji nebylo na kom vykonat. Vrah jejího milého byl již zesnulý a Ollowain byl tudíž pomstěn. Ač ne mou rukou, pomyslela si trpce.

Došla až do samotného středu mostu, tam kde byl kámen nejtenčí a obrátila se čelem k propasti pod sebou. Za trolích válek ze Shalyn Falah byli svrženi všichni trolí vévodové, i se samotným králem. A teď po stovkách let se bude něco takového opakovat.

Už se chystala udělat krok do prázdna, když jí v tom zabránil královnin sokol, který jí vletěl přímo do tváře. Překvapeně zaklopýtala a ustoupila od propasti. Bílý pták na ni cosi zapištěl a předvedl jí psaní, které držel ve svých spárech. Tanita se na něj nedůvěřivě podívala, ale nakonec hmátla po vzkazu. Přeci jen, byl od královny. Rozlomila pečeť a nahlédla do krátkých řádků.

Ollowain spadl, když na naše vojsko při odchodu z Allathainy země zaútočili poslední kněžnini věrní, ze svého koně a zle se při tom pádu poranil. Vojáci jej bez prodlení dopravili na Světlo elfů pro pomoc, neboť v armádě nezbyl ani jediný schopný léčitel. Tvůj pán tě tu nyní očekává, Tanito. Nenech ho čekat.
E.

Nevěřícně na tu zprávu hleděla. Mohla tomu věřit? Královna neměla důvod jí něco nalhávat. Srdce se jí rozbušilo. Zapomněla na vše, co chtěla na mostě učinit a rychle se rozeběhla do stájí. Musí se na hrad dostat co nejdřív! Ollowain žil!

Tak takhle ho vidím a jestli proti tomu máš nějaké výsady, tak... to vyřešíme někde jinde ;D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama