Ledová královna

16. listopadu 2013 v 20:27 | Nhoriel |  Povídky
Dnes tu pro vás mám jeden soutěžní příspěvek. Blogerka Hanibal2011 uspořádala literární klání a tak jsem nemohla odolat a zkrátka se přidala... Zadání bylo jasné - psaní v ich formě a příběh musí začínat větou "Jediné, co mi chybí, je čas" (úprava času nehrála roli). Něco jsem tedy sesmolila, ale to by se nestalo nebýt jedné úžasné písničky, která mi v tom pomohla:


Bez ní bych byla asi ztracená... Nu, myslím, že je vhodný čas, přestat tu psát další podobné nesmysly a jednoduše vás pustit k textu... Snad se bude líbit :)




Jediné, co mi chybí, je čas. Nenahraditelné momenty mého bytí na tomto světě v podstatě zanikají v nekonečnu, promrhány pouhým rozmarem. Jsem sama na zcela zasněžené rovinaté pláni a nemám nejmenší ponětí, co si počnout. Srdce splašeně tepe a dech vázne v hrdle. Jako by ze mě bylo štvané zvíře… Jako bych tušila, že se někde mohou vynořit lovci, kteří po mě půjdou.

Propadám panice. Chlad barvy nevinnosti a míru jako by mě chtěl upálit ve svých spárech. Kdyby mohly, brázdily by mi tvář slzy. Co si počnu? Sama? V dohlednu ani jediná dlaň, co by se natahovala, aby pomohla. Pouze sobecké pohledy a prázdná panovačná slova, která za pomoci hrubých tónů podkopávají morálku a navozují pocit méněcennosti.

Třesu se. Chladem? Děsem? Nemám nejmenší tušení.

Síla, co mě hnala vpřed je pryč. Přeju si skončit, vzdát to, ale… nemůžu. S obdivem míšeným s neformulovaným prokletím myslím na své předky; na hrdost a neústupnost, co mi s jejich požehnáním koluje v žilách. Tu, co mi nedovoluje přestat a nechat vše plynout kolem.

V tu samou chvíli se ale ozve sobectví a nohy mi poklesnou v kolenou. Tvrdě přistanu na neměkkém podkladu a celkový pád zbrzdím jen díky dlaním. Ostré ledové krystalky snadno projdou kůží a sněhobílá je tak zneuctěna rudými cákanci. Krví. Už i mé nejcennější bohatství raději prchá pryč s těla a uzavírá tajná spojenectví s bělostí. Nedbám na to a pokusím se plazit. Stále vpřed. Stále bolestněji. Přesto bojuji. Předchozí horlivé tempo klesne k bodu mrazu. Trpím.

Proč to nevzdat?

V krku mám knedlík. Nemůžu dýchat. Celé tělo jako by bylo v křeči. Dojde k neodvratnému. Zakolísám a nakonec se podvolím bílé. Padnu na ni bokem a poraženecky přivřu oči. Chci křičet, plakat, ukázat té nehostinné barvě, že boj se mnou nebude snadný. Něco takového ale není možné. Porazila mě. Porazila mě a teď se mě chystá zesměšnit, jak jen to půjde.

Naprázdno se prsty snažím zachytit jejího hávu a alespoň tímto nepatrným vzdorem jí dokázat, že nejsem její zajatkyně. Nikdy se jí nepodvolím… Ne z vlastní vůle. Ne dokud mi nevezme život a hmotná schránka duše nebude odsouzena k zániku v těchto nekonečných zasněžených pláních.

Ztrácím cit v prstech. Vzniklá otupělost se začíná s děsivou pomalostí rozlívat stále dál a dál. Postupuje pomalu, podobna šelmě, která si chce hrát se svou obětí. Kdyby byla živoucí bytostí smála by se. Klečela by vedle mě a vysmívala se mi. Ukazovala by, že to ona je ve zdejších koutech královnou.

Myšlenky mi krouží kolem témat, co mě nikdy nezajímala. Chtějí si užít poslední chvíle, kdy mohou volně plout fantastickým oceánem bez konce, který se do dálav táhne celou mou hlavou. Podobny racčím křídlům, jež laskají větrné proudy, svobodné a nespoutané bojují se silou, co je stahuje k zemi a ukazují tak svou skutečnou sílu a podstatu.

Šepot.

Tichý a nepatrný. Pokládá otázky. Proč? Z jaké důvodu? Jak se to stalo? Byl to úmysl? Nejsem s to odpovědět. Ledová pustina vysává i poslední kapičky tepla. Skutečná šelma! Hra už ji přestala bavit a rozhodla se to konečně ukončit. Zrychlila tempo svého postupu. Podobna smrtelnému jedu se usazuje v žilách…

Jak bídný konec!

Svaly ochabují a srdce, hrdý generál, který veškerý tento pochod vedl, si začíná uvědomovat, že tato bitva je nad jeho síly. Přesto v něm zůstává oddanost vůči ostatním, starost o všechny ty, co ho následovali a které vedl na smrt. Neprchá. Zůstává. Smířen se svým osudem, pyšný na to, že může padnout vedle své odvážné roty v posledním marném boji.

Chlad…

Konec…

Když tu náhle…

…záblesk!

Zářivá spletice barev se prožene oblohou. Zamžikám. Něco takového… nikdy jsem podobnou podívanou nespatřila. Jako by se samotná nejkrásnější bohyně uvolila vstoupit do těchto světem zapomenutých koutů a nabídla zbloudilým poutníkům podívanou na zářivou korunu, co jí skví v dlouhých spletitých vodopádech jejích vlasů.

Koutek úst se mi zvedne v úsměvu. Taková pocta! Kéž bych o tom mohla ještě někomu vyprávět! I na prahu smrti se culím. Chlad kolem mě připravil o vše, ale přesto tu ležím, spokojená jako nikdy a s úsměvem hledím svému konci vstříc.

Světla jako by se snesla až k mé hlavě. Barevné pablesky, co svým dotykem laskají namodralou kůži. Zavřu oči a…

"Dokázala jsi to." Ozve se hlas vedle mé hlavy. Smrt? Blud?

"Dokázala jsi to, cožpak nechceš ani pohlédnout na své dílo?" pokračuje nezávazně. "Porazila jsi chlad a zahnala temnotu. Otevři oči a pohlédni na to, co jsi zde stvořila. Žij a nevzdávej se na posledním úseku cesty. Ušla jsi už takový kus… Zbývá už jen pár kroků, abys došla do konce…"

Skutečně. Uvědomím si, že se mi vrátil cit do těla. Teplo se mi rozlívá každou buňkou a navozuje pocit uspokojení. Zmámeně nadzvednu víčka. Hlas, který mluvil, jako by s mým procitnutím zmizel. Zmateně se rozhlédnu kolem, ale po nikom ani stopy. Zato však zbytek zasněžené planiny… už neexistuje! Změnil se jako vyřčením kouzelné formule!

Bělost je zažehnána a z každého kusu země, co ji nahradil, raší stonky života. Síly. Poslední pozůstatky chladu leží pode mnou a roztahují se ještě kousek vpřed.

Pokusím se vydrápat na nohy. Jako bych stála na samotném začátku cesty! Rána na ruce zmizela. Z míst, kde krev skropila zemi, nyní k nebesům nyní hrdě vyvstává rudá růže. Už žádná bolest, žádná otupělost, jen svěžest a mladí vládnou mým údům. Postavím se na nohy. Trochu roztřeseně pravda, ale to jen z důvodu, že nevím, zda-li mohu svému tělu skutečně věřit. Stojím. Stojím a zbývá pár kroků do konce.

Zhluboka se nadechnu. Je čas dokončit tuto pouť.

Pár stopami vzdálenost překonám. Sněhová krusta zanikne. Promění se ve vodu, co napojí žíznivou zemi. Pocítím uspokojení. Dokázala jsem to! Porazila jsem bílou a změnila ji v nový svět! Lepší svět, svět se životem, silou. Odvahou a přátelstvím.

Kéž zdejší zem zrodí silné reky, co budou svému kraji dělat čest.
Za pomoci trpělivosti a silné vůle, hleďte, jak vznikl nový svět!
To místo, země zaslíbená, co dotkne se svou slávou hvězd,
není nic jiného než pouze jarní poupě, co rozvilo se v květ!

Konec


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 17. listopadu 2013 v 10:52 | Reagovat

Ty mi něco povídej o slovních spojení! :-D
Dýchl chlad a zavonělo jaro... Vzpomínka na Narnii :-)

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 15:52 | Reagovat

[1]: A to ještě nevíš, že na cestě je opojení Markétou Lazarovou :-P Nastane temné období, kdy naše Nhoriel své hrdiny nechá chcípat jako na běžícím pase, pokud možno zneuctěné, špinavé a zmrzačené. PS: Díky bohu, že jsem Narnii nikdy nečetl :-D

3 corinne corinne | 17. listopadu 2013 v 16:30 | Reagovat

[2]: Tak to už se těším, moje vyžívání v morbidnostech (teda samozřejmě, pokud je to dobře napsané) je až obdivuhodné :-D
P.S. A to si jako myslíš, že já ji četla? :-D

4 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 16:41 | Reagovat

[3]: Markétu? Ne! Na tu jsem neměl nervy ani já :-D Ta čeština je příšerná, nvm co na tom lidi obdivujou :-P Narnii? Každá slečna přece musí číst Narnii, Stmívaní a Deníky ??? Nebo ne? :-?

5 corinne corinne | 17. listopadu 2013 v 17:10 | Reagovat

[4]: Jako za co mě máš?
Zaprvý je to všechno tlustý jak já nwm co.
A zadruhý se vždycky radši kouknu na film než vezmu do ruky knížku...a můžu říct jen toto:

Narnie se mi líbí z hlediska víry, protože Lewis pěkně zachytil život Ježíše...
Stmívání jsem viděla jednou kvůli kámošce a nepotřebuju (a ani nestojím o to), vidět tohleto znova...
Deníky... Co to je? Všichni o nich mluví, ale na film ani knížku jsem jaksi nenarazila. Jednoduše nemám páru :-D

Takže asi nejsem normální nebo nejsem holka... :-D

6 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 18:52 | Reagovat

[5]: Já taky nvm o co jde, ale každej o tom mluví, tak to asi musí být něco extra :-P No nic, Nhoriel bude ráda, že tu má hodně komentářů, úkol splněný, a tak můžu jít zase dělat krásného, leč prudce neužitečného.

7 Cather Cather | 23. listopadu 2013 v 10:44 | Reagovat

Nádhera jako vždycky :D Culím se jako ona a ani nemusím být na prahu smrti :D Už se těším na další povídku :D

8 nhoriel nhoriel | Web | 5. prosince 2013 v 18:43 | Reagovat

[5]:

[6]: Tady se nám zase rozjela konverzace :-D Je docela šok, když si vezmu, že tenhle text by se v podstatě dal spojit s Narnií, jak psala corinne, ale nu což... Narnii jsem jako malá zbožňovala, takže se to možná před Vánocemi probudilo... :-)
Zdvořile vám děkuju za spoustu komentářů! :-D

[7]: Děkuju mnohokrát, jsem ráda, že se s ní dokážeš sžít :-)

9 Skill Skill | 2. ledna 2014 v 11:52 | Reagovat

Nádhera! Máš vážně talent.
Píšeš nebo se chystáš napsat nějakou knihu? Pokud ne, tak třeba vyfackovat ???

10 nhoriel nhoriel | Web | 2. ledna 2014 v 17:56 | Reagovat

[9]: Děkuju moc :-)
Nevím, jestli bych na knihu měla nervy - možná nějaké delší příběhy, ale kniha... to asi vážně ne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama