Dobrodruh v nás

14. listopadu 2013 v 17:11 | Nhoriel |  Povídky

Tak nějak začínám přemýšlet o tom, že bych si mohla zřídit rubriku "Školní slohy", protože to je to jediné, čím vám sem teď přispívám... Tak možná až bude čas...
Od tohohle moc nečekejte - jsou to naprosté kydy, ždímané z prázdné houby v nepsavém období... V podstatě sloh o ničem, možná tak o neoriginalitě. Opět se jedná o maturitní zadání (mám dojem, že dokonce letošní) - první odstavec je zadaný a autor má plynule navázat. Netroufám si říct, že je to navázání a už vůbec ne plynulé; nicméně jak už jsem psala - mám nepsavou, tudíž sepsat jen něco takového byla skutečná bitka...



Nikdy jsem nechtěl být dobrodruhem. Klukovské výpravy do lesa mi naháněly husí kůži, na tajemné prohlídky sklepení či půdy mě nikdo nezlákal. Povinné školní kurzy, jejichž hlavním úkolem je žáky stresovat, jsem absolvoval v posteli s fingovanou omluvenkou v kapse. Bezpečí a klid domova byly mé jistoty, džungle mimo něj mě zneklidňovala. Až do mých 18 let…

***

"Evžene," zakřičela na mě matka zvenku. Očima jsem zrovna hltal řádky rozečtené knížky a snažil se nějak přemluvit písmena, aby ubíhala rychleji. "EVŽENE!" Rozhořčeně jsem odvrátil zrak. "Co?!" zvolal jsem na celý dům jedovatým tónem. Rušit v takových chvílích! "Někdo tady na tebe čeká," odpověděla matka stejně kousavě a nepřímo mě tak povolávala, abych opustil klid domova. Otráveně jsem zavrčel. Nikdo za mnou nikdy nechodil, co tedy tak náhle? "Tak ať jde dovnitř!" Ponořil jsem zrak zpátky do stránek.

"Evžene, nejsem si jistá, jestli toho muže vůbec znáš. Já sama jsem ho nikdy neviděla…" Nakvašeně jsem knihu zaklapl a rychle se vymrštil ze sedu. Rázným krokem jsem si to zamířil ke dveřím, a když jsem se konečně dostal ven, zkameněl jsem jako socha lva, která nám strašila na dvoře. Opodál za dřevěným plotem postával jakýsi starý děda v kabátě se spoustou barevných záplat, kterého jsem jaktěživ neviděl. Hodil jsem zmateným pohledem po matce, ale ta svou pozornost raději věnovala pletí mrkvového záhonu.

Tlumeně jsem si odkašlal a ještě v pantoflích vyšel na dvůr, přímo za cizincem. Šoural jsem se nejistými kroky stále blíž k plotu, a snažil se spojit si s někým tu ostře řezanou tvář. Lomcovala se mnou neuvěřitelná nejistota. "Dobré odpoledne, můžu vám nějak pomoct?" Rada do života číslo jedna - vždycky si zachovej zdvořilost. Stařík s dlouhými vousy si mě měřil a v očích se mu přitom podivně blýskalo. "Dobrý, dobrý… Jen by mohlo drobátko sprchnout, kapka vody v parnu léta nikdy neuškodí," opáčil klidně.

Nasucho jsem polkl a pokusil se o milý úsměv. Ve tváři jsem ale cítil, jak rudnu. Co to bylo za pobudu? Příšerné ticho, panující teď v okolí drsnou rukou plnou teroru jako by nikdy nemělo přestat. "P… potřebujete něco?" zeptal jsem se nejistě. "Možná," odvětil děda energicky a zlomyslně se přitom zašklebil. Zmohl jsem se jen na nadzvednutí obočí. "A můžu vám s tím nějak pomoct?" "Jo, to bys moh." On na to.

Sebral jsem veškerou svou odvahu a potřásl s ní hlavou. "Pane, nemám nejmenší ponětí kdo jste, ani s kým bych si vás měl spojit," snažil jsem se mluvit odměřeně, "tudíž…" Chlapík mě drze přerušil s prapodivnou vervou v hlase: "Ty možná neznáš mě, zato já znám tebe, kluku jeden!" Tím mi vyrazil dech: "Tahle konverzace nikam nevede…" "Řikáš ty! Já na to mám úplně jinej názor!" "Musel jste si mě s někým splést, pane…"

Bylo na něm jasně patrné zklamání, ale v obličeji mu přetrvávala vepsaná jakási víra. Přesto… Nechtěl jsem se tím už jakkoli víc zaobírat, můj "hrdinný" odchod mu to měl dokázat. "Nezdrhej ode mě jako nějákej zbabělec, ty hlupáku!" Překvapeně jsem se za ním otočil. "Jak prosím?" Oběma rukama se držel kůlů plotu a vypadal, že by je byl schopen vytrhnout, jen aby mi jimi namlátil na holou… O krok jsem couvl.

"Chceš mi říct, že seš ještě hluchej?" zapoulel očima jako divoké zvíře a já se nezmohl na slovo. "To, žes od mala utíkal před světem, neznamená, že před ním budeš moct zdrhat i teďko. Uvědom si, že už je z tebe dospělej chlap! To chceš žít pořád u svý matičky a listovat si u ní starýma knihama? Postav se už na vlastní nohy! Postav se světu čelem, přijmi to, co má přijít! Pomoz tomu!"

Ustoupil jsem o další krok a hluboce se zapřemýšlel o jeho duševním zdraví. "Evžene, děje se něco?" křikla k nám matka. Očividně slyšela dědův zvýšený hlas a teď nás hypnotizovala svým pohledem. Byl jsem v pokušení si ji sem přizvat, ale nehodlal jsem staříkovi dokazovat, že jsem nějaký "maminčin mazánek". "To nic mami, nic se neděje," klidnil jsem ji a pak se věnoval panu neznámému: "Podívejte, byl bych vám vděčný, kdybyste šel otravovat někoho jiného a nechal slušné lidi být…"

Zatvářil se jako bych se mu právě jediným trhnutím pokusil vyrvat celý šedivý vous. "Fajn, kluku!" Prsty zajel do jedné z kapes na tom svém podivném rozpadajícím se hábitu. "Ale něco ti ještě dám," vytáhnul jakýsi prastarý balíček v zažloutlém papírku. "I když si to teda nezasloužíš… Ale vůli božstev se stavět nemůžeš. Až to rozbalíš, tak snad pochopíš. A jestli ne… Jestli ne, tak přijdu ještě jednou a dám ti po hlavě městskou lampou, aby se ti už konečně rozsvítilo!" Hodil tím svým "dárkem" k mým nohám jako by házel kost psovi a pak se na podpatku obrátil. Ani na vteřinu jsem nezapochyboval o jeho rádoby hrozbě. I když byl vskutku podivínský a… patrně mírně šílený, tušil jsem, že svá slova myslí vážněji než cokoli jiného předtím. Byl by schopný mi něco udělat…

Sklonil jsem se k zabalené věcičce a vzal ji do rukou. "Ale já od vás nic -" Všiml jsem si, že děda jako zázrakem zmizel. Zrakem jsem ještě pročesal okolí, ale vskutku. Nikde nikdo. Chvíli jsem tam jen stál a fascinovaně hleděl z balíčku směrem k cestě. Kam se jen ten chlap poděl? Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou. Jak byl pryč, vrátila se mi zase ztracená jistota. Šílenec jeden, co si myslel? Položil jsem balíček zpátky na zem a nechal ho ležet. Když se pro něj děda vrátí, najde ho tam, kde ho nechal. S pocitem zadostiučinění jsem se obrátil k domovu a div se nerozeběhl za svojí knížkou…

Tu mě ale zarazila matčina grimasa - nehrané zděšení. Než jsem se stačil nadát, pocítil jsem ostrou bolest v hlavě a uslyšel zlomyslný smích. Svět zčernal…

***

Zalapal jsem po dechu a až po pár okamžicích si uvědomil, že ležím u sebe v posteli. Tiše jsem se sám pro sebe zasmál a pokusil se nějak zklidnit zběsilý tlukot srdce. Sen… Zdál se mi jen naprosto ztřeštěný sen… Venku lilo a obrovské dešťové kapky bičovaly okno pokoje. Protřel jsem si oči a chystal se svalit zpět do polštářů, když jsem na nočním stolku spatřil něco, co nesedělo.

Hmátl jsem po lampičce a několikrát zamrkal, jak mě její světlo připravilo o zrak. Jakmile jsem si přivykl, s úděsem jsem si uvědomil, že na stolku leží balíček ze snu. Bez váhání jsem po něm hmátl a co nejjemněji ho otevřel. Noční oblohu proklál blesk. Mapa s kompasem… Zamžoural jsem do jejích popisků. Nic z těch jmen mi nebylo známé; až na… Atlantida!

Udeřil hrom. Udeřil hrom a já měl pocit, že v dáli slyším smích vyšinutého dědy. Smích, který volá jistou část mé duše. Smích, co probouzí zvědavost, jež způsobí jen strasti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 14. listopadu 2013 v 19:54 | Reagovat

První tvé slovo - Evžen :-D Tak se jmenuje kocourek ve stáji :-D
Povídka pěkná :-) S navazováním si nedělej starosti, konec toho úryvku si o to přímo říká seknout to a přilepit :-D
Pěkné :-)

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 18:39 | Reagovat

dobře ty :-D zadání vypadalo příšerně, ale vybruslila jsi z toho elegantně :-)

3 nhoriel nhoriel | Web | 16. listopadu 2013 v 20:31 | Reagovat

[1]: Ty musíš furt myslet na koně, co?! :-x
Děkuju moc. Ani jsem neměla v plánu pokračovat, jak jsem psala - už jen sesmolit tohle byl nadlidský výkon :-D

[2]: Děkuju moc, chvála od psavce, jakým jsi ty, se krásně poslouchá. Teď ještě neusnout na vavřínech :-D

4 corinne corinne | 17. listopadu 2013 v 10:40 | Reagovat

[3]: Mluvím o kocourovi :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama