Hřiště bohů

25. září 2013 v 17:07 | Nhoriel |  Povídky
Dnes se mi pod ruku konečně dostala opravená verze mého slohu na téma "Krajina u moře", která měla být laděna do subjektivního popisu a... olalá - jednička a to dokonce s pochvalou :D Sama jsem ten sloh hodnotila dost hekticky, zvláště kvůli malému rozsahu, ale vzhledem k tomu že dle - naší nové paní profesorky - se vážně povedl, hodím vám ho i sem...:D Je sice krátkej jak nůž pro mravence, ale... nu což... Snad se bude líbit ;)



Hřiště bohů




Zpěv… Nese se od blankytné vody, jejíž náruč se rozpíná do nekonečných dálav, a volá k sobě lidské duše, které mu jsou ochotné naslouchat. Teskná píseň sirén pomalu vydechovaná samotným mořem. Nevyřčená prosba rybích žen, aby smrtelníci vstoupili do jejich říše a byli jim po nějakou dobu hosty. V melodii spletené z toho nejryzejšího šepotu a not dokonalosti z kouzelných harf, se lámou i srdce z nejtvrdšího kamene. Jen radost a nadšení kráčí ruku v ruce s onými tóny.

Hukot. Větrná spřežení stovek nezkrotných hřebců jako by pod vedením samotného Aiolose vystřelila z dalekého Olympu a ladnými poskoky svých hubených nohou vzdala hold čarovnému songu. Divokými otočkami a složitými kroky vtiskají své poselství do jemných koberců, tkaných vlákny z pískových zrn, a vdechují tak jeho nehybným nitem zpět něco málo z života.

Přes samotný okraj světa tam kdesi za obzorem přijíždí Apollón a společně se slunečním vozem přetíná tmavý háv noci ve dví. Černota prchá zpět do koutů zapomnění, zatímco svět padá na kolena před jasnými paprsky nového dne.

Otevřené pokladnice mořských lordů vyplavují ze svých hlubin rozmanité množství cenností, které se už nepatrnou chvíli nato zachytávají v nespatřitelných síťkách vodních víl, které je neslyšně odnáší do blízkých koutů písčitých břehů. S plížícím se teplem se na všech vyplavené zázraky přicházejí podívat hejna bílých princů. Jiní z urozených pánů plachtí nebeskou klenbou a zaujati děním pod svými letkami, obdivují to dílo božstev.

Náhodně rozeseté smaragdové klenoty šepotem v listoví, tvořícím jejich koruny, přinášejí do veškerého bytí kolem několik kapek svěžesti. Stejně jako nebeské slzy poušti, i ony požehnávají zdejším planinám svým dotykem plným něhy a nefalšovaného života a rozsévají kolem sebe mlhavou auru snazší uvěřitelnosti. Jako by snad kořeny, tak milostně laskají svou zemi, byly kotvou, co odděluje lidský svět od toho druhého, mnohým neznámého.

Místo plné bohů… a přesto obyčejná pláž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 25. září 2013 v 18:19 | Reagovat

Nádherné, moc se Ti to povedlo :-)

2 Tan Tan | 30. září 2013 v 20:41 | Reagovat

Jo, jasně, cituji : "Vůbec nevím co mám psát", "To bude pětka" :DDD
Zas se ukázalo jak moc se podceňuješ ;) Sepsat něco tak úžasného...tvůj talent a představivost očividně nezná mezí ;) Okamžitě jsem se do toho začetla a nedivím se tvé profesorce a snad -poprvé v životě! :D- s nějakým profesorem souhlasím ;)

3 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 1. října 2013 v 18:54 | Reagovat

Ani jeden upír a trpaslík se sekerou? O_O Ani jeden mrtvý růžový jednorožec, nebo víla? Gratuluji!

4 nhoriel nhoriel | Web | 6. října 2013 v 15:36 | Reagovat

[1]: Děkuju mnohokrát :-)

[2]: Nepodceňuju se, jen jsem zkrátka neměla psavou a tak jsem se nezmohla na vytvoření ničeho... většího :-)
Díky moc! :-) Počkat, ty souhlasíš s profesory? Wow, dnešní den se zapíše do historie! :-D

[3]: No jo, měla jsem slabší chvilku... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama