Příhoda z věže

5. července 2013 v 13:31 | Nhoriel |  Povídky
Tak po dlouhé době se opět hlásím :) Omlouvám se, ale zastihlo mě nepsavé období a tak něco sepsat je pro mě teď kapánek nadlidský úkol... Každopádně dneska jsem si sedla k jedné povídce a snad se mi ji podařilo úspěšně dokončit. Chtěla jsem se jí zbavit dřív než se vrhnu na příběhy, které jste si vyžádali vy...
Troufám si říct, že dnes je to šílenost o něco větší než obvykle, tohle hodnocení ale nechám na vás. Prostě jsem se na něčem zase potřebovala vyřádit a pod ruku mi přišel právě tento textík... Tudíž příjemnou zábavu :)




Samota byla její sestrou. Nikoho neznala tak dobře jako ji. Už značnou dobu tu byla držena - nejspíše jako potenciální vězeň - ovšem byl zde jeden problém. Nikoli v podobě nouze o zábavu - pravda, sem tam měla problémy vymyslet nějakou alternativu k činnostem jako vyšívání nebo zpívání, ale každý si po té době zvykne… -, ani ohledně života v ústraní společnosti (vše přeci jistí plyšáci!), ochotně přehlížela i ubytovací podmínky (rozpadající se kamenná věžička kdesi v oblacích…), nýbrž něco mnohem horšího. Její věznitel, nejstrašlivější, nejtemnější a nejprohnanější čaroděj na celém tomto bídném světě. Samo o sobě by ani tohle nebylo nijak nezvladatelné, ale považte sami - věznil ji zde její vlastní otec.

Tomu se jednoduše říká dokonalý tatínek. Milující, spolehlivý, nepostradatelný… Naposledy ho viděla kdesi v dálce tohoto rána, když se zrovna učil létat na novém modelu okřídlených bot (předminulá kolekce totiž postrádala plachtící modul a tak se ona křidélka brzy unavila a i se svými majiteli se ráčela poroučet k zemi; no zkrátka taková ta tmavší kaňka na jinak čistém štítu obuvnické společnosti PP[1]). K její smůle byl novodobý prototyp nejlepší z nejlepších a tak se její otec nepřizabil, opět (když vyšla minulá kolekce, stále ještě ujížděl na dracích; až po tom, co mu jeden z nich upálil jeho jinak nepřekonatelně zelektrizované háro, přesídlil na létající boty - nevěřil výmyslům typu "létací košťata" nebo "bezpečná teleportace"). Když se nad tím ale pořádně zamyslela, děkovala komukoli, kdo řídí ten běh světa. Ono tohle věznění mělo i své světlé stránky. Vzhledem k tomu, že si nemohla udělat žádné reálné přátele a známé, neměla tak zákonitě nikoho, před kým by se za svého rodiče musela stydět…

Věž sama o sobě se taky dala tak nějak snést. Byla vyšší než jakákoli stavba, ale tak alespoň ji udělala naprosto imunní vůči strachu z hlubokých propastí, co se kdesi dole rozkládaly. Kousek od sebe měla oblaka a sem tam to v ní bylo i romantické… Jen nějaký ten udatný hezoun chyběl, ale to už je zase něco jiného… Kvádrové bloky, z nichž sestávala, zbarvené do temně modrého nádechu vždy v noci při svitu Měsíce jako by zářily… Netušila, zda za to může původ horniny nebo v tom mají svou úlohu nějaká kouzla, ale vskutku se jednalo o něco neobvyklého. Tím jediným si byla jistá.

Seděla u dřevěného stolku, hned pod obrazem lesní žínky, která jí nepříjemně blízce připomínala ji samotnou. "To je život…" Za celou tu dobu si už zvykla mluvit sama k sobě.

"Tak zlé to ale zase není."

"Ne, vážně je."

"Není…"

Kdyby ji někdo z povzdálí pozoroval, patrně by ji měl za blázna, možná by tak připadala i sama sobě kdyby si viděla. Těžko říct. Jenže teď neměla možnost se jakkoli pozorovat a tudíž jí tato výměna názorů v jedné osobě přišla zcela přirozená.

Otevřeným oknem náhle dovnitř cosi proletělo a s hlasitým zaduněním se to zabodlo to ebenových dveří na druhé straně pokoje. Mimo jiné zamčených dveří. V jejich spodní části byl malý otvor, kterým pravidelně dostávala jakési chabé příděly potravin, co byly tak chutné, že se jí čas od času vůbec nesnažily zadusit. Podle jejího názoru se jednalo o neúspěšné kuchařské pokusy jejího tatínka, neměla ale žádné důkazy, kterými by toto tvrzení potvrdila (jasně, sem tam nalezla v jídle podivný vlas, bylo jí ovšem jasné, že cosi jako "hygiena na pracovním prostředí" jejímu otci asi nic neříkala, tudíž mohl patřit stejně tak jemu jako nějaké dámě při těle, co se prostě tím vařením zabývala) a tak její myšlenky i nadále zůstávaly nevyřčenou teorií. V podstatě si ale neměla na co stěžovat, nějakou stravu dostávala. Tedy, předtím, než se do těch dveří zabodla pochybná přicestovalá věc s obrovským ostnem na konci, co se provrtala skrz to dřevo. Nyní se obávala, že příděl potravin se asi radikálně ztenčí.

V první chvíli si myslela, že jí v pokoji zase přistál nějaký opeřenec, co ztratil orientaci a ve věži zkrátka viděl jen jakési větší hnízdo, ale jakmile se přes celý pokoj s tichým praskáním natáhla podivná věcička silná jako dřevěné podpěry nebes její postele, musela už i ona zpozornět, co že se to vlastně děje. Drak? Někde četla, že okřídlení ještěři odnášejí nebohé panny do svých slojí a tam je…

Opatrnými a dvakrát tak roztřesenými krůčky se k němu přiblížila a šťouchla do něj nataženým ukazováčkem. Nic. Nic se nestalo. Nezaútočilo na ni. "Co jsi zač?" zeptala se lana, ale to lýkové složení doslova připravilo o řeč. Dívka do něj znovu šťouchla. Ovšem se stejným výsledkem. "Ty jsi mi teda nějaký divný drak…" Jako v odpověď se provaz začal natahovat a kroutit, natahovat a kroutit a tento tanec pravidelně předváděl několikrát do minuty. Nevěděla, co by si o tom měla myslet. Šlo o nějaký dvořící se rituál? A proč s ní její…únosce neprohodil ani slovo? Jestli to bude stejný suchar jako tatínek, tak už plánovala, že se zkrátka a jednoduše pověsí na své spodničce.

Rozhodla se, že nejlepší bude tuhle věc nějak rozmluvit. Vzala si křeslo a přenesla ho k lanu. "Táákže," začala dramaticky, "já jsem…ehm…já. Vlastně ani nemám jméno, ale to je jedno. Prostě jsem to já, žiju tady ve věži… To asi víš, jen nevím, co jiného bych ti řekla…" Řečmi podobného typu provaz unavovala natolik, že div nepraskl. Ovšem když se Slunce začalo zasouvat za obzor a každou chvílí se měl navrátit její otec, parapetu u okna se s hlasitým supěním dotkly cizí ruce.

Překvapeně odcouvala do kouta a třesoucíma se rukama popadla první věc, co jí pod ně přišla - na troud seschlou růži, kterou získala, už si ani nepamatovala kde. Pevně její mrtvý stonek sevřela a napřáhla ho před sebe podobně jako by se mohl rytíř promenádovat s mečem. Až pozdě si uvědomila, že nejlepší obranou by nejspíše bylo okno samotné zavřít. Na to ale už bylo pozdě. Do jejího pokoje se začalo cosi soukat a ona vůbec netušila, co by měla dělat.

Na jasně bílý koberec se náhle sesunulo jakési monstrum z kovu a surové kůže, co ho nejenže nehorázně zasvinilo, ale zároveň funělo jako…jako.. Nedokázala říct co. Strnula na místě. "Ustup…ty…ehm…" Narychlo se snažila nalézt správné slovíčko, jak svou návštěvu oslovit. "Hmm…démone!"

Docílila tím jediného: Z kovu vylétly další zvuky: "Co…? Démon? Kde?!"

"Ono…ty…mluvíš!!!" začala panikařit. Nikdo s ní nikdy nepromluvil. Ani její otec, jen se na ní někdy přišel podívat. "Pomoc! Pomozte mi někdo! Ono to mluví!"

Ocelová věc se těžkopádně sesbírala ze země a zničeně se otočila všude kolem sebe. "Kde že je ten démon?"

"Jdi pryč! Nenuť mě tohle použít!" mávala před sebou suchou kytkou.

Monstrum náhle shledalo, že celou tu dobu patrně mluví na ni. "Ty mě máš za démona, květinko?"

To přehnal! Ona přeci není nějaká mrtvá hnědá rostlinka. S podivně zlomeným výkřikem se na něj rozeběhla, seschlým květem mu nebezpečně mířícím do obličeje. Zůstala jen vyjeveně stát, když se kytka po srážce s jeho hlavou rozlomila vedví.

"Ehm…au?" ozvala se zpod kovu patrně očekávaná reakce.

Tiše zajásala, že se jí podařilo té bestii způsobit bolest, ale navenek na sobě nedávala nic znát. "Opusť mou věž!"
"Ale…já ti přišel pomoct…"

"Vrať se zpátky na místo, odkud jsi přitáhlo!"

"-lo? Já nejsem "to"…"

"Ven!"

"Chci tě dostat z věže."

"Přestaň se tady se mnou doha-… Co?!"

Monstrum zopakovalo svá slova a jakýmsi podivným kouzlem ze sebe shodilo svou železnou hlavu, pod níž se vynořila lidská čupřina. Poprvé za celý svůj život dívka překvapeně zapištěla. O ničem takovém se jí snad nikdy ani nesnilo! Netušila zda křičí radostí nebo úděsem, jistotu však měla v jednom - když se náhle dveře rozletěly a do pokoje vletěl její otec na svých botách - okamžitě zmlkla.

"Co se to tady děje?!" zahřměl svým héliovým hláskem a jako divoký tur zakoulel obříma hnědýma očima.

"Přišel jsem osvobodit tu nebožačku," odpověděl pohotově člověk v kovu a kůži.

"Na to nemáš právo!"

"A ty seš kdo, že rozhoduješ o tom, na co já mám nebo nemám nějaké právo?"

"Její věznitel! Nejstrašlivější čaroděj tohoto světa!"

"Otče…" Ozvala se pohotově.

"Ticho!" obořil se na dceru. "Takže, panáčku, nevim, kdes zjistil, že v mojí věži je nějakej můj vězeň, kterym je moje dcera. Ale doporučuju ti okamžitě se odtud klidit nebo poznáš můj hněv!"

"Bude mi ctí se s ním seznámit," odvětil oslovený, trochu vyveden z míry tím, jak si podivný pán v županu s okřídlenými botami vše přivlastňuje. Čaroděj očividně neměl moc dobré nervy, snadno se nechal vyprovokovat a napřáhl se k drtivému úder, které mělo zosnovat jeho kouzlo. V očích mu zaplanuly plameny a ruce mu začaly zářit. "Tos přehnal, holomku!" Z dlaní mu vyletěly jiskřičky, které párkrát zapraskaly a půl stopy dál zase zhasly. Užasle na ně hleděl a nechápal, co se na jeho kouzle podělalo tentokrát.

"Jejda. Asi jsem se právě skutečně zalekl," pronesl hrdina sarkasticky a s taseným mečem usekl čaroději hlavu., než se ten stačil nadát. Pak do ní jakoby náhodou kopnul a kulatá věcička s nově narostlými vlasy vyletěla z věže asi jako míč z fotbalového hřiště.

"Paní, mohla byste mě následovat?" zeptal se dívky, vykuleně hledící na kaluž krve na svém koberci a bezhlavé tělo otce.

"Tys...tys mi zamazal koberec!" Vypravila ze sebe poněkud roztřeseným hláskem.

"Ano," přitakal zaskočeně. Čekal cokoli, ale toto vážně ne. "Ale teď jste zase svobodná…"

"A k čemu mi to je, když mám na koberci takový blivajzy?!"

"Pořídím vám nový, lepší. Do vašeho nového domu, kde budete mít sluhy, co vám ho budou drhnout, jak se vám zamane…"

Kývla na srozuměnou a s nevyřčeným "No proto!" se tím už nijak nezaobírala. Jako by se jí něco podobného stávalo denně, vykročila ke dveřím, když jí náhle něco došlo. Otočila se ke svému zachránci a zaryla mu podpatek do nohy. "Jestli před někým cekneš, že ten koho jsi zabil, byl můj tatík, budeš litovat, žes kdy poznal tenhle svět. Začnu pěkně od znova. A jak už to bývá v pohádkách, ty budeš můj princ…"

Muž jen tiše zaúpěl a říkal si, proč vlastně někomu takovému pomáhal. Poslala ho sem nějaká vědma, co mu prorokovala neuvěřitelný život. Jenže jestli takto vypadá neuvěřitelno... Bylo mu jasné, že děvče bude jistě po otci… Když se odvrátila, zamnul si nohu a pajdavě ji následoval jako nejoddanější sluha a budoucí nejvěrnější manžel...

[1] Společnost Ptačí Péro (PP) byla založena Fráňou Kozlíkem, jednorukým satyrem, který chtěl svým bohům dát co proto za to, že ho v bitvě připravili o jeho ruku. Během mnoha let si jeho nadace získala prestižní postavení mezi dalšími létajícími objekty a dokonce předčila čarodějná košťata. Produkty z jeho dílen nakonec začali nakupovat i někteří ze samotných bohů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 5. července 2013 v 14:04 | Reagovat

Jéje, Na vlásku, moje oblíbená pohádka :-D
Jen možná trochu lepší... Každopádně luxusní povídka, už kvůli tomu, že mi připomíná Lociku. Taky mě dostaly lítající boty :-D tvoje fantazie nezná mezí....

2 Cather Cather | Web | 5. července 2013 v 21:06 | Reagovat

Nejvtipnější bylo rozhodně přizabíjení na létajících botách :D smekám, i když po dlouhých dobách, opět se ukázalo, že tvůj talent nezná mezí :D

3 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 6. července 2013 v 11:30 | Reagovat

:-D dobře ty.
A jinak pěkný lay, i když se mi to poněkud hůře čte, než na tom původním, ale to ty moje unavený, starý oči 8-)

4 nhoriel nhoriel | Web | 7. července 2013 v 14:08 | Reagovat

[1]: Ehm...v podstatě nejde o nic, co by se mělo podobat "Na vlásku", pokud ti to však tuto pohádku připomíná, tak se stydím za to, že nedokážu vymyslet už nic originálního... Že bych už stárla a ztrácela kreativitu...? :-? Každopádně díky :-)

[2]: Snažila jsem se to pojmout v duchu šílenosti, co mě v tu chvíli ovládala a z toho vyšlo tohle :-) Nepřeháněj, ale děkuju ;-)

[3]: Gracias, ale do tebe mám ještě hodně daleko ;-)
Dík ;-) Jsem si jistá, že si zvykneš, neb nebudeš mít jinou možnost.. (promiň, ale nehodlám ho nijak měnit :-? :-D alespoň ne teď, když ho konečně mám :-) )

5 corinne corinne | 13. července 2013 v 10:52 | Reagovat

[4]: Ne, samozřejmě to tak není, tvoje originalita je tvoje duše :-D
Jen tu pohádku mám hrozně ráda a díky ní jsem si tvou povídku dokázala dokonale představit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama