Havěť kolem mlýna

25. července 2013 v 15:05 | Nhoriel |  Povídky
Další oddechovka beze smyslu...:D



Všichni si myslí, jak nemá mlynář lehký život. Domněnky o tom, jak mu pomáhají vodníci, rusalky a další podobní strašáci, jsou vskutku jen domněnkami - které už ale nikdo dál nedomyslel. Přece jen, proč by někdo tak zákeřný jako právě výše zmínění tvorečkové ještě snad byť jen usnadňoval práci slušným lidem, jako jsem já? Potvory jedny radši si z člověka ještě udělají legraci, a když jim začnete nadávat, tak na vás ještě sešlou potopu nebo sucho! Tudíž mohu říct jen to, že můj život tedy snadný vážně není. Obchody se nevedou, obilí neroste, voda neteče… Prostě pech, ale člověk si časem zvykne. A můžete mi věřit, že pak už se mu tohle povolání vážně měnit nechce…

Přeci jen, je tu klídeček a žádný řev (tedy téměř, je pravda, že když vám hejkal začne kdákat za mlýnem, tak z toho taky nejste moc nadšený); borůvek, co se vám zamane, stačí se natáhnout k nějakému z těch miniaturních keříčků, a když z nich pak stará upeče koláč, to je teprve něco.

Dobře, takhle to líčí veterán, co tu strávil už - kolik jen to bude? - zhruba čtyřicet let. Když se nad tím ale zamyslím, nějaký bažant v pozici začátečníka by si tady nejspíš nadělal do kalhot. Tedy ti minulý, co mi tu chtěli vypomáhat, tak alespoň dopadli.

Víte, mám takovou úchylku. Vždycky první noc po večeři všem nováčkům chci vyprávět takovou úžasnou story o tom, jak jsem tady potkal vampýra. Věru "potkal" je špatná formulace, ale tak jak jinak bych měl popsat naše shledání? Však vy uvidíte (bystřejším došlo, že Vám ho hodlám právě teď převyprávět). Mně osobně to po té době už přijde spíše jako jedna z dětských bajek, leč posluchači na to mají jiný názor.

***

Psalo se jedno léto, mohlo od té doby uběhnout zhruba dvanáct třináct zim. Zrovna byl takový ten pohodový večer, kdy vám fouká teplý vítr kolem baráku a vy si prostě musíte sednout na lavičku a poslouchat zpěv ptáků, cikád a mlýnského kola. Zkrátka nádhera. No jenomže tahle nádhera se zčista jasna pokazila. A to když pod mojí zadnicí praskla ta lavička…
"Hýml hergot!" ulevil jsem se zadkem téměř na zemi, sedící tam v naprosto nepřirozené poloze. Aby toho ještě nebylo málo, jako naschvál na mě koukal ten úlisný vodník, který se následně rozesmál jako smyslů zbavený. "Mlynáříku, asi bys měl krapátko omezit papáníčko a začít se sebou konečně něco dělat. Takhle svym zadkem za pár dní zasedneš celej mlejn!"

Nechal jsem marných zvedacích pokusů a uhnízdil se v co nejpřirozenější pozici v té ďuzně. Tohle mi byl sám čert dlužný! "Nestarej se, leklá rybo. Spíš si hlídej dušičky ve svých hrníčcích." Vodník se jen ještě víc rozesmál. Řekl jsem si, že nejlepší bude toho šílence ignorovat. Ostatně zabralo to vždy, tak proč by ne dnes? Odvrátil jsem od přerostlého žabáka hlavu a místo toho zavřel oči a pokusil se nějak navodit svému vědomí pocit klidu, míru a pohody. Pokusil…

"Jsi v pořádku, Aloisi?" dolétl ke mně manželčin hlas z kuchyně. Zrovna myla nádobí.

"Ale jo, nic mi není."

"Slyšela jsem ránu!"

"To se ti asi něco zdálo."

"Aloisi!"

A drahocenná chvilka samoty byla náhle pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku. Opět jsem seděl ve zničené lavičce, slyšel smích toho zelenáče a cítil otupělost způsobenou prací. Znaveně jsem otevřel oči a tiše si povzdychl. Ach ty ženy! "Nic mi není, miláčku, jen se potřebuju trochu projít. Ti naši strašáci už mi zase hrají na nervy, to je vše."

Začal jsem se neohrabaně sbírat z trosek bývalé pohodlné sedačky a tiše doufal, že se mi podaří nezarazit si třísku. Jakmile se mi podařilo zdařile se vyprostit z toho pomyslného vězení, došly mi jisté skutečnosti. Ta první byla vcelku prostá. Došel jsem si pro vzduchovku, a jakože náhodou jsem to napral do pana usměvavého, co si hověl na stavidle[1]. Vodník vmžiku ztratil řeč a já měl dostatek času na přemýšlení, pustil jsem si do hlavy i druhý poznatek.

Ta lavička potřebovala opravit. Zaběhl jsem před svou výpravou do lesa ještě za ženou, aby věděla, že "vážně jdu na procházku a neměla o mě strach" a pak už si to se sekerou přes rameno pěkně rázoval po pěšince vyšlapané zvěří. Mnozí tvrdí že "Ráno je moudřejší večera". Něco na tom asi bude - to bezpochybně, ale já mám své vlastní motto: "Co uděláš hned, vrhne tě vpřed." Nejsem ten typ, co by se kvůli tmě spakoval a šel chrápat. Ani náhodou. Seženu dřevo. Opravím lavičku. A pak si s dobrým svědomím půjdu natáhnout ty svoje šunky. Tak to prostě bude a tak mi to vyhovuje.

Nedávno na náš kraj udeřila krutá bouře - ano, řekněme, že se mi podařilo urazit dryádu, která vše potom napráskala svojí mamce a ta…radši pomlčím - takže logicky vzato jsem měl nepatrnou jistotu, že někde potkám vyvrácený strom. Spoléhal jsem na to.

Ploužil jsem se temnou prostorou, obstoupen děsivými obry…

No dobře, tak zlé to zase nebylo. V podstatě mi na cestu svítil měsíc v úplňku. Ale přeci jen sám, v lese, v noci… To už je docela děsivá kombinace. Všechno však jistila sekera, co se mi houpala na rameni. Další poučka do života: Když nevíš, co máš někde očekávat, vždycky si s sebou vezmi sekeru. Klidně s mým názorem nesouhlaste a tupě zastávejte ten svůj, aneb "Puška, to je zbraň, ale sekera? Pche!". Nu dobrá, nepopírám, že taková střelná zbraň není špatná, ale věřte mi, že až se pak jednou potkáme, uvidíte, kdo že to měl vlastně pravdu.

Do cesty se mi konečně vměstnal spadlý kus stromu. V té tmě jsem ho skoro přehlídnul, ale když jsem se o něj málem přerazil, došlo mi, že tady jsem správně. Byl skutečně vzrostlý a mohutný, ze země ho něco vytrhlo ještě nedávno - dřevo měl tvrdé, ale stále se v něm nacházela vlhká míza a listy ani neseschly. Nasměroval jsem si to ke koruně a doufal, že tam mezi větvemi vyberu takový kousek, co bude vyhovovat mým potřebám.

Prohraboval jsem se mezi větvemi, když z horních pater stromů stojících okolo dopadl vedle mě jakýsi stín. Mírně jsem odskočil - přeci jen, když spadne šiška, zní to jinak a to, co žuchlo nyní zkrátka…šišku to znatelně přerůstalo. A tady lze uplatnit tu teorii "sekera". Ale jen opatrně, je možné, že lidé padají z nebe a tak je nemusíme hned zabít. Proto sekeru pouze napřáhneme před sebe a zavrčíme jako vzteklý dřevorubec/medvěd (v podstatě to není žádný rozdíl).

Stín se se šustivým zamručením zvedl a mě došla jistá skutečnost - měl roztažená křídla! O krok jsem před ním ustoupil. V té černotě se to nedalo pořádně rozeznat, co je zač, ale těmi křídly jsem si byl jistý. Tyčil se přede mnou do neurčité výšky, a znatelně přerůstal mou maličkost. Nasucho jsem polknul a s jasně patrným neklidem mu hleděl do zářivých bledě zelených očí, co v té tmě žhnuly podobně jako kočičí.

Tohohle frajera jsem tu ještě nikdy nepotkal, každopádně nic dobrého jeho přítomnost nepřinášela. Nechtěl jsem s ním prohodit slovo jako první - to se zkrátka neslušelo, co kdyby si to špatně vyložil? Tak jsme tam stáli, jak dva solné sloupy a měřili si jeden druhého.

Stín náhle sklonil hlavu, a jakmile jsem spatřil jeho tvář pod rouchem temnoty, ztuhla mi krev v žilách. "Touláš se nočními lesy, smrtelníku, sám uprostřed svitu luny…" Pravil. "Co tě přivádí do těchto míst?"

Jeho hlas jakoby mi rezonoval uprostřed hlavy, která se z jeho zkaženého dechu začala na krku otáčet. Temně černé rty, lépe popisovatelné spíše jako vlčí morda, za sebou ukrývaly výrazně dlouhé špičáky. Nebylo pochyb. Stál přede mnou vampýr! Na konci vlčího čumáku se mu, jak nasával můj pach, rozvíraly tři ranky, blízce připomínající škrábnutí od vidlí. Mrtvé oči držely můj pohled a odmítaly ho propustit bez odpovědi.

Chtěl jsem říct něco ve smyslu, že jsem na procházce a hned se spakuju pryč, ale můj jazyk odmítal promluvit lživými slovy: "Jdu sem pro dřevo. Potřebuju opravit lavičku." Ač jsem celým svým rozumem bránil čemukoli říct tato nevhodná slova, sama se přesto dostala ven.

V jeho podivných očích se rozlilo překvapení a přeneslo se na celou tvář. "Lavičku?"

Jako bych nebyl pánem svého já… Přikývl jsem. "Rupla pode mnou."

"Nikdo ti neříkal, že toulat se krajinou za vlády tmy, přináší poutníkům jen smrt a utrpení?"

"Někdo se možná zmínil, ale jakožto mlynář beru tyhle babský povídačky s nadsázkou."

"Ke své smůle."

"Co je špatného na tom, že chci mít vše hotové předtím, než půjdu spát?"

Zdálo se, že jsem ho naprosto připravil o řeč. Zjevně potkal už spoustu takových vandráků, a přesto jsem já nyní byl naprostým originálem. Výhružně tam stál, podobaje se démonu z nějakých zapomenutých časů a svým pohledem nutil můj jazyk říkat jen a jen pravdu. Což na té situaci bylo komičtější a děsivější zároveň.

"Chceš brát dřevo tady odtud."

Samovolně jsem přikývl. "Přesně tak. Využiju tohohle spadlého giganta a z jeho větví udělám tu nejpevnější laťky pro lavičku, jakou kdy náš mlýn viděl."

"Z mého stromu…"

"Kdo řekl, že je tvůj?"

"Já."

"Ale tenhle les nikomu nepatří. Natož ten strom!" Vlastně jsem ani nechápal, kde se to ve mně bere. Pan upír mi do hlavy musel nejspíš něco napumpovat, protože takhle bych si s ním nikdy nedovolil mluvit. To, že jsem na něj nevěřil, neznamenalo, že nemůžu začít věřit, když se přede mnou zjeví. A vzhledem k tomu, že nyní tam byl, měl bych asi mlčet. Jenže…

"Patří mně. A ty nemáš žádné právo si na něj dělat jakékoli nároky, člověče."

"Co takhle uzavřít nějakou dohodu?"

"Poslouchám."

Nastala krátká odmlka. "No…už jen formulace tohoto nápadu byla dost složitým procesem pro mou mysl, tudíž znění té dohody je na tobě." Proč mu tykám, proč mu zatraceně tykám?!!!

"Nuže dobrá. Prodám ti dřevo toho stromu, výměnou za tvou…"

"Krev," stihl jsem jeho konečný verdikt odtušit ještě předtím, než ho vyřkl. Přikývnul. "Moje krev za tohle dřevo?" Něco mi na tom nesedělo. "Kolik krve?"

"Býval to kvalitní strom…" Nadhodil upír patrně konverzačním tónem, který připomínal spíše řezání pilou. "Myslím, že takovou paráda je za všechnu tvou krev dost slušná cena."

"Všechnu?!"

Úlisně přikývl.

"A jak pak dostanu to dřevo domů, až ti zaplatím? Jak opravím tu lavičku, když budu jaksi mrtvý, co?"

"To už není můj problém, ty něco chceš po mně a já ti to tedy nabízím…"

"Nedám ti všechnu svou krev."

"Tak já ti nedám tenhle strom."

Zamyslel jsem se a všecko mi najednou přišlo nesmírně směšné. "No, tak si ho nevezmu. Stejně je takový…těžko zpracovatelný…"

V upírových očích zaplál ohýnek pochybností. "Nevezmeš si ho? Chápu to správně, že odmítáš?!" Nebezpečně zvýšil hlas. Povedlo se mi ho přechytračit? položil jsem si tu otázku. Přikývl jsem. "Přesně tak. Nech si svůj strom. Najdu si jiný, lepší. Ostatně jsme v lese, který je plný stromů, tak proč bych si mezi těmi stovkami dalších nenašel nějaký jiný?"

Očividně něco takového neočekával. "A kdo řekl, že tě nechám jen tak odejít? Už dlouho jsem neposvačil a…"

Sám od sebe jsem mu skočil do řeči: "Přelstil jsem tě, upíre. Pochybuju, že se někomu něco takového kdy povedlo. Takže mě necháš jít. Ať se ti to líbí nebo ne."

S nakloněnou hlavou mě pozoroval.. Zamyšleně přitakal. "Máš pravdu, člověče. Přesto, že máš tón, který se mi vůbec nezamlouvá, nechám tě jít. Abys viděl i mé dobré úmysly, daruji ti dřevo toho stromu darem. Ale jednu podmínku budu mít."

"Ano?"

"Pošleš za mnou každého lidského tvorečka, co přijde do tvého mlýna a posadí se na lavičku z mého stromu. Pošleš je hluboko do lesů a řekneš jim, co na ně tady čeká. Když se mi tví známí budou jevit stejně vychytralí jako ty sám, nechám je být - takové lidi mám rád. Ovšem pokud tomu bude jinak, zaplatí cenu, jež původně náležela tobě."

"No dobrá, vampýre, přijímám tvou nabídku." Plivl jsem si do dlaně a podal mu ruku na stvrzení té dohody. S odporem se odtáhl. "Jste vážně neuvěřitelně nechutné plemeno, nicméně jsem rád, že jsem s tebou mohl obchodovat…" Zablesklo se mu v očích.

A tak to všechno dobře dopadlo. Dostal jsem bezva dřevo, opravil jsem lavičku, pěkně se pak vyspal… A dny poté chodily tak jako zastara. Tedy s jednou malou výjimkou… Nepatrnou…

***

Tak co, navštíví mě někdo?


[1] Abych předešel tradičnímu panickému křiku - těmhle bytostem to nic neudělá. Je to jako žihadlo od vosy, jen o trošku bolestivější… Ale vážně jen o trošku! Tudíž - vodníkovi nic není, jen je dočasně paralyzován a časem mi patrně omezí chod vody do mlýnského kola.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 25. července 2013 v 20:37 | Reagovat

No, co říct? Je vidět tvůj radikální odpor k roztomilým bytostem jako je třeba vodník :-D Ale tvrdohlavost je pěkná vlastnost (už jen proto, že ji mám taky), máš jiný názor na havěť všelijakou a to se mi líbí :-D
Moc pěkně napsáno, přečteno jedním vrzem (stále obdivuju tvoji slovní zásobu)
I když na trpaslíka nic nemá :-D

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 25. července 2013 v 21:15 | Reagovat

Náhodou! Já nemám rád hodné jednorožce a tančící víly. Pche. Tohle je mnohem, mnohem lepší. Zmatený upír? Proč ne. Spíš pohádka než fantasy, ale je to dobré. Za mne palec nahoru :-)

3 angel-zoe angel-zoe | Web | 27. července 2013 v 21:27 | Reagovat

Super :D Pěkná oddechovka :)

4 nhoriel nhoriel | Web | 29. července 2013 v 9:55 | Reagovat

[1]: To víš, tak jako malý se toho člověk bál... Proč je tedy teď nějak nepohanit? :-D
Děkuju. Když furt někdo leží v knížkách, tak to pak takhle vypadá xD
Tak Meglob to je srdcovka... :-D

[2]: Jak už jsem jednou psala - dočkáš se. Sepíšu ti někdy takovej příběh, že růžových jednorožců a květinový víl tam bude jak naděláno :-D Díky moc :-)

[3]: Dík :D

5 Cather Cather | Web | 30. července 2013 v 21:07 | Reagovat

nádherný, trošku děsivý... tak se mi to líbí, jen jeden malý postřeh: vážně máš ráda sekery co? :D

6 nhoriel nhoriel | Web | 10. srpna 2013 v 16:04 | Reagovat

[5]: Děkuju :-)
Ve skutečnosti ani moc ne - jen jsem při psaní vždy tak trochu posedlá nejmenovanou postavou z jedné knižní ságy, která sekeru uctívá jako božstvo a tak se to na mě asi trochu podepisuje... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama