Bitva u Camlannu

11. července 2013 v 22:47 | Nhoriel |  Povídky
Dobrý večer, drazí čtenáři. Konečně mohu s hrdostí oznámit, že se mi podařilo (snad) zdárně ukončit povídku na přání - přesněji na básničku "Královská pýcha".
Musím uznat, že vytváření tohoto příběhu pro mě bylo značnou výzvou. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla napsat až najednou mě z mého "šílenství", kdy člověk tupě čučí do papíru a hryže do tužky, vyburcoval můj nejmilovanější hrdina. Můžu říct tedy jen díky jedné z hlavních postav, na něž narazíte (vlastně děkuji oběma...) a pro vás ostatní snad jen "Užijte si Bitvu u Camlannu."




Jako vzdálený hrom, nemilosrdná předzvěst kruté bouře, se travnatou plání hnala kavalerie posledních věrných. Těžkooděnci štvali koně jako by snad v tuto poslední chvíli mohli nějak změnit, chod osudu. Prach, zvířený koňskými kopyty stoupal vysoko do nebes a armádu kdesi za kopcem uvědomoval o příchodu pomoci. Hejno černých ptáků, co před jezdci kroužilo, však všem předem dávalo znát to, co spatří.

Celou jízdu, jež ukrutným tempem pokračovala stále vpřed, jako by vedl anděl z nebes. Zbroj bílá, stříbřitá, jasná jako vycházející slunce nového dne. A sám jezdec dle zjevu tak šlechetný, čestný a čistý, že každý ze zběhů, co tak zbaběle opustili bitvu, před ním padal na kolena, žádajíce o odpuštění a milost, nyní připomínal nebeského posla, co má odvést padlé hrdiny do království božího.

Bitva u Camlannu se blížila ke konci…

***

Válečník v královské zbroji s rudým drakem na prsou zvedl meč, aby odrazil ránu shora. Ocel zazvonila o ocel, jak do sebe obě zbraně narazily a vyměnily si letmý polibek. Panovník netušil, co má jeho nepřítel za meč, nicméně vůbec se mu nelíbil. On sám vlastnil zbraň, která uměla zázraky. Proto ho udivovalo, že tento střet stále nemá konec. Jeho ostří už mělo vše utnout a přinést klid. Tato blažená chvíle se však odmítala dostavit a černý rytíř na něj dorážel stále tvrději.

Král využil nepřítelova odkrytého trupu a ohnal se po něm. Temný meč přiletěl jakoby odnikud a jeho ránu úspěšně blokoval. Černý rytíř bez zaváhání vyrazil po králově hlavě. V poslední chvíli změnil směr letu zbraně pootočením zápěstí a tak ostří nyní řítilo ke krku. Panovník jako by tuto změnu předvídal, nastavil ráně meč. S nenadálou obratností se pokrčil v kolenou a sekl nepřítelovi po slabinách. Ten taktak uskočil.

Jako dva dravci kroužili oba válečníci kolem sebe. Zpěv jejich mečů se nesl do krajiny a sděloval všem, že zrovna na tomto místě se odehrává ten nejlítější a nejtvrdší boj, který měl o všem rozhodnout.

***

Stříbrný rytíř vyjel na kopec a zarazil koně v dalším pochodu. To, co se před ním rozkládalo… Dílo Satanovo! Armády byly mezi sebou propleteny jako dva milenci v té největší rozkoši. Mezi rozbitými řadami kroužila hejna krkavců, co se hladově vrhala po jakémkoli čerstvém mase. Sténání raněných, cinkání mečů a křik ptáků míšen se bzukotem much; v tuto chvíli jediná symfonie, která byla k poslechu.

Jen s největším přemáháním se dalo rozeznat, kdo je kdo. Zdálo se, že černá zbroj a zástavy tytéž barvy v nynější chvíli převládají nad těmi bílými, ze kterých do světa křičel svou bolest krvavý drak.

Vůdce kavalerie pohlédl kousek za sebe, kde ho doháněli zbylí jezdci. Popadl pevně své kopí a s válečným výkřikem ho pozvedl k nebesům. Když se vlna těžkooděnců přelévala přes kopec, byl už osamělý rytíř kdesi v polovině kopce a řítil se do údolí. Předzvěst děsivých činů…

***

Král klečel na kolenou, tělo ohnuté v křeči. Meč nepřítele shora zaražený kdesi v ramenním svalu, lačně ochutnával jeho krev a snažil se zajet stále hlouběji do jeho těla. Panovník si poprvé za celou tu dobu, kterou strávil na tomto světě, přál zemřít a osvobodit ses tak od bolesti, sužující jeho smrtelné tělo. Kov prohnul jeho ramenní plát dovnitř. Bolest mu tedy nezpůsoboval pouze meč.

Cítil, že k němu smrt kráčí loudavým krokem, chystajíce se ho vyzvat k tomu, aby ji následoval. Hrdost mu nedovolovala odejít jen tak. V jeho žilách přece kolovala dračí krev!

Nezraněnou pravačkou stále svíral svou zázračnou zbraň. Ochromený rozum mu tuto zprávu byl schopen sdělit teprve v takto zpozdilou dobu. Král sebral veškerou sílu, kterou ještě měl a vyrazil ostřím po nepřítelově nechráněném břiše. Meč v těle mu zajel ještě hlouběji, jak se natáhnul k muži v černé zbroji, aby jeho výpad přinesl skutečné zranění.

Králův meč projel zbrojí stejně snadno, jako nůž projíždí máslem. Hrotu zázračné zbraně jako by se brnění snažilo vyhnout a uvolnilo mu tak cestu k bledé kůži. Zaskočený vůdce druhé armády bolestně vykřikl a pustil svou zbraň. Přesunul nevěřícný pohled z muže klečícího před sebou na meč ve svém těle a klesl na kolena stejně jako král chvíli před ním. Jen s tím rozdílem, že král k tomu, aby ho tam dostal, nepoužil úskok jako on.

***

Ti, co ho stačili zpozorovat, mu jen zděšeně uhýbali z cesty. Nikdo se neopovažoval na někoho takového vztáhnout ruku. Sněhově bílý kůň s ocelovým rohem na čele se proplétal řadami vojáků stejně snadno jako hrot šípu v nepatrné skulině na brnění. Všichni uskakovali z dosahu koňských kopyt a rytířova kopí a až pozdě zjišťovali, že se za tímto bílým úžasem žene celá armáda.

První opovážlivci se pokusili po rytířovi a jeho jezdcích vystřelit. Okřídlené letky, zakončené hrotem se zpětnými háčky se neškodně odrážely od ušlechtile kovaných zbrojí a s nevyřčenou omluvou vůči kavalerii, se zabodávaly do země nebo do vojáků, co se jim zrovna připletly do cesty. Křik, bolest, krev, strach, výkaly, utrpení… To nyní vládlo všude kolem. Ti, které bílý přízrak nevedl, ovládal děs a nedisciplinovanost. Na bojišti už neměli krále, co by je v jejich těžké chvíli řídil svými pokyny.

Válečník ze stříbra se kolem sebe oháněl kopím, a přitom ani na vteřinu nikomu z nepřátel nevěnoval nejmenší pozornost. Jeho oči, modřejší než hladina jezera, bloudily krajem, hledajíce jedinou osobu, kvůli níž celé toto tažení zosnoval. Muže, který mu byl bratrem, a kterého nedobrovolně zranil patrně ještě hůře, než by to dokázala jakákoli zbraň. Nedobrovolně zaútočil na královo srdce a otevřel patrně takovou ránu, jež už nemohla být zacelena - a vše kvůli ženě.

Na ničem z toho však už nyní nezáleželo. Skutky minulosti se už nedaly změnit. Mohl za to on, v hlouby duše to věděl. To on zapříčinil, že se ti, co drželi pohromadě několik desetiletí, rozpadly na dva tábory, jež povstaly proti sobě. To on mohl za to, že armáda jeho krále je v tak zlomeném stavu z války, kterou vedli proti sobě. Mohl za vše.

Nyní si to ale nesměl připustit. Ještě ne…

***

Čas už pro něj neexistoval. Klečel tam vteřiny…? Hodiny…? Nedokázal to odhadnout. Na kolenou hleděl do očí naproti. Svých očí… Stejně šedé, stejně tvrdé. A přesto tušil, že v těch jeho se nachází láskyplnost, jež v těch druhých zcela jasně chybí. Setrval, dokud černý rytíř nesklouzl z jeho meče na zem, a teprve poté povolil svému svalstvo, které tak neústupně zatínal a nutil neuvolnit se, zasloužený klid. Začal pokojně uléhat k zemi, když se náhle kolem něj ovinula dvojice paží.

Pokusil se na osobu, co ho zachytila zaostřit zrak, ale víčka se mu zavírala a rozostřeným pohledem stejně už nic neviděl. "Vrať ho…do…do jezera…" Vychrchlal ze sebe namáhavě a pokusil se ještě pozvednout roztřesenou ruku s mečem. Byla mu zima.

Oči se mu zavřely a on vyčerpaně vydechl.

***

Jakmile stříbrný rytíř spatřil postavu v temně zelené kápi, co s holí složitě vyřezávanou ze dřeva kráčí kamsi od středu bojiště, přinutil koně, aby ji následoval. Měl tu čest shrbeného muže poznat již dříve. Netroufal si ale odhadnout, jak na něj starý čaroděj zareaguje tentokrát. Nedokázal vytušit, zda mu za jeho akt odpustil nebo se chystá mstít.

Z těchto úvah ho ovšem vytrhla chvilka, kdy maskovaný poklekl a nad něčím se sklonil. Rytíř neváhal a okamžitě vzdálenost, která je dělila, překonal. Seskočil z koně, jen aby viděl, jak stařec ve své náruči drží krále a chová ho téměř jako malé dítě. Do očí se mu dostavily dlouho potlačované slzy. Zemřel! Jeho král zemřel! Zabil ho! Zabil svého nejlepšího přítele svými rozmary! Kvůli té již milovali oba… Za vše mohl on…!

"Odnes ho do jezera," podal mu muž v kápi králův meč, aniž by se k němu otočil. Věděl, že tam rytíř je, věděl o všem dopředu, a přesto vše podcenil… "Vrať ho zpátky."

"Ale co bude s ním?" Dostal ze sebe zlomeně stříbrný rytíř a poukázal na mrtvé tělo, které každým úderem jeho srdce chladlo.

"Jdi!"

Rytíř uposlechl. Alespoň splněním tohoto rozkazu nějak uctí památku svého vládce. Poklekl před svým králem na kolena a naposledy před ním sklonil hlavu v němé omluvě. Začal se tiše modlit, doufaje, že ho spasená duše uslyší…

V mrákotách přešel ke svému zvířeti. Nasadil běloušovi ostruhy a zarazil ho až u rozlehlého jezera. S úctou vzal králův meč do obou rukou a kajícně přešel k vodě. Ztěžka oddychoval, jak se snažil ovládnout, vše ho ale nakonec přemohlo. S řevem plným bolesti a hněvu mrštil mečem co nejdále od pevniny. Chvíli před dopadem do vody jilec bystře zachytila bledá ruka, která ho ladně stáhla pod hladinu.

***

Stařec požehnal tělu v loďce a vyslal ji přes mlhavé vody až k ostrovu Neumírajících, který už očekával padlého krále. Vyčítal si svou hloupost. Měl s panovníkem setrvat až do konce a ne se vrátit v tak pozdní hodině! Bitva nepřinesla nic než oběti a smrt. Vdovy plakaly nad smrtí svých blízkých, otcové ztratili syny a synové otce, země přišla o své pány…

Na zem nyní útočily zlé dny, v nichž se nenasytní supy budou rvát o kořist, co zůstala a zničí tak vše, co bylo vytvořeno… Temný věk přicházel.

Čaroděj zamířil ke své pro lidské oči neviditelné věži. Za zády mu zuřily další střety, co se světem šířily jako jed, roznášející bolest a utrpení. Uklidňoval se jedinou myšlenkou.

Král Minulý bude i králem Budoucím.

Jednoho dne…

…až bude nejhůře…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 12. července 2013 v 0:12 | Reagovat

:-)

2 corinne corinne | 13. července 2013 v 18:39 | Reagovat

Co na to říct... Chopila ses tématu a zpracovala skvěle.
Ani ke koním (na které koukám že všeho nejvíc) nemám námitky.
Moc pěkné...

3 Cather Cather | Web | 14. července 2013 v 14:31 | Reagovat

Úžasný, tak dobově vyprávěný... Moc se mi to líbí... :D

4 nhoriel nhoriel | Web | 14. července 2013 v 14:47 | Reagovat

[1]: ;-)

[2]: Nejsem si jistá, zda se dá říct "skvěle", mně na tom stále něco nesedí... :-?
Ohledně koníčků jsem se musela hodně ovládat, abych je tam nerozmasakrovala... Nenávidím ty čtyřnohé bestie! :-D
Díky moc.

[3]: Díky :D Každopádně pod těmi pojmy si každá z nás představuje asi něco jiného... :-)

5 corinne corinne | 14. července 2013 v 17:00 | Reagovat

[4]: Je pravda, že by asi spíš měla být povídka a teprve potom básnička...
Hele, bitva je bitva, koukám na technický věci. Pokud chceš dělat naschvály, tak dělej, ale já najdu blbinu vždycky, pokud se pustíš do odvážného popisu koní. :-D Spousta lidí si myslí kdoví co nenapsali a přitom je např. dané slovní spojení úplně mimo mísu. Jsem alergická na rozdíly ohledně uzdy/uzdečky a ohlávky, otěží a opratí, barvy koně x typu koně x popř. místa (v Anglii jsou jiní koně než na Kavkazu). Tak bacha na mě :-D

6 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 14. července 2013 v 17:23 | Reagovat

[5]: Ale hlavně bacha na koně s ponožkama nebo podkolenkama :-P nejvíc nebezpečný jsou ty, co nosej růžový fusekle s černýma proužkama 8-O Já vždycky umírám smíchy, když tenhle termín slyším, nemůžu si pomoct. Tuhle jsme to zaslechl od nějakých slečen, když jsme šli kolem ohrady, kde má zemědělka koně a smál jsme se ještě po kilometru a půl. Už to vypadalo, že mám nejhorší za sebou, když můj doprovod do ticha krásného letního dne zcela vážně zahlásil "ponožky" a všechno začalo nanovo :-x .

7 corinne corinne | 14. července 2013 v 17:36 | Reagovat

[6]: No jo, řeč pro zasvěcené :-D Jsem koňák tělem i duší a takovéhle výkyvy civilistů mě značně znervózňují... Nejde ke všemu psát vysvětlivky a těžko do povídky napíšeš celou kapitolu a přirozených odznacích koní... Popíšu zvíře jak ho vidím - můj sloh a tvrdohlavost mi nedovolují napsat např. kůň, který měl nohy po kolena bílé, tohle nejde, není to popis koně z pohledu člověka, co o tom něco ví, ale z pohledu civilního pozorovatele. Prostě ponožky ;-)
Ale jinak mi samozřejmě připomínej tu trapnou situaci, za chyby se platí... :-D

8 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 14. července 2013 v 19:08 | Reagovat

[7]: Tak migaj napsat obrázkový návod pro laiky. S popisem koníka, postroje atd. Na 100% to pak dám sdílet :-) A samozřejmě, že se rád poučím. Třeba zjistím, že koně nosí k ponožkám i svetr nebo čepici :-P

9 corinne corinne | 14. července 2013 v 19:16 | Reagovat

[8]: Povídání o koních by mohlo být na další web :-D Ty jsi hroznej :-P

10 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 14. července 2013 v 19:26 | Reagovat

Já chcu pouze návod od odborníka :-P Jen pár obrázků s popisem, abych se vyhnul kixům typu spinka x spěnka etc. :-P

11 corinne corinne | 14. července 2013 v 19:46 | Reagovat

[10]: Už se na tom pracuje... Osvětlení mého světa pro okolní vesmír bude ale chvíli trvat... Moje troška do mlýna (do povídek) z mého oboru snad pomůže i dalším... :-D

12 angel-zoe angel-zoe | Web | 16. července 2013 v 11:26 | Reagovat

O_O DOKONALÝ O_O

13 nhoriel nhoriel | Web | 22. července 2013 v 12:30 | Reagovat

Panečku, taková debata a to jen kvůli herkám... I když přiznávám, že nějaká ta pomoc v jejich anatomii by se možná taky hodila - přece jen, až člověk jednou bude popisovat hostinu, na který se bude podávat koňská pečeně, chtělo by to vědět, kde mají to masíčko nejlahodnější 8-)

[12]: Zrovna tím si tedy nejsem jistá... ale děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama