Potomek měsíce

3. června 2013 v 18:22 | Nhoriel |  Povídky

Hurá, konečně jsem sepsala nějakou další povídku. Jak jinak, nic od toho nečekejte, je to spíš blbůstka sepsaná z nudy, ale jak já říkám lepší než nic, takže tady ji máte ;)


Sledoval je už dlouho… Nemohl se vynadívat na tu radost a štěstí, které rodinka tropila při hledání vhodné mýtinky, kam by si mohli složit deku s košíčkem a konečně se vrhnout na tu nejlepší část pikniku - čerstvý a velmi vábivě vonící obsah onoho proutěného útvaru, co s sebou táhli. Přestoupl z nohy na nohu. Nic tak…lidského nejedl už neskutečně dlouhou dobu. Mohly to být roky, ne-li staletí, co naposledy ochutnal něco tak prostého jako pečené kuře s okurčičkou.

Pohledem přelétl okolí. Klidnou atmosféru, kterou s sebou lidé přinesli, narušovalo cosi jiného. Temnějšího... Krutějšího… Ve vzduchu jako tisíce kyjů viselo napětí, chystající se každou chvílí přetrhnout řetězy svého sevření a zničit život pod sebou. Věděl, co to je. Jeho osud. Ano. Říkal tomu osud. Zpočátku to pro něj sice bylo prokletí, pravda, nicméně…už si zvykl. Alespoň v to doufal. Navíc, po těch desítkách let už ani nevnímal bolest, kterou mu to způsobovalo. Sžil se s ním a on ho za to, že mu jednu noc v měsíci daruje volnost, nabídl věčný život.

Uzavřel tuto smlouvu v dobách, kdy byl ještě mládenec. Hloupý, nezkušený, nepokřtěný pravými útrapami světa. Netušil, co ho to vlastně bude stát. Měl to být záchranný kruh, po kterém hmátl v době, kdy se topil v černých vodách... Nevěřil, že to skončí tak, jak to dopadlo. Jak naivní byl! Mohl něco podobného předvídat, ale… Potřásl hlavou. Nechtěl k sobě pouštět tyto myšlenky. Uplynula již dlouhá doba od chvíle, kdy si je do hlavy nechal vstoupit naposledy. Zrakem opět zabloudil k lidem. Vypadali tak spokojeně… Kdyby jen věděli, že o pár kroků dál za nimi postává zapomenutý netvor. Nic po něm a jeho druhu nezůstalo. Žádné dávné spisy, které by lidstvo varovaly a navedly k vyrobení zbraní, co dokázaly zabíjet jeho bratry. Těch, pod nimiž padaly celé smečky, a život si vysloužili jen zbabělí dezertéři, kteří od svých bratrů prchli dřív, než došlo na skutečný boj; sotva vycítili blížící se pach nebezpečí…

Přes zatnuté zuby se mu vydralo neslyšné zavrčení. Jak je nenáviděl! Zrádci, kteří se nezajímali o nic jiného než o svůj vlastní kožich. Kéž by je teď potkal… Kéž by se mohl za všechny ty mrtvé pomstít… Nechal by je trpět. Jako ty nejhorší z nejhorších. A když by jim konečně došlo, že tentokrát vykoupení nepřijde a uvědomovali by si blížící se smrt, odvrátil by se od nich a nechal by je napospas krkavcům a lesní zvěři. Vyrval by jim jazyky, aby nemohli křičet, až by jim šelmy rvaly syrové maso od kostí… A přitom zdálky by jen pozoroval jejich bezmoc a bolestnou agónii.

Z přemýšlení ho vytrhlo křupnutí větvičky opodál a hlasitý smích. Zvedl hlavu. Jeho směrem běžela mladá dívka. Troufal si ji odhadnout na takových deset let. Dlouhé plavé vlasy jí vlály ve větru jako vílí háv, tančící hlubokou nocí. Probudil se v něm lovecký smysl. Mládě odpojené od stáda. Bezmocné. S měkkým nevinným masem… Potlačil bestii uvnitř sebe a raději zacouval hlouběji do stínů lesa. Nesměl ho vypustit, ještě ne. V místech kde stál, smrkové větve splétaly proti slunečnímu svitu neprostupnou bariéru. Stín tady byl nejtmavší. Donesly se k němu další hlasy.

Že by sestra té dívenky? Zvědavost ho zaslepila a on jí povolil uzdu. Opatrně se vykradl o malý kousek blíž mýtině. V jasně zelené louce se honila dvě děvčata. To blonďaté, které viděl prve a… Srdce mu vynechalo několik úderů, když spatřil to druhé. Černé vlasy pod pás, nezvykle bledá kůže… I když k němu stála zády, byl ochoten dát ruku do rozžhaveného stříbra za to, že její oči budou ještě temnější než noc.

Zavřel oči a před očima mu vyvstal obraz jeho vlastní sestry. Právě takové. Hotové královny temnot s duší nejšlechetnějšího anděla. Aniž by si to uvědomil, nechal po své tváři skanout slzu. Ve svých vzpomínkách se vrátil k malé dřevěné chaloupce se střechou ze slámy, v níž bydlel se svou sestrou a s babičkou. Malá studna, postávající kousek opodál jeho domova, na dřevěným plotem ohrazeném dvorku, byla vždy zdrojem čerstvé vody, pro výbornou zeleninovou polévku od babičky. Přesně tu, již stejně jako on milovala i jeho mladší sestřička…

S těžkým srdcem vzpomínal na chvíli, kdy je babička, jejich jediná rodina, zanechala na světě samotné a odebrala se do míst, kam chodí osvobozené duše. Zhostil se víry v bohy. I v jednoho Boha, jehož moc se v době jeho mládí po světě rozrůstala jako břečťan, plazící se po kmeni stromu, chystající se vše zahubit. Nevěřil nesmyslným povídačkám o jakémsi pokoji a spáse. Proč by měl umírat, když v ráji už byl? Ne. Božstva byla, jsou a navždy budou odpadem, myslícím jen sám na sebe a své potřeby. Nikdo, kdo zabije vašeho milovaného, přeci nemůže být vaším pánem a ochráncem. Dodnes si vzpomínal na pálení zádových svalů, když pro svou nejdražší musel sám vykopat hrob. Na tisíce slaných drahokamů, co zkropily místo posledního odpočinku babiččina těla, hluboko v nitru země uprostřed lesů. A také na chvíli, kdy se upsal ďáblu…

Když obkládal hrob kameny, a noc přebírala vládu nad světem, ani si nevšiml, že je někým pozorován. Staral se o to, aby kopa hlíny, pomocí níž zasypal jámu s tělem, vypadala jako hrobka královny. Majestátné. Důstojné. Vznešené. Jakkoliv, jen ne obyčejné. Na hnědou zeminu nakonec položil kytici bílých lilií, které natrhala jeho sestřička. S myšlenkou upnutou ke své nyní poslední pokrevní příbuzné, se rozhodl pro návrat domů. Musel se o ni postarat. Potřebovala ho. Ještě nevěděla, jaký svět je.

Jenže pak ho uviděl. Dospělého myslivce, v temně zelené kamizole, téměř splývajícího s okolními stromy, postávajícího za ním neslyšně jako dravá šelma, pušku ledabyle přehozenou přes pravé rameno. Tma kolem jako by ho halila do hustých látek svého onyxového pláště. Netečně ucouvl. Něco v postoji toho cizince nebo snad výraz jeho tváře mu naháněli spalující strach, hladově požírající veškeré jeho útroby. Neznámý se nepředstavil. Neřekl jediné slovo. Jen ho provrtával uhrančivým pohledem nepřirozeně zelených očí. Nechápal, o co se myslivec snaží, ale když se jeho mysli dotkly jakési neznámé prsty v podobě šeptavých hlasů, došlo mu, že muž před ním není jen tak někdo.

Suše se uculil, když se děvčata před ním rozeběhla zpět ke své mamince a otci. Postarší žena ještě každé z dívek podala velký koláč. Tak takové to je, mít matku, přemítal. Sám tu svou nikdy nepoznal. Co si pamatoval, žil jen u babičky… Rodina se z pikniku pomalu začala zvedat s blížícím se západem slunce. Naklonil hlavu na stranu. Kdyby jen věděli…

S úctou se otočil zády ke slunci a zrak upřel na zářivý měsíční kotouč. Naprosto celistvý. V těle ucítil známou palčivou bolest. Ne tak silnou jako prve, ale stále zde byla… Počkal, než ohnivý kruh předá své žezlo noci a pak ho nechal vystoupit ze svých hlubin. Lámání kostí, přetváření svalů, růst srsti…

Ano, byl jeden z mála těch, co přežili. Nepatřil mezi uprchlé zbabělce, ale mezi katy, kteří tyto zrádce pronásledovali. Jeden z posledních vlkodlaků, kteří ve středověku způsobili tolik potíží. Jeden z divokých vlků, toužících po svobodě, volnosti a vlčicích… Míšenec člověka a vlka, obdarovaný ďábelskou nesmrtelností za to, že mu každého úplňku přinese pravou krvavou oběť.

Čelisti se mu proměnily ve zvířecí tlamu, plnou ostrých, jako prst dlouhých, tesáků. Prsty na rukách jako by zakrněly a z nepatrných mezer mezi nimi vyrostly dlouhé drápy. Z tlamy se mu vydralo zavrčení. Po čtyřech nepřirozeně tvarovaných nohách následoval rodinku, na její poslední procházce. Nečekalo je už žádné svítání. Noc byla plná nebezpečí a smrti… Zrychlil svůj krok do klusu. Nejdřív se bude muset zbavit té malé černovlásky. Vážně vypadala jako jeho sestra; zvíře na povrchu se krutě zasmálo. Ano, jeho sestra byla první oběť černosrsté bestie, kterou do něj jeho pán uvěznil.

Lidé ho zpozorovali a začali zděšeně křičet. Netvora to jen ještě víc povzbudilo. Lidé zapomněli na pekelné přisluhovače, kteří si takto zajišťovali své přežití. Miloval bezmoc těch ubohých tvorečků… Utopil svůj hlad v jejich husté horké krvi. Šelma se na jednu noc opět chopila vlády nad svou schránkou z masa a krve. A když odcházela, v měsíčním světle ležela čtveřice lidí bez kapičky krve.

Útok bude sveden na jakési zločince z jejich vlastní rasy. Blázna, co kolem sebe řádil jako pominutý nějakou zbraní. Někteří snílkové si možná budou myslet, že za tím stojí nečistý potomek hraběte Draculy nebo obyčejný hladový medvěd z lesa… Nikdo neobviní jeho. A tak to zůstane. Na věčnost a ještě déle.

Lidský život není fér. Jednotlivci přežívají na úkor celku… Pro dobro a nekonečný život bestií…

Šťastné konce jsou skryty v mlhách nedosažitelných rájů. A tam i zůstanou… Nejméně do dob, dokud mezi lidstvem budou tací jako on.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 corinne corinne | 3. června 2013 v 19:25 | Reagovat

Neříkej, že tohle je jen blbost z nudy! Na to ti neskočím!
Vždyť je to desetkrát lepší než ty moje výmysly :-D
Moc pěkné...

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 3. června 2013 v 19:43 | Reagovat

Dobrý :-D Vlkodlaci a pak už jen upíři jezdící na jednorožcích. :-P Néééé, neber to vážně. Je mi jasný, že na tom nejsu o nic líp s těma klišé, mluvícíma liškama a drakama.
A teď vážně: Napsaný je to moc pěkně. A taky se to mnohem lépe čte, jak to máš rozdělený a zarovnaný do bloku :-)

3 Tan Tan | 3. června 2013 v 23:06 | Reagovat

Jako vždy, zas  mi to vzalo dech O-o :D Nemohu dodat nic jineho než slovo: Dokonalé! :))

4 nhoriel nhoriel | Web | 4. června 2013 v 17:43 | Reagovat

[1]: Říkám. Nepovídej tady nesmysly, ju? ;-) Díky :-)

[2]: Neboj, ty plánuju na příště :-D Naopak, vzhlížim k tobě.
Hmm...už bych si mohla vymyslet něco nového než tradiční "Děkuju", co? Nic mě ale nenapadá, takže zůstanu u toho. :-) Co se formátování týče, jsem ráda, že Ti vyhovuje :-)

[3]: Jéééjky, na první pomoc jsem antitalent, tak to koukej zase pěkně rozdejchat, ju? :-D Opět díky moc :-)

5 corinne corinne | 4. června 2013 v 18:27 | Reagovat

[4]:: Nepovídej a Mlč! :-D

6 Cather Cather | Web | 4. června 2013 v 19:54 | Reagovat

blázníš? To je naprosto úchvatný! O_O tohle kdybych tak uměla napsat! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama