Kamenný překvápko - 1. část

24. června 2013 v 19:29 | Nhoriel |  Trpaslíkovy příběhy
Tak konečně jsem se dopracovala k dalšímu pokračování Trpaslíkových příběhů. Ano je to tak, Meglob se konečně vrací, tentokrát s příběhem ze svojí minulosti. Stejně jako minule, i toto dobrodružství bude na několik pokračování, která budu dodávat tak nějak časem...:D

Před celým tím textíkem bych chtěla ještě zmínit maličkost, že celé "Kamenné překvápko" bych chtěla věnovat kamarádce Tanit, která se jisto jistě dovtípí, proč je zrovna pro ni ;D

Na závěr tedy přeju příjemné čtení,
Vaše Nhoriel



To takhle jednou jsem si to rázoval lesem - no řeknu "takhle jednou", vono tomu bude už takovejch čtyrycet let (ještě jsem neznal tu pitomou kytkovou nánu, takže to byla skvělá doba!). Ptáci mi svym krákorem trhali uši a ty stromečky a kytičky všude…jeden by z toho vraždil. Jakej chytrák vytvářel ten svět na povrchu? Dyť to byla hrůza! Letní slunce - ten přiblblej žlutej kotouč, co musí pořád šajnit jak prásko - mi svítilo na cestičku, že by si jeden myslel, že jsem jeho vlastní děcko a vono jediný mě mohlo dovést někam do pomyslnýho cíle. Mezi náma docela už mě dostávalo do varu.

To by snad stačilo k vylíčení tý idylický situace kolem. Tehdá, když jsem míjel takovou…no řekněme dost podivnou horu, najednou mi došlo, že mě někdo sleduje. Tak byl jsem na tedle pocit abnormálně zvyklej. Pravdou zůstává, že na jihu se prostě běžně stává, že vás někdo vodkrágluje, zahrabe do listí a pak nazdar, zem se rozevřela a synáček, manžílek nebo kámoš najednou zmizel. Prostě normálka. Tak proč by pak přece jen nechtěl někdo zamordovat někoho, jako jsem já, no? V tý době jsem ještě bejval vznešenej rádce kyklopskýho krále. Řikali mi "Druhý voko", protože jak asi i ti největší maníci věděj, tenhleten národ má na čele jen jedno vobří kukadlo. Fajn, je velký, ale je jenom jedno! A navíc s nim neni ani pořádně vidět do stran. Tak to teda alespoň řikal ten král… Zkrátka a jednoduše je dost naprd.

No ale teda jako královskej rádce jsem byl vážená vosůbka. Znal jsem dost lidiček z vysokejch vrstev a s tadytěma známostma a svojí pověstí jsem prostě musel mít nějaký nepřátele. Jo to byly časy, panečku!

Bylo mi teda samozřejmě jasný, že v tom temnym tunelu do srdce hory se někde skrejvá můj potenciální vrah. Tak choval jsem se úplně normálně, chápete - kdyby si všimnul, že vo ňom vim, moh by si nadělat do kalhot a vůbec by nezaútočil. No jo, strach to je prevít. Hlavně, když se vezme v potaz fakt, že je ten vrahoun strašpytel.

A tak jsem ze sebe dělal úplnýho ňoumu. Ještě jsem si začal nevinně pískat Skřetího bezzubce, takovou tradiční hitovku z dolu, abych jako fakt dokázal, že vo něm nemám páru. Jenže vono nic. Útok v nedohlednu. Se mě asi fakt zalek, prďola jeden. Zadul jsem teda ještě hlasitějc:
"Jó byla tehdá zima,
když válčit chtěl ten tupec,
byla to jeho vina,
trpasličí maso přál si upéct…"

Každopádně, když ne von ke mně, tak já k němu. Rozhod jsem se mu to udělat až směšně snadný. Jakoby náhodou jsem se rozešel k tý jeskyni a připravoval se na ten marnej útok. Ani jsem se nesnažil dotknout Křupky (kéž vodpočívá v chladném mase navěky, holka moje…). Věděl jsem, že je přesně tam, kde má bejt a vochotně mi vždy skočí do dlaně, když to bude potřeba. Jenže ta potřeba nikde. Netušil jsem, kam ti z vyšších vrstev vždycky choděj vobjednávat vraždu neurčitých postav, každopádně vohrožení, jak se zdálo, každym dnem klesalo. Takovýdle třasořitky vážně nejsou výzvou pro někoho, jako já. Spíš jsou k smíchu.
"Vytáhnul s vojskem skřetů,
kde domov náš skryt stál,
to bylo tehdá květů,
když před branou píseň hrál.

Prošel jsem teda tim vchodem a ve tmě se snažil najít nějakej šutr, za kterej by se moh nájemnej vrah skrejt. Upřímně to místo bylo vlastně jen jedno jediný - přímo před mym nosem, takovej kamínek spíš pro nějakýho pidimužíka než pro zabijáka a tak mě nepřekvapilo, když jsem tam nikoho nenašel. Zbabělec jeden! Takže to zdrhnul někam hloubějc do hory. Fajn.
"Zbraněmi z kamene, chtěl porazit nás,
nedocházelo mu, že jeho nadešel čas,
bejval by jako plamínek zhas,
kdyby mu kuše předvedly hlas.

Dupal jsem se do stále houstnoucí tmy a čekal, co bude. Tamten nebo tamta měl skvělou příležitost - vopět! - už zaútočit, ale stále nic. Voči přivyklý tmě se skvělou vorientací v zčernalém prostranství. Skončil jsem písničku zrovna u refrénu a doslova sem se mu naservíroval jako na podnose. "Haló? Je tady někdo?" No viděli jste kdy většího pitomce? Já na něj ječel jako divej a von někde v hajzlu - a to nejspíš doslovně.

Zasyčení.

Tichý, chřestivý a pěkně jedovatý. Vycenil jsem zuby v úsměvu. "Óóóóó!" zakřičel jsem do tmy jako nějaká nebohá panenka, který se snaží dvořit drak tak, že z ní dělá svou vohnivou družku. Zajímavý, že tedle vobřad nikdy žádná z nich nepřežila… Jo, asi to bude mít co dočinění s tim, jak jí zapáluje šaty svym plamenem, aby z ní byla dračice, jak se patří. No to víte, logika těch šupináčů je fakticky složitá. Teda jejich manželky, to už je jinej kalibr, nevíte co dělat dřív, abyste si zachránili půlky, ale draci? To je vostuda mužskejch todleto!

Jakž takž vidí, voheň chrlí jen jednou za dobu, protože je zplodiny z něj jaksepatří dusí (docela ironický no ne? drak, co se připraví vo kejhák vlastnim plamenem; takovýhle chytrolíny ve světě jen tak nenajdete, dejte na mě, vim, vo čom mluvim!). No, ale to je zas jen poučná vsuvka, takže zpátky k původní tématice.

Syčela na mě ta bestie, a z toho vyplývalo, že můj vrah je něco nechutně slizkýho a úlisnýho. U Wargudshe jak já tudle havěť nemám rád! Stěny mi šeptaly, že se to ke mně blíží. Po zemi cosi šumivě drhalo. Zavřel jsem voči a jenom naslouchal. Tiché praskání natahující se tětivy… V poslední chvíli jsem uskočil, aby mě šíp nezastih. "Krucipysk!" ulevil jsem si. Mělo to mušku jak ta špičatouchá havěť z lesů!

Další střela. "To ze mě máš tak naděláno, že se mi nemůžeš postavit čelem?!" Já vím, bylo to geniální, takhle pěkně to informovat vo svý pozici…no ale co byste dělali na mém místě vy?! Tak za prvé, všichni dobře víme, že trpasličí rozum je…řekněme trochu složitějšího uvažování. Ehm…todle bych moc nerozebíral, přece jen nikomu se nelíbí, když o něm řeknete, že je tupej jak vostří vílí zbraně, no ne?

Takže teďko za to druhý…hmm…no když vás vovládá jako fakt nezvladatelnej vztek, tak prostě…nějak si neuvědomujete, co přesně děláte. Víte co myslim, že jo? Teda nevíte, protože takovídle stavy zažívaj vopět jenom trpaslíci, to ale neznamená, že neznáte něco podobnýho. Třeba když se pohádáte s nějakym tupcem, co vám furt nabízí rozmlácený zboží za poloviční cenu a myslí si jak na tom vydělá, nebo tak něco…zkrátka tak zhruba si dovedete představit vo co go.
No a za třetí… A proč se tady vůbec vobhajuju?! No prostě jsem to udělal a konec šmitec. Tááááák.

Nu, řekněme, že se tam semlela taková "malá hádka", při níž jsem - jak jinak - řečnil jen já, zatímco můj voponent po mě střílel. Haleďte přežil jsem to i když přesně nechápu jak. Střílelo to dobře, přesně, ale já byl rychlejší než šíp. Možná to bylo tim, že jsem si k vobědu tentokrát nedal tu nadívanou kachnu, ale postil jsem se. Možná něčim jinym. Zjistil bych to jen jedinym způsobem - zkusil bych to znova. A mezi náma na takovýhle debiloviny už zkrátka jsem moc starej.

Dosud mně neznámým způsobem jsem se dostal kus před střelce a právě v tu chvíli mi do ruky vlítla Křupka. Vůle ustoupila kamsi do toho takzvanýho temnýho koutka mysli (jako by uvnitř tý palice něco svítilo…věřte, rozsekal jsem jich už dost na to, abych věděl, že tma je v nich všude…) a vládu nad tlapajznou mi převzala moje sekerka. Sama vod sebe vodrazila ránu - nejspíš dýkou - zboku a pak se jednoduchým švihem vymrskla k vrahovu břichu.

Vozvala se rána, jak její čepel zajela do dřevěného těla luku a s lehkostí jej přelomila vejpůl. Vrahoun podivně zaklel. No jo, na jeho místě bych asi taky nehopkal radostí. Neváhal jsem a rozmáchnul se znova tim směrem. Vopět se všechno povedlo s neuvěřitelnou elegancí a přirozeným talentem. Křupka už po nespočitatelné době nabumbala něčí krev. Další zasyčení a zvuk kusu něčeho, co zrovna dopadlo na zem…

Tak znáte mě, nemoh jsem prostě jinak, než se rozesmát. Projev radosti mě ale přešel ve vokamžiku, kdy se mi do chřípí místo tý lahodný kovový vůně čerstvoučký krvičky, vehnal nějakej vodporný vodér, co by položil na záda snad i vostřílenýho minotauřího feťáka. Zmoh jsem se jen za zalapání po dechu, jak se mi do nosu nedostal čerstvej vzduch, ale nějakej vohavnej vejpar snad z jezera nějaký leklý bludičky, či co. Jak už jsem řikal, ty lidi fakt nevěděj, koho by poslali. Ale todle bylo už moc!

Žádnej další útok - překvapivě! - nepřicházel a tak, když jsem povodešel pár metrů vzad, kde byl vzduch ještě dejchatelnej, nemoh jsem si nerejpnout: "To byl teda boj! Jakej tupec na mě poslal někoho tak slaboučkýho? Dyť jsi bojoval jak ženská! Šípy, tssss!" Užasle jsem zalapal po dechu, když mě něco bacilo do zad a vodhodilo mě to kamsi zpátky do tunelu. Bedrama se mi šířila tupá bolest, která se mísila i s podivnym pálenim.

"Pro tvou informaci, trpaslíku, jsem žena," řekl drznej hlas kus vod mý hlavy a mě napadlo jen: 'A sakra! Tak tos podělal, chlape!' Chtěl jsem se zas posbírat ze země, ale jakmile jsem se začal zvedat na loktech, i přes kožený brnění jsem mezi lopatkama ucítil hrot zbraně. Ta dýka…? napadlo mě.

"A ne tak slaboučká, jak ses domníval…" Dodala ženská jakoby mimoděk a ještě víc na svoují zbraň přitlačila.

"Usek jsem ti ruku!" vopáčil jsem jako by to mělo nějakou váhu. Vim, dokážu bejt fakt milej, když chci.

"A pak kdo je tady tupec!" plivla přede mne a ze země se zakouřilo. Pokusil jsem se couvnout, aby se mi nic nestalo s vousama. Ještě to by mi scházelo! "Troufám si říct, že ty, malý muži z hlubin zemských, když nejsi ani schopný určit, co že jsi to vlastně usekl."

"Zavři tu svojí kušnu, ženská. Tydle jedovatý kecy na mě neplatěj."

"Ne? Jsem si jistá, že bys změnil názor, až bych na tebe ten jed skutečně plivla…"

"Plivla? Ty…ty seš ale prase!"

Rozesmála se. Fakticky se rozesmála a já netušil, která vlastně bije. V hlavě mi bliknula myšlenčička jak rozfoukaná jiskřička, co pravila, že se jedná vo jakousi slečinku, co zdrhla z ústavu pro mentálně postižený.

"Pakliže já jsem prase, ty jsi omyl přírody, který zanikne, jakmile se s prasetem setká."

V ruce jsem stále pevně držel Křupinku. Stačilo by se jen votočit…ale k zemi mě přeci jen stále připichovalo vostrý cosi a já neměl pochyby vo tom, že vona bude schopná to s touhle špičatou hračkou dovést až do konci, spíše tedy do skutečné země.

"Co seš zač?! Proč se přede mnou skrejváš, ty zbabělá sketo?"

Vostří z mejch zad zmizelo a místo toho mě za rameny popadly dvě pazoury, co mě snadno vytáhly do vzduchu. Jak jsem se blížil nahoru, nemoh jsem si i v tý tmě nevšimnout šupin na jejím těle. Hadím těle... A to syčení… A kruci! Medúza! uvědomil jsem si vopožděně a tak tak zavřel voči před pohledem těch jejích.

"Ale, ale…pán si mě chce nejdřív prohlédnout a pak mi není ani schopen pohlédnout do očí? Tomu se říká nezdvořilost, můj milý a tu bez milosti trestám." Hlas mluvil zhruba půl stopy před mou tváří, ale hadi, kteří podle všech spisů tvořili háro tý šupinatý báby mi k ní dosáhli a zkoumali ji těmi rozeklanými jazyky. Verbež jedna zatracená! Ať táhnou do svejch děr! Nebylo nic, čeho bych se bál.

Teda kromě hadů. U všech podzemních, proč se todleto musí stát zrovinka mně?!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 24. června 2013 v 22:31 | Reagovat

Ha! Trpaslík se vrátil! Wooo Hooo <3 8-) (Like a boss face)

2 corinne corinne | 25. června 2013 v 20:50 | Reagovat

Wow, a já si říkala, co pořád děláš :-D
Asi nemám co dodat (jako u většiny tvých děl) a můžu jen souhlasit s foxem a těšit na pokráčko...

3 Zoe Zoe | Web | 26. června 2013 v 12:33 | Reagovat

Boží :D
Strašně se těším na pokračování! To se ti fakt moc povedlo :D

4 nhoriel nhoriel | Web | 27. června 2013 v 11:57 | Reagovat

[1]: Jj, už to tak vypadá :-D

[2]: No jo, tak chvilka nepsacího období a pak nápad... Život ve starých dobrých kolejích...
Díky :-)

[3]: Boží? Tak to bacha, aby na mě Zeus neposlal blesk, jsem si jistá, že on na to má jiný názor ;-)
Každopádně děkuju :-D

5 Tan Tan | 29. června 2013 v 8:48 | Reagovat

Twd!!! :O Text je to jako vždy naprosto dokonalí, ale ta medůsa...aaaa...a hadi..:D Teď se ukázalo že tvůj trpaslík má fakt odvahu, jelikož medůsa je to nejodpornější stvoření :D (V dobrém slova smyslu, povedla se ti :)) Ale jsem strašně zvědavá na pokračování :) Že jí zdrhne? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama