Nekonečný boj

21. března 2013 v 18:08 | Nhoriel |  Povídky
Přeju pěkný druhý jarní den :)
Všem se moc omlouvám, že vůbec nepřidávám pokračování, ale momentálně vůbec nemám čas... Ale budu se snažit se teď polepšit ;D Více se dozvíte ve článku, který sem plánuji přidat buď zítra nebo někdy kolem víkendu...
Každopádně, podařilo se mi vymyslet další příběh, tak ho hned předávám vaší kritice, jen se do něj opřete, je takové...podivné :D



Kap. Kap. Kap.
Prázdným prostorem se nese hlasité vzdychání. Ve vzduchu se vznáší zatuchlý, olověný pach. Každý normální člověk by před tímto odérem uprchl pryč, aby se vyhnul tomu, z čehož pocházel.
Kap. Kap…
Sedím na podlaze a nevěřícně hledím na dýku ve své ruce. Její čepel je zbarvená rudou barvou. Světlo měsíce na ni vrhá mlhavé stíny, stejně tak i na věc přede mnou. Věc, v níž dříve čpěl život.
Kap…
Nechtěla jsem to udělat. Ale on… napadl mě! Byla to sebeobrana! Musela… Schránka duše se přede mnou válela ve svém moku života - rudé tekutině, co z ní tryskala jako divá, když jsem dýku prohnala jeho krkem…
Kap…
Slzy mi dochází každým úderem srdce. Proč jsem to udělala? Jak jsem to mohla udělat? Zbraň mi mimoděk vypadává z rukou. Po dlaních mi stéká stále teplá a lepkavá krev.
Naplňuje mě prázdnota. Slepě pozoruji temnotu, která se mi usazuje před očima. V žaludku mám tisíce obrovských hadů kroutících se jen, aby mi způsobili bolest. Chci křičet, potřebuju ze sebe všechno dostat ale…nemůžu…
Svět se mi smrskává před očima do nevzhledné kuličky. Zděšeně se zasměju. K čemu je život, když ho může kdokoliv tak snadno vzít? Stejně jako já… Jsem vražedkyně? Jsem kat? Kde jsem vzala tu dýku, co tak snadno projela měkkým masem?
Schovaná za hradbami svého vědomí si pokládám tyto bolestné otázky a snažím se na ně nalézt odpověď. Vidím před sebou výsledek svého činu. Probíhá mi před očima jako ohraná stále se opakující písnička, kterou nemůžu zastavit...
Bez ustání jsem stále v tom tmavém tunelu. Jako každý den procházím pod vysokým mostem, abych se dostala na autobusové nádraží a mohla jet domů. Před několika týdny se již posunul čas - z letního na zimní. Každý večer je tak čím dál černější. Jdu svým tradičním středně rychlým krokem. Bezedná nicota pod mostem mě trochu znejišťuje, jinak než tudy se ale domů nedostanu…
Poněkud váhavými kroky se rozcházím vpřed. Ovládá mě neklid. Jako mrazivé ostří v týlu cítím něčí pohled. Jsem sledována. Uchlácholím se mylnými myšlenkami, které mi jako tekutý med obepínají smysly. Jistě je to jen nějaký člověk, co jde také na autobus, říkám si v duchu.
Ozývají se za mnou nezaměnitelné a jisté kroky. Mám se otáčet? Jsou čím dál rychlejší. Můj pud sebezáchovy bije na poplach. Rozebíhám se aniž bych věděla proč. Tělem mi koluje neznámá síla, popohánějící mě v podobě neviditelného biče k mnohonásobné rychlosti. Téměř letím.
Něco mi náhle podkopává nohy. Blízce připomínaje vinný sud se klátím k zemi. Na zádech cítím přítomnost cizích kolen. Chci křičet, ale ještě dřív než ze sebe dostanu byť jen vypísknutí, už mám ucpaná ústa. Zmítám s sebou jako vystrašená ovce před popravou.
Cizinec ze mě strhává oblečení. Nyní již zběsile křičím. Přes látkový roubík však nic není slyšet. Pokouším se bránit rukama, ale jedna rána do spánku od mého protivníka mě naprosto znehybňuje. Ležím beze vzdoru na zemi. Nemůžu se bránit. Ochromenými prsty tápu po zemi. Cítím jen vlhkou hlínu. Z očí mi stékají slzy. Bohové, proč já?! Obracím se na cokoliv nadlidského v poslední chvíli.
Člověk se nade mne zvědavě naklání. Podle jeho odporného dechu poznám, že předtím něco pil. Tvář má pokrytou několika jizvami a zarostlou hrubým strništěm. Šedé vlasy má mírně prořídlé, ale pořád vzbuzuje dojem celkem hodného muže. Opak je bohužel očividně pravdou. Ďábelským šklebem na rtech a jiskřícíma očima mi jasně sděluje mou budoucnost.
Znovu zkouším křičet. Znovu neúspěšně. Po dlani se mi náhle rozlije palčivá bolest. Cítím něco zabodnutého v mé dlani. Narychlo po věci přejedu prsty. Nic takového vůbec neznám… Popadnu ji a z posledních sil se jako kobra vymrštím svou ruku vzhůru. Ostrý předmět zajíždí hluboko do člověkova krku a…
"Můžeš utíkat, ale stejně už tak nic nezměníš," ozve se za mnou mužský hlas a zastaví tak víření mé vzpomínky.
Zděšeně se otáčím a mimoděk se znovu vrhám po zbrani. Ta tam ovšem není. Rychle prohlédnu své okolí, ale jakoby se po ní slehla zem!
Neznámý se zasměje. Obličej mu halí černá kápě dlouhého pláště. Vypadá…divně. Bojím se ho… Jako by ho samy ty stíny kolem ukrývaly… Jeho držení těla mi vztyčuje chloupky v zátylku. Má nepřirozeně široká ramena a zdá se mi vyšší než kterýkoliv jiný muž.
Nakloní hlavu na stranu. "Bojíš se svého zachránce?" zeptá se úlisně.
"Ty nejsi můj zachránce." Zašeptám suše. Hlas se mi třese.
"Vážně?" Jeho překvapenost je očividně jen hraná. "A kdo jiný ti tedy půjčil svou dýku?"
Nechápavě na něj hledím, neschopna slova. "Jak bys mi ji asi mohl půjčit? Nikde jsem tě neviděla, až teď."
Jen se procítěně zasměje. Přeběhne mi přitom mráz po zádech. Kdo to je?
Jako by mi přečetl myšlenky, strhne svou kápi dozadu a odhalí tak nepřirozeně krásnou tvář. Vznešené, ostře řezané rysy mu ohraničují uhlově černé vlasy a volně mu spadají kousek nad ramena. Tvář má odstín sněhové běli a z ní mě pozorovaly krvavě rudé oči. Společně s vysoko posazenými lícními kostmi tak vzbuzuje dojem dravé šelmy.
Natáhne ke mně ruku a zákeřně se ušklíbne. "Za pomoc se platí. A já ti pomohl…"
Zůstávám sedět. Hlavou se mi míhají tisíce otázek. Zmohla jsem se na vylovení jedné z nich: "Kdo jsi?"
Jeho obličej viditelně ztvrdne. "Tvůj pán…"
Náhle mě zahaluje ohnivá clona. Chci křičet, ale znovu nemůžu. Jsem sama…
"Vítej v pekle, drahoušku," slyším naposledy jeho hlas. Obklopí mě už jen náruč bolesti a utrpení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Flöra Flöra | 24. března 2013 v 12:47 | Reagovat

Kritiko volím si tebe!!
No tak nic,.naposledy jsem ji viděla jak se choulí v koutě když tohle viděla :D opravdu povedené :)

2 Olow Martweny Olow Martweny | Web | 29. března 2013 v 22:13 | Reagovat

Ahoj:)
Nevím, jestlis byla na mém blogu, ale je tam ještě dost kapitol a tak a třeba by sis to chtěla přečíst. jen taková menší informace:D
Jinak tohle je hodně dobrý:))

3 Eliz Eliz | Web | 18. září 2013 v 15:22 | Reagovat

Je to moc hezké, krásně napsané, dobře volená slova. Jen škoda, že je to na tom černém pozadí, čte se mi to trochu hůř.
Je to příběh na pokračování? Ráda bych si totiž přečetla i další části (pokud jsou :-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama