2. kapitola

7. února 2013 v 19:17 | Nhoriel
Nazdárek lidičky :D
Celý tento týden jsem byla marod, takže jsem se konečně dopracovala k pokračování Úsvitu života. Nic moc od této kapči nečekejte...je to takové ticho před bouří... Ale zase bez ní by to asi nedávalo hlavu ani patu, takže ji sem musim šoupnout. No, už vás tu asi nebudu zdržovat svými řečmi - konec konců, čtenáři (a tudíž i porotci) jste vy, takže jen do mě, vážení. A nešetřete mě ;D Budu se těšit na vaše komenty ;)



Skrze nicotu ke mně pronikaly útržky jakoby vzdálených hovorů. Zdálo se mi, že probírají něco hodně důležitého. Chtěla jsem otevřít oči, vězení z černých vln mě však nepustilo ven.
Proč jsem zde vlastně byla? Uvězněná ve svém vlastním těle. Co se stalo? Mé nedávné myšlenky se staly pouhými nečitelnými vlnkami. Měla jsem pocit, že obsahovaly něco nezbytného pro můj život. Co to ale bylo?
Jako blesk mi hlavou prolétla vzpomínka na domov.

Seděly jsme u mě v pokoji, v kruhu kolem mapy, uprostřed pohodlné postele.
"Takže pojedeme tudy." Obtáhla Jenny silnici na mapě.
Diana se krátce zahleděla na cestu. "Doufám, že tam budou nějací kluci," řekla zasněně. Všechny jsme se hlasitě rozesmály. "Vypadá to krátce," pokračovala.
"Uvidíme, až oficiálně pojedeme. Už se těším na ten tvůj výraz, až uvidíš ty kopce, zatáčky a kdo ví co ještě." Opáčila jsem. Prostě celá Diana. Vždy vidí všechno jednoduše a pak škemrá jako první.
"Do jakého z těch kempů teda pojedeme?" zeptala se se zájmem Jenny.
Vstala jsem a došla k počítači. "Z těch třech mi přišel nejlepší tenhle." Najela jsem na stránky kempu.
"Kemp u Ďáblova kopýtka. Fakt originální." Zhodnotila Diana. Opět jsme se rozesmály.

Výlet, kemp… už se mi to začínalo vybavovat. Jely jsme na kolech na prázdninový čundr. Nestál tam náhodou někde les? Samozřejmě, kolem stála spousta lesů, ale tenhle… Vybavil se mi obrázek zoufalé Jenny u kola. Píchla. A pak stromy…mnoho stromů. Ano byl to les, borovicový. Jehličí, co jsem poznala z větší blízkosti, než bych kdy chtěla.
A vítr…vítr skučící kolem mého těla, snažící se zvednout mé tělo k nebi, abych letěla. Dlouhý let nebem, jako pták…
Let?! Co je to za nesmysl? S hrůzou mi v hlavě vyvstalo další, letu příbuzné slovo. Padala. Panika mi dodala sílu a já s námahou otevřela oči.
Ozářilo mě jemné světlo, v tu chvíli spíše připomínající slunce. Reflexivně jsem si napřáhla ruku před oči, abych se ochránila před oslepnutím. V tom okamžiku se mi v zátylku znovu ozvala bolest. Naštěstí už nepohlcovala celou mou osobu, stáhla se pouze tam.
Prohlédla jsem. Ze shora na mě shlížel nerovný dřevěný strop. Postavila jsem se na loktech. Ležela jsem v malé posteli, ve snad ještě menší chatce. Napravo ode mě postával dřevěný stolek, na němž stála ona zářící lampička, co mě v první chvíli připravila o zrak. Kousek za ní stála karafa s vodou. Po mé levici se nacházela skříň, spíše připomínající starou almaru. O její roh tam stálo opřené moje kolo.
Byla jsem v kempu? U Ďáblova kopýtka? To, co jsem brala jako skutečnost, se nyní zdálo jako pouhý sen. Kam zmizely holky?
Dveře ze světlého dřeva naproti mně se otevřeli. Pomalým rozvážným pohybem, co způsobil asi nejvrzavější zvuk, jaký jsem kdy zaslechla.
Rychle jsem zase zapadla do postýlky a snažila se předstírat, že spím. Pokoj naplnily tiché kroky. Ihned zamířily k mé posteli. Srdce mi začalo divoce narážet do hrudi.
Do nosu mi pronikla známá, i když poněkud zastřelá, vůně levandule. Znala jsem jen jedinou osobu, co nesla tento pach. Otevřela jsem oči.
Nade mnou se skláněl vážný kulatý obličej, rámovaný spoustou dlouhých kudrnatých vlasů. Hnědé oči, svou barvou blízce připomínající odstín vlasů, starostlivě pozorovaly můj obličej.
Jenny se usmála. "Leo! No konečně, myslela jsem, že snad už nevstaneš!"
Oplatila jsem jí ho. "Co se stalo? Kde to jsme?"
Jennin výraz zvážněl. "Co si pamatuješ?"
"Poslední na co si dokážu vzpomenout je…nevím, myslím, že to byl sen, ale je to to poslední, co si pamatuju," odpověděla jsem. "Byla jsem s vámi někde na stromě, a pak pode mnou rupla větev a já jsem…" Nedokázala jsem větu dokončit.
"Výborně!" pochválila mě. "Nebyl to sen, ale skutečnost. Po tom, co jsi narazila do stromu, ses pustila větve a padala jsi. On tě ale chytil, a pak nás odvezl sem."
Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. "On? Kam?"
"Já," ozvalo se ode dveří. Zatřásla jsem se. Ten hlas…
Dveřmi do pokoje vešel černovlasý muž. Odhadovala jsem ho tak na pětadvacet. Měl vysoké, svalnaté tělo atleta. Jeho vypracovanou hruď zakrývalo přiléhavé tmavě hnědé tričko. Pískově světlé kraťasy končily pod koleny. Nohy měl schované v černých botaskách.
"Ahoj," přiblížil se ke mně s napřaženou rukou, "Jsem Alex, plavčík u Ďáblova kopýtka." Představil se. Jeho obličej se mi ve světle lampičky zjevil jako tvář jednoho z dávných bohů. Hrdé, vysoko postavené lícní kosti dodávaly jeho obličeji něco z divokosti.
"Čau," pozdravila jsem ho. "Jsem Leona, ale všichni mi říkají Lea."
Ochromil mě svým zářivým úsměvem. Přehodila jsem nohy z rohu postele a bez rozmyslu vstala, abych mu potřásla nataženou rukou. Svět se se mnou zatočil a nohy se mi podlomily. Do hlavy opět pronikla oslepující bolest. Klátila jsem se k zemi, když tu mě zachytily cizí paže.
"Pomalu, pomalu, nikam nepospíchej, Leo," zaznělo mi u ucha. Posadil mě na postel a pokleknul naproti. Ponořila jsem se do jeho krásných šedých očí. Připomínaly mi nebe, chvilku před tím, než nastane noc. V době, kdy se šeď mísí s jemnou zelení…
Odvrátila jsem pohled a zaměřila se na Jenny. Křivě se usmála, jakoby omluvně. "Půjdu najít Dianu, ta už ti připravuje pohřeb…" řekla a vytratila se.
Zůstala jsem v chatce sama. Jen ve společnosti pana plavčíka. Cítila jsem, jak začínám rudnout.
"Máš vážně zajímavé kamarádky. Zvláště tedy ta blondýna je…ehm…přecitlivělá. Jen tě uviděla, jak si mimo, a hned se myslela, že jsi mrtvá. Nenechala si to vymluvit."
Ten jeho hlas. Tak sametový, jako vrnění kocoura. On byl tak… Stop! Chovala jsem se jako jeho malá holka! Hloupá, naivní, zakoukaná do prvního kluka, co kdy spatřila. Jen ze mě musel mít legraci.
Pokusila jsem se nevypadat tak trapně, jak jsem se tedy cítila. "Jak dlouho tady jsem?"
"Kupodivu jen pár hodin. Dost mě překvapilo, že ses tak rychle oklepala, po tom pádu. Zezdola to vypadalo dost děsivě."
Teprve teď mi došlo, že to byl on, kdo mě tam dole chytil. Kdyby tam nestál tak…ta myšlenka mě vyděsila. Očividně mě vytáhl ze spárů smrti.
Viděla jsem očekávání v jeho očích. "Zas tak hrozný to nebylo," oponovala jsem jeho názoru. Chtěla jsem na něj zapůsobit. Přeci se neukážu jako typ holky v nesnázích. Ne, já byla od přírody ta, co nebezpečí vyhledávala. Toužila jsem po něm. Po té síle, co se znenadání bere v mém těle…
"Asi ses praštila do hlavy silněji, než jsem si myslel, co?" V jeho hlase jsem slyšela náznak posměchu. "Spadla jsi téměř z dvacet metrů vysokého stromu, pod tebou jen zem a kamení, a ty tvrdíš, že to nic nebylo?"
Přikývla jsem. "Ano, přesně to je můj názor." Pod neproniknutelnou maskou kamenné tváře jsem se smála jako pětileté dítě. Musela jsem uznat, že to už jsem trochu přeháněla, ale i tak.
Pochybovačně se na mě zahleděl. "Jo, tak to ses do tý hlavy musela majznout pořádně. Anebo jsi ta nejodvážnější holka, co jsem kdy poznal."
Na povrch mi z hlouby vystoupal vztek. Vypadá to, že je vážně hodně zoufalý, když se musí uchýlit k používání lichotek, proletělo mi hlavou. Jediná věc, kterou jsem na klucích nenáviděla, a on mi ji hned musí názorně předvést. Ještě jednou, slibovala jsem si v duchu, a naučím tě létat dveřmi. Kouzlo, jímž na mě prve ochromil, přestávalo účinkovat. Začínala jsem mu pronikat pod kůži.
Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale on se prostě zvedl a zamířil ke dveřím. "Měla by ses pořádně prospat. Musíš být unavená. Omlouvám se, ale jídlo bude až ráno," prohodil přes rameno, "A noc je tu za chvíli…"
Nejradši bych mu jednu vrazila. Tím si u mě rozbil jakoukoli idylu, co jsem si o něm stvořila. Teď mám jako spát? Po tom všem?!! Typický chlap…
V mysli se mi otevřela jedna nedořešená otázka. Poslední rozhovor s Dianou - lidské, ale ďábelské oči, popsala našeho nepřítele. Zmocnila se mě zvědavost, nevěděla jsem proč, ale cítila jsem v sobě nejasné cuky, co mě nutily vyhledat Dianu a poslechnout si zbytek.
Pokusila jsem se zvednout. Celé tělo mi však najednou přišlo neskutečně těžké. Začala se mi klížit víčka, jakoby z olova. Tak těžká! Nedokázala jsem již vzdorovat. Co se to dělo? Zavřela jsem je a spadla zpátky na postel. Ráno, se vše dozvím. Ďábelské oči…moje poslední myšlenka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 18. dubna 2013 v 19:00 | Reagovat

Je to úžasné!! :-) Bude další pokračování?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama