Perníková chaloupka

16. ledna 2013 v 20:50 | Nhoriel |  Povídky
Dnes tu pro vás mám další text ze své dílny. Tentokrát zaměřený na světoznámou pohádku o Perníkové chaloupce. Rozhodla jsem se však napsat trochu odlišnou verzi a proto jsem se zaměřila na popis ne z pohledu Jeníčka a Mařenky, nýbrž přímo od Ježibaby...:)




Probudilo mě hlasité praskání, jak kdosi odtrhoval z mé střechy kusy perníkových došků. Pokusila jsem se co nejrychleji postavit, ale má artróza o sobě okamžitě dala vědět. Do očí se mi vehnaly slzy a já přidušeně zaskučela. Pitomý stáří! Pitomý perník! Pitomý všechno! nadávala jsem v mysli. V kyčli mi bolestně tepalo a tato muka se následně šířila do celých zad.
"Rychle!" dolehl ke mně dívčí hlas z venku.
Děti? Pohlédla jsem na své zubožené tělo. Cukr, obsažený v perníku mi zničil všechno. Od zubů až po celou postavu. Dají se děti jíst? Už dlouho jsem nejedla nic teplého. Jakýkoliv lov nepřipadal v úvahu s mým dosavadním stavem. Byla jsem ráda, že se tak tak držím na nohách.
Zašmátrala jsem po své holi. Musím na ně udělat dobrý dojem. Snědla bych teď klidně i…červa! Jen kdybych byla schopná si ho vytáhnout z té podělané země! Pokusila jsem se ji k sobě přivolat kouzly, ale podařilo se mi pouze z rukou vyprsknout pár jisker. Kdybych mohla tak bych tu všechno rozkopala!
Šoupavým krokem jsem se doplahočila do kouta k peci a konečně se opřela o svou dřevěnou přítelkyni. Tichý hlásek v hlavě mě varoval, před nepořádkem v chalupě. Co by si o mně ti smradi pomysleli, kdyby viděli ten bordel tady?! Zhluboka jsem se nadechla. Budu muset kouzlit… Sáhla jsem si pro zásoby magické síly v holi a jednoduchou formulí vše uspořádala tak, jak to tu vypadalo zhruba před dvaceti lety.
Dokonce i moje šaty se znovu opravily! Veškeré zaplátované díry se změnily zpět v původní naoranžovělou látku. Jen tvář mi zůstala taková, jaká byla předtím. Tiše jsem zaklela a rozpajdala se přímo ke dveřím. Rozrazila jsem obrovský kus čokolády a zahleděla se do neproniknutelné temnoty.
"Kdo mi to tu loupe můj perníček?" zaskřehotala jsem do tmy.
"Jen větříček… To jen větříček…" ozval se po chvilce jakýsi hlásek v odpověď.
To si ze mě dělají legraci?! No dobře, tak si s nimi zahraju! Rádoby jsem pohrozila větru holí a vrátila se zpátky do domečku. Jen doufám, že mi mezitím nezdrnou!
Dolehlo ke mně další křupnutí. Znovu jsem vyrazila ven. Jak si vítr vůbec může dovolit brát mi perníček?! "Kdo mi to tu odlupuje můj perníček?!" zakrákala jsem znovu.
"Jen větříček…"
Vylezla jsem ze dveří až na lízátkovou zahradu a spatřila před sebou postávat dvě děti. Ještě než se nadály, polapila jsem je do svých nyní novou silou naplněných rukou. Budu mít hostinu! Konečně! "Tak vás mám, vy malí zlodějové! Co jste si myslely?! Že okradete nebohou stařenku? Tak to se pletete!"
Vhodila jsem je do kuchyně jako plevel a pořádně zabouchla dveře. Má hůl samovolně vyslala na jednoho z nich kouzlo, co ho uvěznilo do jakési klece. Rozhodla jsem se ho nechat být a obrátila se na druhé děcko.
Malá ušmudlaná holčička mě sledovala jako vrabčák pozorující kočku, co ho každou chvílí sežere. V jejích nahnědlých očích se zračil nesmírný strach. Rozcuchané kaštanové vlasy upevňovaly dojem její bezmoci. Ti jsou hubení jak vyžle! Přeci nebudu krmit oba, to bych přišla o víc než bych dostala!
"Budeš mi tu sloužit, ty malá potvoro!" zakřičela jsem na dívku a nedbala o jakékoliv chování. Mimoděk jsem si prohlédla i chlapečka v kleci. Bojovník to tedy žádný nebyl, ale až si ho vykrmím… Panečku to bude bašta!
"Zatop!" štěkla jsem na malou dívku. "A pak ukliď, uvař, umyj nádobí…!"
Dům jsem sice měla čistý, následkem kouzla, ale nadbytečný úklid nikdy neuškodí… Zvláště v doupěti čarodějnice…
Plně jsem svou pozornost obrátila na chlapečka. V milém úsměvu jsem na něj vycenila své bezzubé dásně. Pokusila jsem se napodobit tu "hodnou babičku", za kterou mě všichni měli. "Tak co jste to tam venku vyváděli?"
Nedůvěřivě se na mě podíval. "Měli jsme hlad…"
To je všechno?! Měli jste hlad a tak jste mi zničili dům?! Víš, jak dlouho roste perník, ty zakrslej smrade?! Navenek jsem si zachovala přátelskou tvářičku. "Ovšem…a máš hladíka i teď?"
Veškerý ostych zmizel z chlapcovy tváře jako mávnutí proutkem. "Vy…vy máte jídlo?"
"Ovšemže! Tuny! Hotové mraky dobrot a sladkostí!"
"A…a dáte mi nějaké?"
Jasně ty mrňousi! To je cíl celého mého snažení, jestli ti to ještě nedošlo! Když jsem si všimla zoufalého pohledu dívenky, okamžitě jsem na ni zvolala: "Jestli už to máš hotové, tak vytři podlahu! No co tak okouníš? Hleď si práce nebo tě proměním v žábu a opeču si tě na rožni!" Ostatně, to taky není špatnej nápad. Dneska mi to holt nějak myslí, zasmála jsem se v duchu.
Hnědovlasá se v okamžiku vrhla zpátky do práce. Stále nás však provrtávala těma svýma sklíčenýma očima. Já jí snad oslepim! Nenechala jsem se vyvést z míry a povzbudivě jsem se obrátila zpátky na klučinu.
"Ovšemže ti dám. Vždyť jsi hubený, že ti jsou i kostičky vidět…"
V zelených očích mu vzplál ohýnek naděje. Jen se tak neraduj, prcku. Za chvilku už si budeš hovět v mém žaludku, stejně jako perníčky v tom tvém… Opětovala jsem mu úsměv a namáhavě došla na zahrádku pro nějaké perníčky. Okamžitě jsem mu je naservírovala a on se do nich pustil.
"Můžu se zeptat, proč jsem v té kleci?" zamumlal s plnou pusou.
Zkus hádat! "To je jen takový ukazatel, kdy tě budu moct pustit. Až se do ní nebudeš moct vejít, tak to bude znamenat, že už jsi konečně trošičku přibral…" A já tě pak konečně sním!
Bez jakýchkoliv dalších otázek pokračoval v jídle. Dny kolem nás začaly plynout jako řeka a moje večeře pomalu začínala získávat oblejší tvary. Spokojeně jsem pozorovala, jak se cpe a radovala se asi jako on z nekončících dodávek perníku, zatímco dívenka pečlivě uklízela mé obydlí. Tak čisto tu nebylo od doby…vlastně ještě nikdy!
Jednoho dne už jsem nedokázala svůj vlastní hlad vydržet. "Chlapečku, ukaž mi ručičku…"
Můj nyní již obézní přítel mi podal svou ruku a já s úlekem zjistila, že je stále hubený, ne-li víc než předtím. Co to je teď za děti?! Potřásla jsem hlavou. Už jsem neměla čas.
Pochybným kouzlem jsem nechala klec, aby se rozplynula a dala tak klučinovi svobodu. "Rozdělej v peci! Je tu zima!" poručila jsem chladně dívce. Moje večeře přeci nabrala dost úctyhodné tvary. Zdá se, že se mu tuk ukládá všude, jen na prstech ne…
Oheň začal hlasitě skučet. Tak je to správně… "Pořádně to roztop!" Došla jsem až k peci a vzala si do rukou lopatu vedle ní. "Pojď sem, chlapečku," usmála jsem se na něj falešně. Nejistými kroky se za mnou téměř dokutálel. "Sedni si na ni. Udělá to z tebe silného…"
Došlo mi, že se kouká kamsi mimo mě a tak jsem mu rukou zamávala před rukou. "Sedej. A pevně se drž!"
Chlapeček se ztěžka usadil na lopatu. Ještě jsem si plivla do obou rukou, aby mi lopata neklouzala a popadla jsem dřevo do svých starých prstů. Dívka za mnou plakala. "Drž hubu," zavrčela jsem na ní a zvedla jsem lopatu k peci. Dítě z něj ovšem spadlo.
"Co to… Zatraceně drž se! Pevně!"
"Ale já nevím, jak se na lopatě sedí, babičko… Nikdy předtím jsem to nedělal…"
"Ta dnešní mládež!" zaskučela jsem. "Drž tu lopatu!" obrátila jsem se na dívku. Bezeslovně ji ode mne přijala. Máchavými pohyby rukou jsem pak odehnala svou večeři. "Dej ji níž!"
Když se lopata tak tak dotkla země, obkročmo jsem si nad ni stoupla. "Zvedni ji." Popadla jsem dřevo před sebou. "Tak takhle se na ní sedí," zvolala jsem vítězoslavně.
Ďábelské blýsknutí v dětských očích mi napovědělo, že něco není v pořádku. Než jsem stačila cokoliv říct, ležela jsem v peci obklopená plameny. "Vy malí bastardi! Co si to dovolujete?!" Dvířka se přede mnou zavřeli. "Pusťte mě!!! HNED! PUSŤTE MĚ!"
Oheň mě raději nezraňoval. Alespoň ten měl rozum… I tak zde byl ale nesnesitelný žár. Za to zaplatíte! Povolala jsem k sobě veškerou svou zbylou magii. Teď je řada na mě, vy parchanti!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilie Lilie | 30. ledna 2013 v 10:19 | Reagovat

Je to moc hezké, nikdy jsem nepřemýšlela nad pohádkami pohledem těch "zlých", myslím si že je to docela zajímavý námět na přemýšlení :)

2 redfox222 redfox222 | 12. února 2013 v 18:44 | Reagovat

tak tohle je opravdu povedene a rozhodne originalni napad:-)

3 Zrozená v (k) temnotě Zrozená v (k) temnotě | Web | 24. února 2013 v 10:37 | Reagovat

*Nepřestává se smát.*
Vážně moc povedené :D A hodně vtipné :D

4 Pyuuma (Sky) Pyuuma (Sky) | Web | 31. ledna 2014 v 10:00 | Reagovat

Velmi zajímaví nápad.. :-D
Na pobavení vážně úžasné.. máš pěkné, originální a dosti dobře čtené povídky, piš víc a víc.. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama