Incident u Zlaté zadnice - 1.část

9. ledna 2013 v 18:17 | Nhoriel |  Trpaslíkovy příběhy
Opožděně všem přeju šťastný nový rok 2013. Během Vánoc jsem měla možnost se trochu rozepsat, a tak to zde snad opět oživím dalšími novými příspěvky ;)



Jinak, co se týče tohoto příběhu, myslím, že není co dodávat... Druhou část mám rozepsanou, ale věřím, že už jste se poučili z "pravidelnosti" mých novinek a tak si zhruba můžete odhadnout, kdy přijde další část... Byla bych vám vděčná vyjádření se, zda mám postavu tohoto trpaslíka rozvinout do dalších zážitků z jeho života nebo jestli je tohle dost...
Mnohokrát děkuji :) A zde už slibovaný příběh:


Tak řekněme, že to všechno začalo, když jsem si jako každej jinej večer zašel do pajzlu U Zlatý zadnice, na nějakou tu rundu. To víte, pokecat s lidma, dozvědět se nějaký nový věci ze světa, pohrát si s děvkama, možná kouknout na jakousi rvačku opilců…prostě nic neobvyklýho.
Za těch několik desetiletí už mě místní lidi dokonce i přestali odsuzovat kvůli mému původu. No jo! Já se vlastně ještě nezmínil, že nepatřím mezi lidskou rasu. Ano, přátelé, jsem přívržencem trpasličího národa! Ne, vážně se mi nemusíte klanět tak hluboko… Ty tam - jakto, že mi nezpíváš chvalozpěvy?!
Nooo…to je vlastně jedno, odbíhám kvůli vám vod tématu, laskavě už mě znova nevyrušujte, jasný? Pak se mi blbě hledá část příběhu, kde jsem přestal… Tak co že jsem to říkal? Jo, už vim - byl jsem v zadnici.
Seděl jsem si tradičně u toho dřevěnýho pultíku na vyvýšený stoličce, a chlastal několikátej džbán piva. Tak se mnou ty lidský chcanky nic moc nedělaj; s našim domácim pivíčkem se to teda rozhodně nedalo porovnávat, ale ty přerostlý dvounožci z nich byli po chvilce vždycky paf. Ale zase pak měli rozvázanější jazyky, což se mi hodilo…
No tak jsem si pil, zrovna jsme s Georgem - aby vám to dávalo smysl George je hospodskej v tom pajzlu - řešili politickou situaci naší maličký zemičky na severu Berigardu. Tak jsem zrovna řikal svůj názor - stojím na straně Svobodných seker, takže pokud patříte mezi oponenty mojí strany, nechoďte mi na voči! - že určitě moji vyhrajou volby a bude zase dobře, když tam vešel ten novej zákazník.
Jako řikám vám, nejsem žádnej rasista, to teda ne, ale musíte uznat, že kentauři jsou fakticky bestie! A když jedna z těch koňskejch prdelí vleze do hospody, v níž je zároveň i trpaslík jako já, tak si z toho asi dovedete vyvodit, že to asi nedopadne dobře…
Tak jsem se prostě s dozpálenym pohledem zvednul, sekeru přehozenou přes rameno a hrdě jsem k tý míšený bestii vykročil. Schválně jsem si ještě začal pískat, abych na sebe upoutal jeho pozornost. Jenže on si mě prostě nevšímal! Ještě by mě zadupal těma svejma křivejma haksnama, kdyby mu někdo z lidí neřek, ať si dá bacha, že jsem před nim!
Kouknul na mě z tý vejšky, kde se mu kyklala ta proradná palice, napodobující náš národ tím, že si nechávala růst dlouhej vous. Řeknu vám, držku měl teda snad ještě šerednější než tu vypasenou prdel. Uhlový vlasy si svázal v trapnym culíku, kterej jsem viděl vždycky jen na špičatouchách; naproti tomu vousy nosil podle naší módy. Taková ubohost! Promíchat zjevy obou národů a hrdě je nosit na svý hubě! To může napadnout jen koňskej zabedněnej mozek! Proč nenosej třeba…co já vim…slaměný klobouky?! Mohli by si je kdykoliv sežrat a všichni by byli spokojený.
Ani jsem se nepokoušel skrývat svůj vztek, když tu najednou na mě ten pitomec promluvil: "Maličkej stojíš mi v cestě." Po týhle větě jsem se už sotva udržel, tak jsem mu hned odsek: "Když s tim máš takovej problém, tak použij ty svoje kobylí ťápy a přeskoč mě nebo obejdi, ty zabedněnče!"
K mému překvapení ho to vůbec nenaštvalo. Naopak, rozesmál se jako blázen - jak řikám, ten jejich národ musí bejt omylem bohů, fakt… "A pak že zakopaný hlavy nemaji smysl pro humor!" tlemil se dál. Nechápavě jsem na něj zíral a pak mi to došlo - on mě nazval zakopanou hlavou!
"Ty koňská držko, co si myslíš, že krucinál děláš?! Vypadni z tohohle pajzlu dřív, než tě vykopnu!" křikl jsem na něj nakvašeně. Jenže on si ze mě dělal ještě větší prdel! Prej: "Jdu si koupit něco k pití, prcku a tvoje malý roztřesený nožičky by mě asi těžko dokázaly odsud dostat, když sotva unesou tebe samotnýho…"
No tak přiznávám…s těma pivama jsem to asi přehnal a dokonce i moje pijácké tělo souhlasilo. Ale uznejte - tohle sem si fakticky nemoh nechat líbit. Dyť co by si o mě lidi pak řikali? A tak jsem jaksi povolil uzdu svému vzteku…
Moje drahá Křupka - to je moje sekera, abyste pochopili; ptáte se, proč Křupka? No tak to je nadlouho, ale když jsem s ní bojoval poprvý, tak vždycky když se něčeho dotkla, ozvalo se hlasitý "křup", zkuste si to teda vyvodit - lehce vyletěla k jeho hubě.
Nepobral jsem jak, ale koňomuž se jí stihl přece jen vyhnout a Křupka mu tak usekla jen většinu jeho vousů. Rozhod jsem se ho teda nechat bejt, dyž už jsem ho zbavil aspoň tý urážky svojí rasy. Jenže on, se na mě - takový překvapení! - asi naštval! Ani nevim jak, ale najednou jsem letěl vzduchem jak nějáká nabubřelá vousatá víla.
Přátelé, varuju vás, nikdy nepodceňujte ty koňský míšence. Jako možná vypadaji fakt přiblble, ale pod těma chlupatejma pazourama maj fakt dost slušný svalstvo - jako uznejte, že trpaslíka nemůže porazit jen tak nějaký vořezávátko. Nebo že by se ze mě stávala ta víla? Ne! Neřikej mi vílo! Sakra já nejsem žádná Zubnička! Strč si ten svůj špičák někam zpátky do pusy a buď zticha! To platí pro vás všechny, zatraceně! Tak se mi to líbí! Pěkně ticho buďte, nebo vám to nedopovim.
Tákže, dovedete si teda asi představit, jakej to pro mě byl šok, když jsem najednou slítnul do prvního chodu - přesnějc polívky - nějaký rodině, co se tam přišla najíst. Nejenom, že jsem si šíleně narazil kyčel - to bylo celkem v cajku - problémem ale bylo to, že mi prdel zahučela přímo do hrnce s tou horkou polívkou. Dobře, kdybych mrznul venku ve sněhu několik hodin, tak bych tohle asi přivítal, ale teď? Začal jsem řvát. Zčásti bolestí a zčásti vztekem.
Bylo mi naprosto jasný, že proti tý koňský držce nemám už moc šancí a tak jsem po něm Křupku - kterou jsem za letu nepustil; taky jakej blbec by pouštěl svou jedinou zbraň, co? - hodil. A víte vy co? Já vám to povím, ale teď je ta pravá chvíle na dramatickou odmlku. Dobře, tak ne… Vy vážně nechápete pojem krásný příběh! Tak ten bastard ji normálně ještě v letu odkopnul! Chápete to?! Odkopnul! Křupku! Pošpinil mou sekeru svejma odpornejma kopytama, kterejma se ještě brouzdal někde ve hnoji!
Těžkopádně jsem se zvedl, hrnec přísátej k zadku. Jeho obsah už mi stihnul vytýct do kalhot, takže jsem vypadal jak nějaký pochcaný děcko s nočníkem na prdeli! Pokoušel jsem se tu věc strhnout, jenže nevim, jak se to mohlo stát, ale prostě tam byla přilepená jak lepidlem. Bylo mi jasný, že to jsou určitě nějaký kentauří čachry machry, i tak jsem se ale rozhod na něj zaútočit.
S hrncem na zadku nebo bez něj, nikdo mi zkrátka nebude špinit Křupku! Jako nějakej kouzelnej dědek z pohádky, s křivejma zádama jsem se "rozeběh" za koňskym míšencem. A co si myslíte, ta potvora se mi ještě smála! Rozzuřeně jsem na něj křikl: "Ty smradlavá herko, nešahej mi na mojí sekeru! Ještě jeden, jediný dotyk a přísahám ti že…" V tý chvíli mě holt nenapadlo nic originálního. "…že budu mít malý fakany s tvojí bábou!"
Další věc o kentaurech, kterou byste měli vědět - nenavážejte se do jejich rodiny. Nechápu jejich vztahy v tom...společenství - u nás to vždycky byla ostuda, žít ještě ve dvaceti s rodinou - zato voni normálně bydleli i s pra pra pra prapředky! A věřte mi, na rodinu jsou fakticky háklivý.
Nedovedete si ani představit, jak ta herka začala zběsile hýkat! To vám byl panečku řev, že to muselo probudit snad i draky v horách! Popravdě, divil jsem se, že to nezbořilo chatrné trámy hospody.
"Co si to dovoluješ, nedoživenej spratku?!" rozkřičel se na mě, div mi vousy neodlítly v tý vichřici, co mu šla z huby. Koňskej chlap se vztyčil na zadních a zavířil kopyty. Tajně jsem doufal, že si ji třeba majzne jednu dvě vo ten lustr nad ním, ale k mojí smůle se mu úspěšně vyhnul.
Když dopad zpátky na zem, připadal mi až nezdravě…fialový? Je normální, aby koňomužové měli tak fialový ksichty? V ruce se mu už leskl dlouhej jedenapůlruční meč. Fakticky jsem nechápal, kde vzal takovýho rozparovače, asi ho někde čornul, co já vim, jistý ale bylo, že chce mít ze mě sekanou... Předtim jsem ho na ňom nikde neviděl a tak mě napadlo, že ho asi tahal na zádech, konec konců kdo jinej byl tak blbej na to, aby si zbraně dával na zádech, co? No dobře, tak špičatoušáci to taky někdy dělali, ale to byli oni!
Když už jsme u nich, řeknu vám, že nabubřelejší národ jsem ještě nikdy nepotkal! To takhle jednou, když jsem… Co? Ale jo pořád, ale tamten příběh vám taky jednou řeknu!
No, tak s vyceněnejma bobrákama - vopravdu měl zuby jak bobr, nekecám! - na mě něco zasyčel. Nevim proč, ale mám takovýho tucha, že to asi byla nějaká nadávka v jeho jazyce - to mi připomíná, že jsem si chtěl pořídit slovník tý jejich řeči; proč? No co já vim… třeba až vám jednou bude nadávat kentaur, tak abyste věděli, co mu odseknout? Ha! To by vás nikdy nenapadlo, co? - I tak jsem byl ale nucenej neukončit to, co už jsem jednou začal…
"Jen mi neřikej, že je ta tvoje babča už pod kytkama!" neodpustil jsem si svou poznámku. Nemějte mě za hlupáka, vím, že se takovýhle tvorové dožívaji několika stovek let, ale tak nejlepší nepřítel je podceněnej nepřítel, ne? Nebo tak nějak to bylo…
Poprvé ve svém životě jsem zjistil vo kentaurech jednu věc, kterou jsem nevěděl - zatraceně rychle se naštvou - a tak když na mě najednou zaútočil plným tryskem - no neptejte se mě, jak dokázal tryskovat v hospodě! Co já vim, ptejte se jeho! - stihnul jsem se tak tak votočit. Jeho první rána mečem se vodrazila vod hrnce na mé zadnici a ještě víc mi ho přišpendlila k pozadí.
Vodlítnul jsem jak stádo včel z nějakýho úlu a přistál na tý zaprášený podlaze. Rozhod jsem se, že si asi budu muset s Georgem trochu promluvit, co se třeba vytírání podlahy týče, protože tohleto bylo fakticky odporný! Jako snesu hodně, ale válet se na zemi v prachu a podivných mazlavých věcech, vo kterejch rači ani nechci vědět, čím sou - ale všichni dobře víme co to je, jsme v pajzlu, takže nějaký vonný oleje to asi nebudou… stále nevíte? Zatraceně vy jste taky natvrdlý! To vám to mám jako napsat černý na bílym?! Ne! Prostě si to domyslete, a když nebudete vědět, tak navštivte Zlatou zadnici a uvidíte!
S vodporem jsem se vztyčoval na loktech, abych dostal svůj pečlivě pěstovaný hnědý vous, co nejdál od toho sajrajtu. I tak mi v něm ale ulpěly odporné části tohoto…podlahového moku. To už jsem za sebou slyšel klapot kopyt. Lidičky, já měl takový tušení, že to se mnou asi nedopadne dobře… Ale ta herka mi nejdřív přirazila k zadku hrnec, pak mi sebere sekeru a teď mě ještě nechá vyválet v týhle věci; musel jsem mu to prostě nějak voplatit!
A pak se stala na asi nejpodivnější věc ze všech. Místní lidé mě bránili! Házeli po tom bastardovi svoje džbány, talíře, příbory - zdálo se mi, že jednou vzduchem prolétla i umělá noha - a zpomalili tak jeho postup. Furt za mnou šel, ale víte co, jsem prostě trpaslík, co když dostane možnost k druhému boji, tak se jí prostě chytne, no.
Doběh jsem si pro svou Křupku a prudkou ranou si z prdele odstranil hrnec - a s ním i kus kalhot; zatraceně proč se tohle stává dycky mně?! S radostí jsem si ale všimnul, že mi aspoň trencle zůstali - sice jsem měl zrovna ty s růžovejma sekerkama, co se tak strašně líbí našim trpalicím, ale co?
Čtyřnožec už za mnou v tý době hopsal na těch svejch kopýtkách… Připadal mi jak nějaká kentauří modelka na vratkejch nohách - a to jsem ho zezačátku považoval za střízlivýho, ale vopak byl asi pravdou.
Tak jsem se konečně dočkal a s Křupkou v ruce sem se mu postavil. Takhle jsem sevřel svou nejmilovanější sekeru - no co na mě tak koukáte? Dyť timhle způsobem se seká nejlíp! - tak takhle jsem jí sevřel a připravil se na to, jak mu podseknu ty jeho ve sračkách vyválený hnáty.
A najednou jsem si všimnul toho jeho meče, kterym mi chtěl podle všeho useknout hlavu. Zvednul jsem teda sekeru ve vobraně a zároveň s ní pořádně máchnul. S jistotou se mi potvrdila má domněnka - fakt se vožral, jinak by svou jedinou zbraň nepouštěl tak snadno; i když to jsem jen teoretizoval. Meč mu vodletěl v širokym půlkruhu a pak se zabod do tý břečky na zemi.
No jo, jenže znáte mě - ovšemže mě neznáte, ale prostě se sem ta věta hodí, to je všechno! - jak jsem tak koukal na tu jeho vostrou hračku, zapomněl jsem udělat ten hlavní úkrok stranou a koňomuž do mě celou svojí - kolik tak váží kentaur? No prostě dejte si dohromady hmotnost nějaký herky a jejího jezdce a pak si to dovedete asi tak zdánlivě představit - váhou.
To víte, myslel jsem, že poletim zas někam do paďouz, jenomže vono to vo mě zakoplo a zřítilo se to na mě! Přátelé, já myslel, že to je moje poslední hodinka! Nejen, že už jsem se zas válel na tý neumytý podlaze, ale tentokrát jsem se ani neměl jak zvednout! A zdálo se, že ten kobylák se taky nedokáže pohnout. Nebo takhle - zkoušel to, ale vždycky se zase nějak svalil zpátky na mě.
Děkoval jsem Wargudshovi - to můj bůh Stvořitel - za to, že zrovna mě vykoval von a nedal mojí duši nějakýmu jinýmu vládci. To už by bylo asi po mně, jenže s kostma z kamene jsem prostě jen ležel v bolestnym sevření pod tou herkou. No jasný, bolelo to, jak stádo sviní a k tomu jsem nemoh ani pořádně dejchat, ale vyšel jsem z toho asi líp než ten co mě zaleh.
Z jeho zvedacích pokusů jsem usoudil, že si vo mě prostě asi zlomil haksny. Musím dodat ještě jedno pozitivum. V ruce pod jeho tělem jsem - nechápu jak, ale prostě to tak bylo - stále ještě svíral svojí sekeru. Z čehož vyplývala naděje, že se Křupka zasekla kamsi do jeho vypasenýho barochu a ve vzduchu zůstávala viset možnost, že se dočkám koňskýho salámu - víte, já ho chtěl dycky vochutnat, ale jaksi jsem k tomu neměl prostředky…
No, ale víte co, nějaká ta slušnost mi taky ještě zůstala - slušnost v asi nepravém slova smyslu... "Okamžitě ze mě slez ty kost obalená ve špecích!" zavrčel jsem na něj. Co? No tak jako…praštil jsem se i do hlavy, tak mě nic lepšího nenapadlo! Chtěl bych vidět tebe na svym místě. Ovšem, řval bys jak malej fakan a volal bys svojí máti!
"Zavři zobák, podzemní hlavo!"
"Nejsem žádnej pták, blbče!"
"Ne? Ale chováš se tak!"
Řeknu vám, hádali bysme se ještě hodně dlouho, nebýt mého skvělého nápadu. Jaký byl? Začal jsem si hrát s Křupkou, přece!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | 12. února 2013 v 19:12 | Reagovat

libi se mi to, jsem rad ze sem se sem zatoulal  ;-)  tak a ted jdu na druhy dil

2 Sinthoras Sinthoras | 24. prosince 2013 v 8:44 | Reagovat

Skvostný název. Ta dvě slova vedle sebe ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama